V létě mam tuto cestu schozenou mnohokrát a stejně mi vždy připadá zvláštně a tajemně, ale dnes je celá pokryta sněhem, chůze po ní je velice monotoní plahočení se stálými podkluzy a bořením. Během tohoto pochodu člověk neustále přemítá o smyslu plahočení a že u praskajícího krbu s hrníčkem svařeného vína z rukou krásné dívky také není špatně, ale když v lese vykoukne první část zasněženého hřebene je s krbem konec, batoh jako by ubral na váze, do nohou vejde nová energie.
Stojíme před značenou (pro nelezoucí jedince) cestou na vrchol, je celá pokryta ušlapaným sněhem na než dopadají odpolední sluneční paprsky. Nádherná scenérie. Naše srdce však touží po jiném způsobu stanutí na vrcholu. Vydáváme se tedy zasněženou pláním podél jižní stěny, jakmile oči oslní mohutný záblesk od několika rampouchů je o našem dalším osudu rozhodnuto. S největší preciznosti začínají naše boty obepínat řemínky maček, ruce těžknou pod váhou cepínů a úvazky zvoní materiálem. Ještě několik doušků teplého čaje, rutinní: "jistím..... jdu..... jistím" a již se tříští ledová krusta pod předními hroty maček.
Pravý cepín spolehlivě drží několik centimetrů v ledové bouli, levá ruka trpělivě čistí plotnu od sněhu, na niž by se měl kdesi vyskytovat chyt, levá noha stabilně v ledu a druhá v gymnastické póze vyvažuje o šikmou sněhovou polici... přenesení váhy a zase jsem o nějaký ten decimetr výše. Zatlouct skobku, pojistit malým frendem a již topůrka obou cepínů bořím ve vysněženém kuloárku jenž končí pod kolmou skalní hradbou. Několik marných pokusů určuje další průběh bez rukavic. Nástup do traverzu, pojištěný viklajícím se frendem, vypadá velice slibně, na řadu přišel vklíněnec a po dalších dvou krocích visím ve skyhooku a vím, že i tenké windstoperové rukavice musí dolu. Ovazuji hodiny a přemýšlím co je příjemnějšího než zabořit holou ruku do sněhu a odlupovat kousky ledu z ostrých chytů...
Mačky vydávají příšerné skřeky, čas plyne strašně pomalu, jen cepíny bezvládně zvoní na poutkách. Další krok obrací mou mysl na skobu jenž jsem před chvilkou zatloukl... drží pevně... helma je správně utažena... jistič dává pozor... sucho v krku nedovoluje vydat hlásku, jen oči se s orlí ostrostí zaměřují na hranu, za kterou je možné se přitáhnout a přelézt do mírné vrcholové pasáže. Jediné co slyším je srdce jenž připomíná zvon kostela a dech je jak lodní siréna.
Levačka drží hranu, mohutným skokem se ocitám na šikmé rampě pod vrcholem, rázem jako by vše spadlo, cítím se volný a lehký. Zpět do tvrdé reality mě dostává zaseklé lano, musím se vrátit o několik kroků zpět. Pocit volnosti rychle vystřídá pocit vzteku a snůška slov, jenž se v přítomnosti žen neříkají, ale pak již jen vychutnávám sluneční paprsky při jištění a za několik minut se mi dostává objetí od krásné spolulezkyně.
