Lezec - Zpravodaj

Brouillard (hi res)
foto by © Radek Zavadil

BROUILLARD RIDGE
Stává se pravidlem, že začátkem prázdnin vyrážíme do Alp na trošku vyšší kopce, než máme doma. Letos jsme vyrazili v sestavě Já (Radek Zavadil), Matěj Bernát a nová členka naší výpravy Julie Rampírová. Jsme vyznavači stylu „fast and light“ a milujeme rychlý pohyb v horách jednoduché, logické a hlavně pěkné linky a hřebeny. Tomu také přizpůsobujeme naše výstupy na čtyřtisícovky, takže pokud to jde, chodíme vše v jednom dni, od spodu a bez použití jakýchkoliv přibližovacích prostředků, lanovek a spol. Letos přišla na řadu oblast masivu Mt. Blancu. Vždy vyjedeme s neurčitým plánem a přizpůsobujeme se na místě podle počasí, ačkoliv určité vize a sny vždy jsou.

Foto 1 S nákresem trasy téměř celého hřebene Brouillard; zdroj: https://alpineexposures.com/euro/mont-blanc-brouillard-ridge-integral -(hi res)
foto by © Radek Zavadil

Vzhledem k naší náklonosti k hřebenovkám jsme už asi dva roky obhlíželi hřeben Brouillard vedoucí z Italského údolí Val Veny, který je spolu s vedlejším hřebenem Peuterey nejdelší hřeben vedoucí k vrcholu Mont Blancu, 4000 mH, 9 km a lezecké obtíže až 5. UIAA od úpatí až k vrcholku Evropy. Je to zapadlý kout masivu Blancu, kde se dá provést pravý alpský výstup bez slepě šlapajících davů turistů i jakýchkoliv front horolezců apod. Hřeben projde jen pár lidí za rok, většinou jen ti, kteří sbírají 4tisícové vrcholy, jelikož na hřebeni jich leží hned 5 včetně Mont Blancu. Většinou se chodí 2-3 dny s bivakem na hřebeni. Co jsme dohledali a i poptávali tak, v kuse za jeden den ho přešel asi jen Ueli Steck, při projektu kde pokořil všechny alpské čtyřtisícovky a navíc ho vypíchl jako nejhezčí záležitost z celého projektu, což pro nás byla nesmírná výzva a motivace.

Foto 2 Aklimatizace na Gran Paradisu a Grand Combinech
foto by © Radek Zavadil

Foto 3 Aklimatizace na Gran Paradisu a Grand Combinech
foto by © Radek Zavadil

Po příjezdu jsme jako aklimatizační výstup vyšli na Gran Paradiso z bivaku Pol, což se později ukázalo jako skvělá volba, jelikož jsme se vyhnuli davovému šílenství přicházejícího od chaty z opačné strany. Dále jsme přejeli pod Grand Combiny a ty přelezli i s odpočinkovým sestupem během 15 hodin, čímž se ukázalo, že forma je docela dobrá. Pokračovali jsme přes Courmayer do údolí Val Veny, kde jsme pár dní odpočinuli a s čekáním na počasí obhlíželi co podniknout dále. Vzhledem ke zranění naší jediné a nepostradatelné členky Julie jsme s Matějem dostali volnou ruku k výběru a nemohli jsme si nevšimnout, že Brouillard je v dobré podmínce a předpověď pro další dny nemohla být lepší. Tak bylo rozhodnuto, pustíme se do vysněného projektu, jít kompletní hřeben Brouillard v kuse za jeden den i se sestupem do Francouzského Chamonix, kde nás Julie vyzvedne.

Foto 4 Východ slunce nad hřebenem Pueterey (hi res)
foto by © Radek Zavadil

Foto 5 Východ slunce nad hřebenem Pueterey
foto by © Radek Zavadil

Foto 6 Pohled do sedla mezi Pointe Baretti a Mont Brouillardem (hi res)
foto by © Radek Zavadil

