Babí léto v Tatrách

Babí léto, zima na dohled, tak přemýšlím, jak se důstojně rozloučit se sezónou.
Poslední slanění, který je spíš chlastačka a setkání celýho oddílu, kecání kdo co a kde zapytlil, je kulturní akce a tam může pršet, jak chce. Teď chci lézt. Koukám na net a odtud na mě kouká sluníčko ještě na několik dní dopředu. Vzpomínám na krásný říjnový dny, kdy jsme na chatě u Viktora lezli, až se z nás kouřilo. Sháním dalšího blázna, co celou noc pojede do Tater, dva dny poleze a zas celou noc zpátky. Nakonec seženu holku svýho kámoše. Dobrá, aspoň to bude v pohodovém  duchu.
Večer v deset Kačku nakládám v Krči, cesta je super a ve 3 se chystáme na Popradským chvíli usnout. Moc to nejde, páč je fakt přízemní mrazík, zem zebe a navíc v dřevěným domku zastávky někdo ještě kalí. Za svítání vycházíme, na Popradským dáme čaj a pokračujeme do doliny. Pohodový plán - plotnu na Žabáka a pak na chatu, ať jsme čerství na neděli.
V Kroutilovi se moc neorientujeme, nechce se nám číst jeho deset variant Haberleinky v průvodci. Nástup najdeme v pohodě a dál intuitivně. Za chvíli jsme nahoře, je nádherně, ani nevadí ledový vichr,  tak pokračujeme doprava po hřebeni do sedla. Uznávám, že z druhé strany je to hezčí.
Slaníme na suť a hurá na chatu. Lidí je spoustu, místa málo, ale atmosféra na chatě a personál jako vždy super.
Ráno jdem brzo, pro jistotu. Ještě z Váhy koukáme na Galérku, nahoře je sníh, bude mokro. Nevadí, zabojujem ve Studničkovi.
Odsejpá to, brzy jsme pod stěnou. Vím, kde je nástup, posílám Kačku do první dýlky.Neměly by být problémy. První štand v pohodě, druhý, nacházím  svou slaňovací  smyčku. Lezeme s batohama, jde to super.
Nad hlavou dva kouty, v průvodci jeden. Právě odtud jsem se v zimě vracel. Teď teda vybírám ten druhý. Chyba lávky. Na správnou linii se vracím rozlámaným studeným převisem, ze kterého mi lokry málem vyběhnou do obličeje. Jsem na štandu a pohled nahoru mě moc netěší. Na Galérku začlo svítit, cesta dál vede skrz sprchu, ale hlavně plotnou kouta, která je pokrytá vrstvou ledu. Pikl nemám, tak zkouším napřed kámen. funguje, ale po chvíli zmrzlou ruku opouští. Zkouším největší čok. Funguje taky a tak pomalu, ale jistě popolízám, otloukávajíc ledovou vrstvičku. Je mi jasný,  že výš to bude ještě větší sranda. Na štand dolízám durch. Nad náma převislá mokrá spára, co vím, nejtěžší místo cesty. Je mokrá, ale jak sem vyškolenej z ledu, pouští čistě,v pohodě. Na dalším stanovišti začínám tušit problém. Jsem 40 metrů pod hranou Galérky, ale cesta vede koutem, do kterého se musí kousek sestoupit. Sestup a celý kout je totálně vyledněn. Nepomohl by ani pikl, natož čok. Tohle je na mačky, který jasněže nemáme. Koukám nad sebe, jestli to půjde oblízt. Asi jo, ale bude to chtít morál. Přece to nezaseknem 40 metrů pod Galérkou. Kačka zatím bojuje ve spáře, já koukém po okolí. Nikde nikdo, žádní další lezci. Slyším kameny, něco asi padá žlabem z Vysoké.
