Na víkend jsme se s kámošem Darou a dvěma Trutnovákama vypravili do Kaiserbrunnu v Rakousku.

Cesta byla bez sebemenších komplikací a na místo jsme dorazili pozdě večer. Hned u silnice mají bezplatný kemp, který disponuje toaletou a umyvadlem s pitnou vodou. Kemp mají zadarmo, aby velký nával nadšených horolezců netábořilo v přírodě a tak ji neničilo. Dobrá myšlenka, která dobře funguje, a proto se tam můžeme kochat nádhernou, neponičenou přírodou. Hned u tábořiště je krásná řeka Schwarza, kde se otužilci můžou vykoupat v průzračně modro-zelené řece.


Camp
foto by © Ondřej

První den v pátek jsme se snažili seznámit s vápencem, protože ani jeden z nás neměl moc zkušeností s tímto druhem materiálu. Celý den jsme měli krásné počasí, a tak jsme se mohli oddávat tomuto krásnému sportu. Večer jsme se utábořili v kempu a naplánovali jsme si na další den zajímavé cesty. Dopoledne jsme s nadšením vylezli ze spacáku a těšili se na dobře strávený den v nádherných rakouských skalách. Sportovky, které jsme si naplánovali, byly vydařené, a i to počasí nám k tomu vyšlo. Nejtěžší měla 6+, takže na protažení to bylo ideální.Trutnováci bohužel ten den museli odjet, a  tak jsme zůstali s Darou „sami“. Až zas tak sami jsme nebyli, protože v kempu zůstala spousta dalších lidí i z České republiky.Večer jsme dali  nějaké to pivčo, skok do řeky a šli jsme spát.


Stěna
foto by © Ondřej

Předem jsme se dohodli střídat vícedélkové cesty s klasickými sportovkami a na ten den byla naplánována pořádně dlouhá cesta Richterweg za 5 -, která měřila 340 metrů a za ní hned následovala Stadlwangrat. Přístup k ní nebyl až tolik příjemný, protože se šlo strmým srázem asi půl hodiny a dál se pokračovalo přes suťovisko. Cestu najít nebylo vůbec snadné a jediné, co jsme věděli od Čechů z kempu, bylo, že na začátku cesty je uvázána červená smyce. Asi si dokážete představit, co to je najít červenou smyci, když kolem vás trčí skály do výšky přes 900 metrů a rozléhají se, kam až oko dohlédne. Ne, že bychom neměli průvodce, ale najít bod, kde se zrovna nacházíme, bylo téměř nemožné. Nakonec jsme zahlédli po dlouhé době nějakou osobu, jak dojišťuje člověka, který právě leze, a hle u něj je naše dlouho hledaná červená smyce. Přistoupili jsme s nadšením, že už jsme konečně u nástupu do cesty, ale když jsme se  chlapíka zeptali, co leze, tak nám bylo oznámeno, že za 7-. Bohužel to nebyla cesta, na kterou bychom měli, a už vůbec ne naše očekávaná pětihvězdovka (pro neznalé - stupeň značení oblíbenosti, čím víc hvězd, tím víc adidas), ale v průvodci tolik cest s tímto hodnocením nebylo, tak jsme se od ní dokázali zorientovat.


Štand
foto by © Ondřej

Ono i když máte v průvodci nakreslenou celou skálu, tak je stejně problém najít přesně nástup, protože všechny skály vypadají dost podobně. Přistoupili jsme ke skále a pustili jsme se vzhůru. Celý výstup nebyl nijak obtížný, i když dlouhé mezery mezi jištěním nebyly pro zvednutí morálu v tak dlouhé cestě příliš povzbudivé. Po několika hodinách jsme vyškrábali poslední metry a zahlédli i vrcholovou skříňku, ale slaňák nikde. Jen jeden borhák, který měl směr k právě vylezlé cestě. Když jsme se z něj podívali krapet níž, tak jsme viděli cestu, ale s naším pětačtyřicetimetrovým  lanem by to nestačilo ani náhodou. Ano, slyšeli jste dobře, 45 metrů dlouhé  lano do těchto podmínek není zrovna doporučené vybavení. Spíš bych řekl tak 2 x 60 metrů je tak akorát, ale po bitvě je každý generál.
Ale abych se vrátil k hledání jištění, tak žádné jiné po cestě nebylo, a tak jsme se rozhodli, že půjdeme hledat jinou cestu na slanění. Bylo potřeba se vrátit o dvě lanové délky, ale ani tam to nebylo možné slanit. Za 2 hodiny se mělo začít stmívat a počasí nevypadalo ani trošku dobře. Poslední možnost, která se nám nabízela, byla, že bychom se vrátili tou samou cestou, kterou jsme se sem dostali. Nebylo moc času na rozhodování, a tak jsme se vypravili rychle dolů. První délky byly bez problémů, ale bylo potřeba sestup urychlit, tak jsme naskočili do cesty, kterou jsme viděli cestou nahoru. Dara se rozhodl, že slaní a podívá se, jestli neuvidí nějaké další jištění. Kyblík cvaknul do HMS, prusík připraven, batoh nahozen a v tu ránu byl pod okrajem.