Na večer na parkovišti brousíme mačky a cepíny, balíme batohy jak jinak než na lehko, bereme jen to nejnutnější, buď to dáme, nebo voláme vrtulník. Tři hodinky nekvalitního spánku a o půlnoci už budík, rychlá snídaně/večeře a 8. července v 0:30 startujeme pod úpatí hřebene. Noc je temná, měsíc nás příliš nepodpořil ale je teplo a nikde ani mráček. Nástup po travách k hřebenu je jako stopování kamzíků v jejich stezkách až ke konci travnatých částí a nalezení do nekonečného skalnatého terénu. Ačkoliv jsme to čekali, i tak nás překvapuje mohutnost hřebene, který v Tatrách jen tak nezažijete. Co vypadá ze spodu jako malá věžička, je ve skutečnosti velká věž, kterou by v tatrách považovali i za vrchol. Nicméně plynule jsme nalezli na hřeben a sbíráme výškové metry jako na běžícím pásu, pochvalujeme si pěkné pevné a pohodové polezení (III. UIAA) při sledování čelovek dole pod námi na ledovci Freney, kde horolezci nastupovali na hřeben Peuterey a Innominatu. Pomalu se rozednívá a naskýtají se nám úžasné výhledy na celé údolí. Vše lezeme bez lana, a abychom se nezdržovali tak s opatrností slézáme i úseky pro slanění. Pod první čtyřtisícovkou Ponite Baretti (4013m) se dostáváme do kontaktu s prvními sněhovými poli a od teď už lezeme v mačkách, vše je zatím zmrzlé a pěkně to odsýpá. V 9:00 jsme na Pointe Baretti, tyčinka, svojka a jdeme dál. Mont Brouillard (4069m) je zdánlivě kousek ale výška už jde trochu cítit, a hlavně kvalita skály co jsme si na začátku pochvalovali je ta tam a jen si necháváme zdát o pevné žule, která je v oblasti Blancu tak vyhlášená. I přes to jsme v 10:00 na Mont Brouillardu a s velkým napětím slézáme do sedla Col Emile Rey, od kterého nás čeká nejtěžší úsek hřebene za V. UIAA.

Foto 6 Pohled do sedla mezi Pointe Baretti a Mont Brouillardem
foto by © Radek Zavadil

Foto 7 V sedle Col Emile Rey
foto by © Radek Zavadil

Foto 8 V sedle Col Emile Rey
foto by © Radek Zavadil

Sedlo Col Emile Rey se využívá pro zkrácenou formu přechodu nebo pro dosažení vrcholu Mont Brouillard, je přístupné z obou stran strmým terénem po ledovci a trochu jsme doufali, že by se případně dalo použít jako únik z hřebene, kdyby se něco pokazilo. Jelikož jsme byli v sedle 10:30 a sluníčko se na něj dívá, hned jakmile vykoukne, rozhodně bych tudy jít dolů nechtěl, cesta vedla jen nahoru. Obhlídli jsme si terén a vybrali si asi jedinou možnou a „nejjednodušší“ cestu, všude okolo se nepřetržitě sypal led a kamení. Matěj jako zdatnější lezec se do toho odvážně pustil, mačky musely dolů a po chvílí laborování je natažena první délka, dle materiálu ve skále usuzujeme, že jsme správně a potahujeme další už lehčí délku. Ovšem poté nás překvapilo něco, s čím jsme úplně nepočítali a to malý ledopád, který už na sluníčku až tak z ledu nebyl. V okolí byly jen plotny, které v pohorkách nebyly reálné vylézt a tak nezbývalo než sundat rukavice a jít se trochu schladit. Ale i přes vodu tekoucí po rukou až k ramenům a promočeným nohám se nám podařilo vytáhnout i třetí délku a pak už pokračujeme opět bez lana rozlámaným terénem kolmo vzhůru na Picco Luigi Amedeo (4460m). Tři délky nás docela vyčerpaly jak silově, tak morálně a s nabývající výškou se postup zpomaluje, sníh je rozměklý a postup neurychluje, spíše je lepší se mu vyhýbat. „Nevím, proč jsem si v hlavě uložil, že po překonání toho pětkového terénu, už je to nahoru jen kousek po sněhovém hřebenu“, není! Je už odpoledne a počasí neskutečné, až na vrchol Picco Luigi Amedeo lezeme jen v tom, v čem jsme o půlnoci vyšli, na vrcholu už začíná pofukovat a přidáváme první vrstvy oblečení. Postup už je mírně „trudomyslný“ a nekonečný počet věžiček nám to neusnadňuje. Terén se nám sype pod nohama a nezbývá jen věřit, že ten třetí kámen, který se už tolik nekýval, nás udrží. Na jedné z věží na hřebenu poprvé slaňujeme vzhledem k přibývající únavě a nestabilnímu terénu, ale lano si řeklo, že se s ním dnes slaňovat nemělo, a tak se ještě pro zpříjemnění dne seklo v polovině věže. Dolezeno, staženo, pokračujeme a už se tolik nesmějeme. Příchod na Mont Blanc de Courmayer (4765m) už je opravdu na hranici našich fyzických možností, naštěstí na vrchol Evropy už je to jen trocha turistiky po sněhu. S maximálním vypětím docházíme před 19:00 na vrchol Mont Blancu (4808m) a nemůžu neříct, že jsme oba byli úplně na sračku ale s neskutečným pocitem uspokojení a radosti. „Nebyla ostuda, tam na vrcholu Evropy, uronit kroupu.“ Díky pozdním hodinám jsme si vrchol vychutnali (neobvykle) sami a počasí se postaralo o pohledy, které se nedají jen tak popsat.

