Již nemohu vydržet ty bolestné a kruté výhrůžky, jako např. „Já už tě víckrát o ty fotky prosit nebudu!“, kterými mě JirkaS neustále zahrnuje. Nebudu riskovat že by se mnou dokonce přestal chodit na oběd, což by jak jistě uznáte byla těžká rána.  Tak tedy začněme.

Posvátná hora Sinaj (Gebel Musa) je se svými 2285 metry nad mořem druhou nejvyšší horou Sinajského poloostrova a tudíž i Egypta.



„Hospodin řekl Mojžíšovi: Vystup ke mně na horu a pobuď tam. Mojžíš tedy vystoupil na Boží horu a horu zahalil oblak. Hospodin sestoupil na horu a jeho sláva přebývala na hoře Sinaji a oblak ji přikrýval po šest dnů. Mojžíš vstoupil doprostřed oblaku. Vystoupil na horu a byl na hoře čtyřicet dní a čtyřicet nocí.“

Tak takhle nějak praví Biblická kniha Exodus. No když tam vylezl Mojžíš, proč bychom tam nevylezli my? Shodou okolností jsme se zrovna nacházeli v Egyptě. Po dvaceti dnech prolézání všelijakých hrobek, pyramid a chrámů by malá změna neuškodila. Navíc kdo ví, Mojžíš na hoře Sinaj obdržel zlaté desky, na které Bůh vlastním prstem napsal všech deset přikázání. Po noc a den trvající cestě z Asuánu, přes Hurghadu a Suez jsme se konečně v pozdním odpoledni dostali k úpatí zmíněné hory. Dotáhli jsme naše těžké batohy až ke Klášteru svaté Kateřiny, který byl založen roku 547 na místě kde stál onen hořící keř (skrzeva jenž se Bůh podruhé zjevil Mojžíšovi), a jenž je považován za jedno z nejposvátnějších míst na světě. Jelikož se jedná o velmi ortodoxní klášter, přístup do jeho malé části je omezen pouze na jeden den v týdnu. Jeho prohlídka však jistě stojí zato, neboť se jedná o unikátní studnici obrazových a písemných památek spojených s křesťanským myšlením a věroukou. My jsme tu možnost neměli, jelikož jsme opět nebyli na pravém místě ve správný čas. Vedle kláštera se však nalézají méně posvátné budovy a hlavně studna s pitnou vodou, které je na Sinaji opravdu velmi málo. Přefiltrovali jsme dostatek vody a rozhodli jsme se ještě týž den vyrazit nahoru.

         

Hlavní atrakcí hory Sinaj je pověstný východ slunce nad pouští, který je právě nejlépe vidět ze samého vrcholu hory. Zanechali jsme tedy veškerá nepotřebná zavazadla v klášteře a vyrazili jsme pouze s jedním batohem (Gemou), kterou nesl Honza a malým batohem který jsem nesl já. Původně jsme se chtěli střídat, ale Honza je velice silný šerpa, takže já jsem nakonec šel jenom s batůžkem a ověšen fotografickým vybavením. Výstup na horu trvá za dobrých podmínek zhruba tři hodiny. Nám trval něco kolem dvou hodin a to jsme byli celý zdrchaní po 24 hodinách strávených střídavě v autobusech a mikrobusech. Každopádně výstup na horu samou je vskutku zajímavý a zvládne ho snad každý přiměřeně zdatný jedinec. Většina turistů podniká výstup v časných ranních hodinách (tak kolem třetí ráno od Kláštera), neboť na vrcholu hory není na nocování místo. Výstup přes den je holé šílenství, jelikož při teplotách vysoko nad 30 stupňů není chůze totálně vyprahlou, stínu prostou, skalnatou krajinou nikterak příjemná. Takže my jsme vyrazili kolem páté hodiny odpolední, kdy již ubylo poledního žáru. První část cesty je vcelku příjemná, všude kolem se zdvíhají skalní stěny a nikde ani živáčka, nebýt těch zatracených vzducholodí (teda vlastně velbloudů, kteří se potloukají nad Klášterní zahradou). Pár set metrů za Klášterem mizí veškerá i dosud dosti sporadická vegetace (ačkoliv o vegetaci v pravém slova smyslu se vlastně ani nedá hovořit); zkrátka začíná vyprahlá kamenná měsíční krajina ve které by jste nenašli ani živáčka natož pak trnitý keř! Jak cesta ubíhá a my se dostáváme čím dál tím výše, začínáme se dohadovat, který že z těch vrcholů, které vidíme, je ten slavný vrchol hory Sinaj? Nakonec se shodujeme ze to bude zřejmě ten v dálce co je na něm tam bílá kaplička nad níž se vznáší ten malý bílý mráček (jediný mrak který jsme za 30 dní v Egyptě viděli). Že by znamení?



Po dvaceti minutách se mráček rozplývá a my jdeme stále dál. Dostáváme se na úroveň vrcholku o kterém jsme se dohodli, že to bude ta naše hora. Takže zase nic, ale to už se dostáváme k závěrečné pasáži Sikker Sazida Mussa (neboli Cesty našeho pána Mojžíše) jíž tvoří zhruba 3400 schodů vedoucích až na samý vrcholek hory Sinaj. Tento poslední úsek již takřka vybíháme (teda alespoň já, neboť nenesu těžký batoh, ale Honza se stejně nechtěl střídat a já měl alespoň dost volnosti pro cvakaní spouští). Za pár okamžiků stojíme na vrcholu (ačkoliv musím zdůraznit, že já jsem tam byl první, i když největší zásluhy má zřejmě Honza, jenž se zhostil dobrovolně/či nedobrovolně role šerpy) a zíráme kolem dokola na ta úžasná panoramata. Hory zalité zapadajícím sluncem. Teprve teď si všímáme, že námi předpokládaný vrchol je jenom jakási krtina v hornaté krajině obepínající majestátnou horu Sinaj. Pozorujeme západ slunce, já fotím a Honza se začíná porozhlížet po nějakém místě kde by se dalo přespat.



