Po pár přeloženích a odloženích jsme se s Radkem a Jirkou konečně na konci října naložili do Jirkovy dodávky a vyrazili směr Solná komora/Obertraun.
Počasí bylo na začátku týdne poněkud šílené, zataženo, přeháňky a čtrnáct dnů před odjezdem dokonce v Alpách napadl metr sněhu. Byla v nás malá dušička, protože tahle stěna se ve sněhu lézt nedá. Pro jistotu jsem ještě volal do Obertraunu a zjišťoval počasí. Stěna prý bude asi vlhká, ale mělo by to jít. Odjíždíme s poněkud smíšenými pocity, ale věříme, že vše bude v pořádku.
Na místo přijíždíme pozdě v noci. Parkujeme u Kesselu na parkovišti, dáváme si večeři (Jirkovy tousty), vybalujeme spacáky a uléháme v autě ke spánku.
foto by © archiv Radim
Ráno se probouzíme časně, teplota v autě je 3°C, venku pak asi 2°C a námraza. Rychle vaříme vodu na instantní těstoviny a čaj a po 7 ráno vyrážíme stezkou kolem Kesslu vzhůru.
foto by © archiv Radim
Krásný podzim, mlha a chladno - tak by se dal definovat pocit z nástupu. Cesta je vcelku dobře značená a tak se brzy dostáváme z lesa na palouček k dřevěné budově. Podle všech informací je nutné si dát pozor a najít pokračování cesty. Jedna cesta vede dolů do Obertraunu. Tam se nám opravdu nechce. Vyrážíme směrem ke stěně a pod lesem nacházíme pěšinku a brzy i značky, vedoucí naším směrem.
Úzká pěšinka stoupá nahoru pod stěnu a tak se rychle navléknout do postrojů a vyrazit vzhůru do mlhy.
foto by © archiv Radim
Je 9 hodin a my vyrážíme nahoru.
foto by © archiv Radim
foto by © archiv Radim
Stěna je suchá a tak se těšíme alespoň na lezecký zážitek. Jsem zklamaný – z mých výprav do Italských Dolomit jsem býval zvyklý na sluníčko a krásné výhledy a tady-mlha.
foto by © archiv Radim
Stoupáme nahoru a zhruba po hodině se dostáváme do míst nazvaných Seit 1881. Nacházíme tady zbytky sněhu, ale hlavně se dostáváme nad mraky. Nálada vyskakuje vysoko nad bod mrazu a nastává mohutné focení a odesílaní MMS domů.
foto by © archiv Radim
Jirka nalézá svou vytouženou kešku a tak se ještě rychle zapsat, nechat vyfotit a můžeme vzhůru.
foto by © archiv Radim
Postupujeme nahoru stěnou a kocháme se pohledem na jezero a městečko Obertraun. Přes traverzy se dostáváme kolem 12 hodiny na Putz Band.
foto by © archiv Radim
Za ním se nachází krásná kolmá stěna s tyčemi. Pomalu mi začíná docházet, proč je cesta značena jako extrémně těžká zajištěná cesta.
foto by © archiv Radim
Samotné lezení není až tak obtížné, ale je ho hodně. Dáváme si krátkou pauzu a vyrážíme vzhůru.
foto by © archiv Radim
Je jedna hodina a my se dostáváme konečně pod vrchol a zapisujeme se do vrcholové knihy. Překvapuje nás množství Čechů, kteří jsou v knize zapsáni. Ze zvědavosti listujeme knihou, abychom zjistili, kdy se tudy dá ještě projít. Zdá se, že poslední v roce byl 29.12.2007 Honza Holub s Pavlem Němečkem. První zápis byl 2.5.2008. Kupodivu zase Češi.
foto by © archiv Radim
A teď už jen pár metrů nahoru
foto by © archiv Radim
a v nadmořské výšce cca 1700mnm stěna končí. Jsou 2 hodiny odpoledne a my se po 5 hodinách dostáváme na konec zajištěné cesty. Původně jsem si myslel, že tady končí i naše trasa.
foto by © archiv Radim
Jaké však bylo mé překvapení, když namísto konce na nás čekal další cca hodinový pochod po zbytcích sněhu. Naštěstí sníh od posledního sněžení slehl a zaplnil prohlubně a díky chladnému počasí byl zmrzlý a většinou jsme se nebořili. Představa, že tudy procházíme o 14 dní dříve mne děsila – metr sněhu, zapadlé značky na kamenech a brodění se po pás s nebezpečím vyvrknutí kotníku.
Našli jsme si alespoň prosluněné místečko, dali si svačinu a začali se zrychleným přesunem na lanovku.
foto by © archiv Radim
Nebudu unavovat detaily, lanovka nejela a tak jsme se zatnutými zuby vydali dolů po sjezdovce. K autu jsme se dostali až navečer a celá cesta nám zabrala 10 hodin. Pravda, pochod ve tmě po lesní pěšince není nejrychlejší a mne začalo zlobit koleno a Radka zase puchýře. Jak ale říkáme – zážitek nemusí být pozitivní, hlavně že je intenzívní. A to tedy byl. Počasí nám vyšlo, ve stěně jsme byli jediní a tak jsme nemuseli nikoho předbíhat ani pouštět, nikdo nám neházel kameny na hlavu a prostě to bylo celé vynikající. Dole jsme nastartovali auto ať se trošku zahřejeme, Jirka uvařil těstoviny a čaj a za klábosení o tom, co jsme zažili a co na nás čeká druhý den jsme dojedli a zalezli do spacáku a usnuli tak, že jsme se probudili až druhý den ráno. Ale to už je o jiné ferratě.
Registrace
Metodika
lezec.cz
Přípravy na tuhle výpravu začaly někdy v půlce září, když jsem se zmínil Jirkovi, že lezu ferraty.
Doplněno video Letos se musím do finále dostat! Loni se mi to nepovedlo a teď je po Chironicu forma. Nic, to vyjde, nebudu v pátek kalit na Prodigy a to by bylo aby nebylo.
Aktualizace: Dodané foto. Asi jedno z nejlepších ledových lezení na světě je v Kanadě v národním parku Banff, který se nalézá na území Alberty a British Columbie.
Exotika, lezení u moře, levné letenky, hérečky v Thajsku lákají. Pohodové články vkrádají do mysli:“ já chci taky“. 
Tomáš Mrázek si v St. Linyi odškrtl další těžkou cestu. Tentokrát přelezl cestu Analogica 9a/a+. Jedná se o první opakování. 
Jako každý rok, i letos jsme s HO TATRAN Havířov vyrazili na sklonku podzimu na lezecký tábor do některého netradičního pohoří. Volba padla na bulharskou Rilu, kolébku bulharského horského lezení.
Sečuan (východní Tibet), Čína, 6.10. – 6.11.2009. Pokud se budete chtít na chvilku odpoutat od reality bytí a nebytí a přenést se do hor, kde si budete připadat jako Kolumbové, možná jste na správném místě… V opačném případě s klidem můžete toto okno zavřít.
Letošní Smíchovský festival alpinismu zaznamenal rekordní počet návštěvníků, který překročil tři tisíce. Největší zájem vzbuzovala pochopitelně přítomnost hlavní osobnosti – Reinholda Messnera.
Zase ta Afrika. Vždycky když odtamtud odjíždíme, je to minimálně z poloviny průser. Co je to za kouzlo, že se sem pořád znova vracíme, když je všude po světě lezení bez problémů okolo dost?
GPS a mapové aplikace