Bouře
foto by © Ondřej

Jak přehopsnul přes okraj, tak se počasí začalo měnit jako ve špatném filmu. První na řadu přišel šílený vítr, takže slova, která na mě Dara volal, se nesly někam pánu bohu do oken. Jediné, co jsem slyšel, bylo, že žádné jištění nemůže najít. Po půl hodině nezdárného hledání se na obloze zatáhly mraky, začalo hustě  pršet a silný vítr stále pokračoval a ještě začal nabírat na síle. Na polici, která nebyla větší než panelákové wc, jsem se začal klepat zimou a tisknout se ke stromu, který svojí velikostí připomínal spíše větší bonsaj. Provazy deště mně narážely na triko s krátkým rukávem, které bylo hodně rychle promočené. Volání kolegy ze zdola nebylo vůbec rozumět, a tak naše konverzace začala dost váznout. V tu chvíli jsem si říkal: „Co já tady, kurva, dělám.“ Nehledě na to, že parťákovi začal vlivem deště proklouzávat prusík, ale o tom jsem neměl naštěstí ani páru, jinak by černých myšlenek bylo určitě více. Sebral jsem sílu, pevně se chytil stromu, postavil se na nohy a začal, co nejvíce jsem uměl, řvát na Daru, aby okamžitě zavolal Horskou službu. Silný vítr dost filtroval moje slova, tak jsem musel volání několikrát opakovat. Po chvíli slova došla tam, kam měla a ze zdola jsem zaslechl volání, ať službu raději zavolám já. Kéž by to bylo tak jednoduché, mobilní telefon se totiž nenacházel v mé blízkosti, ale v batohu, který měl kolega na zádech, takže to znamenalo jediné... jsme v pěkným průseru. Nicméně Dara musel navázat další prusíky, aby se mu kvůli šílenému dešti neposouvaly dolů a neskončil dole jako velká pizza. Zavolal kamarádovi, který ten den odjel domů do Trutnova, vysvětlil mu naši situaci, a ten mu poradil, aby zavolal na číslo 120. Nic nešlo tak, jak by mělo a první volání ukončil špatný signál. Při druhém volání se ozval francouzský hlas, který neuměl ani slovo anglicky a při snaze se dorozumět se německy se hovor zase ukončil. Při třetím pokusu se dovolat někam to opět vypadlo. Naštěstí kamarád, kterému jsme se dovolali, seděl v hospodě s dalšími přáteli a ti se vzdali posezení u výborného moku a jeli domů zavolat na rakouskou horskou službu. O tom jsme samozřejmě neměli ani tušení.
Krčil jsem se ke stromu, když ze zdola slyším  slabě Daru, abych rychle navázal půlloďák, že se pokusí po jednom laně dostat nahoru, trvalo celkem dlouho, než jsme se pořádně dohodli, na které to lano se naváže. Promočený, zmrzlý jak osika, jsem po tmě rychle navázal půlloďák, ale o jeho správnosti jsem se jenom domníval. Po 10 cm jsem začal sunout Daru nahoru, navíc se mně do uzlu zamotala smyce, a tak to šlo hodně blbě a chvílemi taky vůbec. Snažil jsem se smyci z toho dostat, ale pořád se mně tam zasekávala, a tak jsem začal lano tahat už z HMS, což by mě v tomto momentu při spadnutí kolegy mohlo stát prsty, ale nedalo se nic jiného dělat, protože jedině takhle se to lano dalo dobrat.
Konečně jsem po půl hodině slyšel, jak  Dara funí pod převisem a byl to nádherný pocit. Stačilo pár přitáhnutí a byl už vedle mě. V tu chvíli se rozbřeskla naděje, že bychom se mohli dostat i dolů, ale vyhráno jsme rozhodně neměli. Jen co se cvaknul ke stromu, uhodil blesk a začal neskutečný randál valících se kamenů a k tomu vzduchem prolítl křemičitý zápach, jak se kameny třely o sebe.