Na samotném vrcholu hory Sinaj se nalézá kostel založený na pozůstatcích kostela jenž zde postavil poustevník Julián Sába kolem roku 360. Kolem kostela je nízká zídka, neboť hora je z východní části velmi strmá. Pod touto zdí rozbalujeme spacáčky a vaříme večeři. Zřejmě to bylo něco instantního, neboť jiného jsme s sebou neměli. Poté jsme se dali do hovoru s jakýmisi Araby dlícími na vrcholu nedaleko blízké mešitky (teda spíš něco mezi jeskyní a zbořeninou domu). Je s nimi těžká řeč jelikož nevládnou příliš anglicky a my zase nevládneme arabsky. Nakonec se ale objeví jakási postarší Němka která mluví jak anglicky, tak arabsky a my se dozvídáme, že tam je už 40 dní a že se modlí a tak (vůbec nás překvapilo kolik tam je lidí modlících se celé měsíce a žijících jako poustevníci). Požádala nás, zda bychom ji nepomohli zítra se zavazadlem, jelikož ona že prý už je na to stará. A tak my jako že jo a jdeme spát. Kolem je vcelku slušná tma, až najednou se tak jako rozjasní nebe. Koukám na to a on právě vyšel Měsíc a ještě ke všemu úplněk. Vypadá to skoro jako ve dne za šera. Nedá mi to, vyhrabu se ze spacáku a jdu si ten Měsíc vyfotit. Stativ nemaje, jsem překvapen jak krátký čas je pro expozici potřeba. Vskutku, taková záře, to by člověk nečekal. Poté už skutečně zalézáme do spacáků a já si tak říkám, jestli se ještě ráno vůbec shledám se svým drahým foťáčkem jenž mám za hlavou , když je okolo tolik všetečných a zvědavých arabských chlapíků. Usínáme.



Ráno nás probouzí budík na Honzových hodinkách; nechceme přece zaspat bájný východ slunce nad Sinajskou pouští, událost všemi průvodci tak opěvovanou. K ránu byla vcelku slušná kosa (dost možná že i 15 stupňů!) a tak mám péřovou mumii zapnutou až ke krku a nechce se mi ven. Normální noční teplota v Egyptě je kolem snesitelných 30 stupňů (teda alespoň teď v červenci, což mi vlastně připomíná, že v červenci jezdí do Egypta jenom šílenci a čeští studenti :)). Po chvíli už Honza vaří kafíčko nebo čokoládu, to už si nepamatuji, a najednou si všímáme, že přímo před naším bivakem se hromadí skupinka turistů s připravenými videokamerami namířenými na východ, tudíž přímo na nás. Na kolika video záznamech asi jsme jak se vyhrabáváme ospalí ze spacáků!



No nic, po kafíčku začíná akorát vycházet slunce. Je to vskutku zvláštní, ten východ slunce nad pouští. Poprvé jsme ho viděli na cestě pouští do Abu Simbelu, ale takhle z výšky je to ještě lepší. Tasím foťák a mačkám spoušť, co to dá. Máme vynikající polohu, spali jsme hned u té zdi na východní straně, takže všichni ti turisté stojí 10m za námi a my jim zřejmě lezeme pořád do záběru. Po pár minutách je slunce venku a je den; všude plno světla. Balíme spacoše a ostatní krámy, skočíme si ještě rychle na kafíčko a sbíháme horu dolů, zpět ke Klášteru.



Cestou ještě fotím, potom předáváme kufr naší Němce a zjišťujeme, že Klášter je k naší smůle zavřený, tak vyzvedáváme náš druhý batoh, přepakováváme, házíme zbytek na kamen tvrdého chleba místním kočkám, které se o něj zle poperou.



Po polévce z pytlíka, kterouž se nám snaží ty kočky všemožně zvrhnout (rády by, aby na ně taky zbylo), dobalujeme a míříme směrem ke křižovatce jediné silnice vedoucí ke Klášteru. Odtud posléze odjíždíme přes Suez až do Alexandrie, ačkoliv jsme původně chtěli jenom do Káhiry. Ale to už je úplně jiná story, takže tady pro dnešek končíme.

Tak takhle bych to pojal. Pokud jste to dočetli až sem tak gratuluji a děkuji za projevenou trpělivost. Já jsem to Jirkovi říkal, že to nebude nic lezeckého (vlastně jsem mu říkal, že to bude pro lezce zřejmě dost nudný), ale on si nedal říct. Těžko ho přesvědčit, je to palice dubová :). Pokud mu však napíšete, aby sem nedával takovéhle nelezecké bláboly, tak mě alespoň ušetříte psaní o tom jak jsme lezli na stolovou horu v oáze Siwa, což sice bylo mnohem lezeččejší než pouhý výstup na horu Sinaj, ale já budu mnohem raději když to nebudu muset psát :).



Pro zájemce o další (nelezecké) fotografie nejen z Egypta, navštivte prosím mé fotografické stránky zde...

© 2002 Štěpán Janda – Všechna práva vyhrazena.