aneb Grossglockner 3798m, Piz Bernina 4048m a Ortler 3905m v jednom týdnu.

Tak na tuto dovolenou jsem se hodně těšil. Taky proto, že nás autor expedice Bob již 14 dní předem zásoboval různými vypečenými materiály. Když ale 14 dní před odjezdem nasněžilo v Alpách poměrně dost sněhu, začal jsem být trochu nervózní. Zvláště po zkušenosti z neúspěšného pokusu o Gross loni na podzim, kdy nás zastavil rovněž sníh na chatě Adlersrühe.

Vyrazili jsme po šťastném shledání 16.6. z Břeclavi ve složení : já- Olson, Bob, Petr a Robert. Cesta byla vcelku nezajímavá až na jednu zastávku na odpočívadle, kdy Robert nedal ani ruční brzdu ani rychlost a my se vydali noční tmou samospádem z kopce po parkovišti.

Nad ránem (2:30) jsme dorazili na parkoviště u Lücknerhause. Placení silnice se nekonalo a tak jsme v klidu usnuli ve stanu u auta. V 8:00 po nezbytné hygieně a přebalení jsme vyrazili směle přes chatu Lucknerhütte směrem k chatě Stüdlhütte, na kterou jsme dorazili kolem oběda.


Chatu zrovna otevírali. V našem plánu ale bylo založit B.C. až v sedle Schere ve výšce cca 2950m, což se nám podařilo a mohli jsme se vydat na odpolední průzkum terénu. Počasí bylo krásné, ale k večeru se začalo zatahovat.



Pršelo skoro celou noc. Z plánovaného budíčku v 5 hod. nebylo nic. Nakonec se nám ale podařilo vyrazit do akce za mlhy cca v 6:20. Naše výprava se rozdělila. Petr a Robert vyrazili normálkou přes ledovec a chatu Adlersrühe , já a Bob jsme nastoupili do hřebene Stüdlgrad. Musím podotknout, že přístup je hodně zdlouhavý a i když jsme věděli vcelku přesně kudy, tak jsme si neodpustili počáteční 3-4kové free lezení v levé části nástupu. U Frühstückplatzu jsme byli v 9:00. A tady to konečně začalo být zajímavé a pěkné polezení. Všechny detailní popisy míst na trase si nepamatuji, ale moc pěkná byla Plotna.


Na ní jsme si obuli mačky a pokračovali. Kousek výš bylo asi nejtěžší místo - firnový asi tak 70ti stupňový svah s rozměklým sněhem. Problém – jít vlevo nebo vpravo – není vidět žádné jištění ? Po chvílích trápení a boření se ukázalo, že jít vlevo do úžlabiny bude výhrou. Dokonce se k naší radosti začala trhat mlha a už jsme zaslechli kluky, kteří mezitím dorazili normálkou na vrchol. Ještě asi 10m sněhový hřebínek, pár oblézaček a sněhových polí a ve 12:06 jsme stanuli spokojeni na vrcholu. Sestup normálkou do B.C. byl již velmi slunečný a pohodový. Usušili jsme věci a začali klesat do údolí. V 19:00 jsme již opět za deště (očekávaná večerní bouřka z horka) vyrazili směr Itálie k Piz Bernině.

Po náhodném bivaku někde u cesty, překročení sedla Passo Tonale, kde jsme nabrali vodu a po chvilce bloudění v městě Sondrio (Italové mají otřesné značení) jsme začali stoupat údolím Valmalenco k přehradě Campo Moro (cca1990m). Velmi zajímavé jsou místní tunely rubané nahrubo ve skále. Po přebalení věcí a posilnění nás to už už táhlo do kopců, protože bylo nechutné vedro. Přešli jsme s plnou polní po hrázi a přes chatu Carate Brianza (zavřená) zaútočili na chatu Marinelli Bombardieri (2813). A to byla opravdu bomba jak již sám název napovídá.


Tam nás čekalo překvapení. Chata byla sice zavřená a opuštěná, ale byla zpřístupněna její “winterraum“ část: kuchyně, ložnice a „přezouvárna“, kde jsme si nafasovali papuče a zavládla naprostá pohoda. Po večerním vyjasnění se ukázala i zítřejší trasa. 20.6. ve 4:40 ráno jsme vyrazili k vrcholu. Nejdříve jsme překonali malé sedlo a po přechodu ledovce se jali hledat ferratu, kterou se dá nejsnadněji vystoupit k chatě Marco e Rosa (3597). Bob měl sice podle nastudovaných fotek navigoval, že ferrata by měla být dále v údolí, ale já jsem šel po starých stopách a po cca 150 výškových metrech 60 stupňového svahu spatřil první kramle a žebříky. Ferrata nebyla ani lehká ani těžká – v jednom místě to šlo asi 10m vyloženě přes ruce, led dost klouzal. Obtížnost zvyšovala voda z tajícího sněhu a led. V 8:00 jsme se usídlili u nové chaty Marco e Rosa k odpočinku (chata opět zavřená- starý winterraum ale fungoval krásně). Po chvilce následoval nástup na firnový svah, který se na několika místech bořil. Svah jakoby neměl konce a navíc se neustále zvedal do vertikální pozice. Naštěstí se objevila skála a v ní 3-4ková velmi dobře kruhy zajištěná cesta na hřeben. To nejlepší ale mělo teprve přijít – velmi vzdušný sněhový hřebínek.