V tu chvíli se na na nás řítily kameny a nevěděli  jsme, co můžeme čekat. Rychle jsme se přikrčili ke skále a asi to moc nestačilo, protože mě jeden z mnoha kamenů praštil přímo do helmy. Naštěstí nebyl nijak velký, takže mě to spíše probralo, než že by mně to zranilo. Po pár minutách, co kamenopád dozněl, Dara okamžitě zahlásil, že musíme co nejrychleji vypadnout. V šoku jsem se ho zeptal, jestli náhodou taky nedostal šutrem po kebule, když kolem nás ještě před chvílí lítaly kameny jako melouny. Jen se mě zeptal, jestli chci čekat na další a bylo rozhodnuto -  musíme pokračovat. Během chvíle se navázal, rozsvítil čelovku a začal si to štrádovat nahoru. Došli jsme k místu, kde jsme byli před více jak dvěma hodinama a  cvakli jsme se do erární smyce, která pamatovala více než já. V tuto chvíli se zabývat tím, jestli smyce vydrží, nebylo na místě, když každou chvíli mohla přijít další sprška kamenů a zde bychom se neměli  ani kam schovat. Museli jsme se dostat rychle dolů přes stromy, které nás jistily při cestě vzhůru, a jen se modlit, aby nebyly od sebe více jak 22 metrů, protože to byla naše délka lana při slaňování. Přes erárku jsme se dostali k prvnímu stromu celkem snadným traverzem. Rychle jsme založili další jištění přes strom, zkontrolovali jsme okem, jestli by nám lano dalo k dalšímu stromu, ale na přepočítávání nebyl čas, takže rychle dolů. Půlka nebyla přesně naměřena, a tak jsem poslední dva metry musel jít bez jištění ke stromu a srovnat to. Při doslaňování k dalšímu stromu jsme viděli několik čelovek, které se motaly pod skálou. Huráááá, našemu volání bylo vyslyšeno. Najednou čelovek začalo přibývat a přibývat, a tak to vypadalo, jako kdyby se k nám řítila celá armáda. Z ničeho nic se celá skála rozsvítila jako by vyšlo sluníčko a my lezli za slunného dne. Při pohledu dolů jsem viděl, že s sebou horská služba vzala ohromný halogen s diesel agregátem.  Když přišli k nám, začali na nás volat, jestli jsme ok a jestli mají lézt za námi nahoru. Naštěstí se počasí trošku umoudřilo a osvětlení nám taky dost pomohlo, a tak jsme pomoc od horské služby už nepotřebovali. Nicméně jsme viděli, jak jeden horský vůdce začíná zakládat vlastní jištění a dělá si cestičku rovnou k nám. Co jsme se pak dozvěděli, tak pánovi bylo něco kolem 70 let.
Po pár posledních lanových délkách jsme konečně dorazili na zem a oba jsme byli moc šťastní,  že jsme tuhle výpravu přežili. Služba nám nabídla bundy a čelovku a vybídla nás,  abychom se přezuli. Dara se začal přezouvat do sandálů, a když to spatřili záchranáři, a tak mohli puknout smíchem. Jelikož oni měli do jednoho boty pomalu až ke kolenům, tak na naši horskou obuv asi nebyli zvyklí. Bohužel jsem měl také sandály a nechtěl jsem dělat ostudu, tak jsem raději pokračoval v lezečkách až na parkoviště, kde jsme sepsali záznam o tom, co se stalo. Bylo nám řečeno, že v nejbližší době máme očekávat na naši adresu fakturu za výjezd, protože ani jeden z nás neměl pojištění na výjezd horské služby, a tak jsme museli nakonec zaplatit každý 500 €.  Poděkovali jsme za pomoc a rozloučili se. V kempu jsme rozdělali šampus a dohodli jsme se, že raději další den už pojedeme domů. Cesta domů už byla bez sebemenších komplikací a tu noc jsem moc rád strávil příjemněji, než přivázán na skále za šíleného počasí.
Můžu říct, že tento výlet mně osobně hodně přinesl, protože když si člověk opravdu sáhne na dno, tak v životě pozná, co je důležité a nad malé problémy se dokáže povznést. .

Poděkování:
Na prvním místě patří lidem z Trutnova, kteří nám zařídili příjezd rakouské horské služby. Někteří byli i nuceni opustit nalejvárnu dřív, než je jejich zvyklostí :) Dále rakouské horské službě za jejich rychlý příjezd. Rozhodně si to zaslouží i pán (jehož jméno bohužel neznám), který si pamatoval cestu, na kterou jsme se vypravili, a pohotově ji záchranářům řekl, když přijeli do kempu se na nás vyptávat. A nejvíc bych chtěl poděkovat Darovi, protože bych to jen těžko zvládnul bez něj.



foto by © Ondřej