Foto 9 Hřeben Pueterey v celé své kráse
foto by © Radek Zavadil

Foto 10 Hřeben k vrcholu Mont Blanc de Courmayer
foto by © Radek Zavadil

Foto 10 Pohled na závěrečnou část hřebene s vrcholky Mont Blanc de Courmayer a Picco Luigi Amedeo z Mt. Blancu
foto by © Radek Zavadil

Foto 13 Úžasný pohled a zážitek
foto by © Radek Zavadil

Dost radosti, pořád je před námi sestup až dolů do údolí, 4000m výškových dolů. Obhlížíme ledovec a vzhledem k pozdním hodinám a bezpečnosti měníme variantu sestupu přímo do Chamonix přes Bossonský ledovec a jdeme „na jistotu“ po šláplém chodníku přes chatu Gouter do Less Houchess. „Je to sice dál, ale zato horší cesta.“ Valíme si to sami po ledovci už navázaní na laně, s ubývající výškou se v těle objevují ještě nějaké zapomenuté cukry a sestup pěkně odsýpá. Teprve teď si počasí nachystalo tu největší parádu v podobě zapadajícího slunce nad zataženým údolím, úžasné! Pohodově ale svižně klesáme, informujeme Julču, že žijeme a kde se sejdeme. Kolem chaty Gouter už se připravují další našlapaní turisti na zítřejší výstup. Pokračujeme a stíháme sejít poslední ledovec u Tete Rousse s posledními paprsky světla. Dále si už s čelovkami vychutnáváme dlouhé neklesající francouzské chodníčky. Všechno by bylo v pohodě, jen kdyby nám na Mont Blancu nedošla voda. S každým krokem nasloucháme, jestli někde nešumí potok nebo na listech trávy není rosa a není! K potoku docházíme až dole v údolí u vesnice asi po půlnoci. Potok vysušen, jdeme do finále.

Foto 14 Zapadající slunce u chaty Gouter
foto by © Radek Zavadil

Příchod do vesnice o půl druhé ráno oslavujeme poslechem písně Welcome Home od Radical Face a s pokorou vzpomínáme na Ueliho Stecka, uvědomělí jaký to byl borec, když jsme se alespoň pokusili přiblížit jeho výkonům. Setkání s Julií později popsala slovy „přišly dvě smradlavý trosky, ale šťastný trosky“. Přešli jsme to za poctivých 25 hodin, téměř bez přestávek a zdržování, z toho jsme 18h lezli jen nahoru, jistili jsme jen tři nejtěžší délky, jinak jsme lezli vše bez lana s jedním slaněním. (Záznam i s GPS trasou viz odkaz ze Stravy níže.) Za podporu a support, bez kterého by to nešlo, děkujeme Julii a za materiální podporu Petrovi z SP Sportu Zlín.
S sebou jsme nesli: 1x poloviční lano 60m, mačky, každý 1x lehký a 1x lezecký cepín, malý výběr lezeckého materiálu, 2x friend, sada vklíněnců, 2x šroub do ledu, několik smyček a šňůr, každý 1,5l vody, kterou jsme se snažili doplňovat a asi 12 tyčinek dle vlastní chuti.

Zdroje:

Více zde Mapa

Brouillard ridge

Vzpomínka na Uliho

Komentáře