Taky jo. Už balvany vidím,  padají z půlky stěny, odrážejí se od ploten a rotují ve vzduchu. Největší kámen má zvláštní tvar. Jo, má ruce a nohy. Při pádu do suti temně žuchne. Je mi fakt divně. Jsme daleko, postava na suti u úpatí stěny je však dobře vidět. Nehýbe se, "bodéť" by jo. Pád, jenom co jsem viděl, měl nejmíň 100 metrů. Doluju mobil, volám horskou. Služba mě zaskočí hláškou :hej, teba poznám. (??? zas u tolika průserů jsem nebyl. I když...něco by se našlo). Shodujeme se, že asi nemá cenu moc pospíchat a my stejně nepomůžem.
Nějak nás ale opustil morál. Kačce se nechce do převisu pod štandem a ani mě do ledu nad ním. Takže pytel. Káča slaní na plošinku, já za chvíli za ní. Chystáme další slaňák, za zády hučí vrtulník. Stanoviště pod náma je šikmo a přez tu vydatně zaledněnou plotnu. Sranda tedy nekončí. Několikrát mi ujedou kopyta, než uznám, že to půjde opravdu jen dolů. Je to pěkná šluchta, celý převisem. Znervózňuje mě, že nevidím žádný štand. Za zády běžící akce HS, nerad  bych jim ještě přidal práci. Nakonec něco nacházím, ale žádnej šlágr to není. Starou vraždu posílím dvěma frendy, ale ty tu přece nenechám.Kačka je za pár minut u mě a začínáme stahovat lana. Teda chtěli bysme. Jsou mokrý, prvních pět metrů jde ztuha, pak vůbec. Visíme na špagátě oba, skáčeme a nic. Chvíli to ještě zkoušíme, ale pak se vydávám spolu s kamarády Tiblockem a Ropemannem vzůru. Po pár metrech mě napadá, že naší brutální snahou může být slaňovací smyce docela načlá. Od té chvíle se mlčky vznáším. když se dosoukám na štand, lejtko mám jak Schwartzeneger. Smyčka je přepálená jen trošku, no pro jistotu ji posychruji. Zkoušíme lana stáhnout a sjedu dolů abych se vzápětí mohl vzteky zbláznit. Protiváha mokrýho lana je tak velká, že sebemenší tření, spolu s průtahem těchhle osmiček znemožňuje lana stáhnout. Vrtulník stále někde za zády, tuhle ostudu bych nerozdejchal. Naštěstí - kde nepomůže síla, pomůže ještě větší síla a lano nakonec povolí. Další slanění jsou O.K. a pod stěnou se dozvídám, že to byla Kaččina první stěna. Teda měla být.
Akce HS už skončila, diskutujeme o tom, kde se dotyčný ve stěně vzal. Místo v suti obcházíme obloukem. Cestou do Váhy jen uskakujeme před padajícími kameny z pod nohou sestupujícího Poláka s volkmenem na uších. V sedle potkáváme spolunocležníka - nosiče z chaty, který se po nás jde kouknout. Na chatě neměli o akci žádné další informace. Strach o nás i panák novinky - Tatranského jablka (52%) - potěšil. Na chatě je skvěle, čaj i polívka chutná o to víc, že jsou z kamarádství, ale svých pár věcí přibalíme do batohů a loučíme se.
Je tma, na obloze milion hvězd. Cesta při čelovkách utíká a v deset jsme u auta. Sedneme do auta, pustím rádio a ozve se: Tatry si dnes vyžádali svou další oběť. Stal se jí slovenský turista pri pokusu o traverz Vysoké. Spadl z výšky 250 metrů. Byl mrtvý ještě během pádu....
Celou cestu do Prahy mám o čem přemýšlet. Moc pohoda nebyla. Ale stejně nelituju, že jsem sem jel, stalo by se to tak jako tak. Nemůžu si nevzpomenout na hlášku kamarádů, se kterými jsme táhli po sněhu Viktorovi nahoru nádrž na vodu: Zážitek nemusí být pěkný, ale drsný.