Opravdu to chtělo vysoké soustředění a pevný krok. Kluci se chvilku zasekli s jištěním a tak jsem dosáhl na vrchol Piz Berniny (4048) jako první v 11:12. Mezitím jsem potkal těsně před vrcholem dvojici, která vystoupila hřebenem Biancograt ze švýcarské strany a pokračovala přes Marco e Rosa a kaskády Bellavista zase dolů. Opravdu jsem jim tu štreku nezáviděl.


Na vrcholu po příchodu kluků a dalších dvou dvojic začalo být těsno. Proto jsem asi po 20 minutách zavelel k ústupu.. Vše probíhalo hladce, takže jsme kolem 17.hodiny byli v papučích na chatě Marinelli. Druhý den jsme po vydatném spánku sestoupili na parkoviště a po sjezdu do údolí hledali obchod na doplnění zásob. Bylo „pouhých“ 36 stupňů a klimatizované „Supermercato“ bylo jen slabou náplastí na naše zmožená těla. Také proto jsme na tuto noc měli v úmyslu najít kemp a trochu se zkulturnit a vlastně i zhodnotit situaci, co se sil a chuti na další vrchol týče. První pokus o camp za Bormiem nevyšel, přejeli jsme sjezd... Po konzultaci s mapou jsme pokračovali ve stoupání do sedla Stélvio (2758m). Při pohledu na mohutnou západní stěnu Ortleru se nám do něj opravdu nechtělo. Ale teď byl cíl camp v Trafoi. Bohužel, nebo spíše bohudík, byl i tento zavřen. Po pár nadávkách, kdy že začíná sezóna, jsme sjeli až do Prata, kde nás čekalo velmi příjemné překvapení v podobě kempu Sägemühle. Noc stála pouhých 11 euro/osobu. Největší lahůdkou bylo dokonalé sociální zázemí s bazénem, vířivkou a vším možným v ceně. Opravdu luxus s výhledem na zasněžené vrcholky.


Po tomto velmi příjemném osvěžení bylo při večerním smažení a vaření rozhodnuto: prostě to zkusit. Dokonce jsme plánovali vyjet kousek lanovkou, což nakonec padlo, protože opět ještě nezačala sezóna.

22.6. jsme přejeli do Soldy na parkoviště (1844) a v 8:50 hurá do lesa. Cesta probíhala nečekaně hladce. I stoupání nebylo kruté a tak jsme přes chatu Tabaretta (2556), která již byla otevřena, stoupali serpentinami k chatě Payer (3029). I tato byla již kupodivu otevřena. Přesto to ale nebyl náš cíl. Chtěli jsme vystoupat až do bivaku (Ortlerbiwak) ve výšce 3316m a tam přenocovat. Cestou jsme potkali partu Čechů, ti ale na vrcholu nebyli. Překážkou se jim ukázala být parta vysokohorských pracovníků, kteří opravovali ferratu. Po vylezení prachem pokryté, částečně dokončené ferraty nás od dalšího postupu normálkou k bivaku odradili dva sestupující Italové. Prý je to „very dangerous“. Pokračovali jsme tedy direkt suťovým polem a skalkami k sněžnému sedlu pod bivakem.


Tento zážitek opravdu nedoporučuji a nezkoušejte to. Terén bych přirovnal k hromadě uhlí. Kámen, který se vám zdá oporou, je volný. Není zde takřka žádné místo pro jištění – humus. Po strastiplných dvou hodinách nejistoty a kamenných minilavin se nakonec podařilo bez újmy dosáhnout předpolí a z něj dorazit do bivaku (v 15:55). Doplnili jsme vodu, zapsali se do knihy, kde co pátý zápis je český a pomalu šli na kutě.

Ráno v 6:15 jsme nazuli železa a nastoupili na ledovec překonávat trhliny a další výškové metry. Na vrcholu nám zkazila radost trochu mlha a nějaké lidské exkrementy. Lidi nebuďte hovada ! Alespoň si to zakopejte- ve sněhu to přece není žádný problém.





Přesto ranní panorámata a pohled na Hintergrat mne utvrdil v tom, že tyto pohledy jsou to, co mě žene vzhůru.

V 9:20 jsme byli už zase zpět v bivaku, přebalili věci a začali sestupovat, ale rozhodně normálkou. Včerejší dobrodružství na suti jsme nehodlali opakovat. Cesta se ukázala rozhodně lepší než jak ji popisovali Italové a po krátkém slanění jsme pelášili po firnu k ferratě.

U ferraty došlo k malému-velkému faux pas. Při slézání malého výšvihu mi zmizel foťák. Bohužel jsem neviděl kam padá, přesto jsem ho šel hledat do suťoviska pod skálou. Sestup a výstup cca 100 výškových metrů + hledání mi zabral tak hodinu. Bohužel, ještě tam někde leží… kdo ho najde - má prémii .

Dál již cesta probíhala bez komplikací a cca v 15:00 hodin jsme byli u auta a hurá do kempu do bazénu.

24.6. ráno jsme se vydali k domovu.

Suma sumárum 16.6. - 23.6.2006:

Glocnerhaus 1948m – Grossglockner 3798 m = 1850

Campo Moro 1988m – Piz Bernina 4048 m = 2060

Solda 1844m – Ortler 3905 m = 2061

Celkem: 5971 výškových metrů

Závěrem bych chtěl poděkovat horám a počasí, že nám umožnilo bezproblémové dosažení těchto vrcholů. A taky kamarádům, kteří byli se mnou a celou tuto akci naplánovali .