Ve čtvrtek odpoledne se vleču s dětma domů a těším se na chvíli klidu.

„Jé, hele, mami, co to je přede dveřma?“ Syn ukazuje prstem na velikánský bágl. Já současně s ním vidím ještě květiny na parapetu a proutěný koš... na prádlo? Majitele batohu snad?
Ajaj. Že je to batoh horolezecký mi dochází rychle, pomaleji pak, komu ho která ke mně sbalila.

Bez hříchu nejsem, ale safra, vždyť jsme se tak nějak dohodli, že budeme rozumní.
Pořád netuším, čí by to mohlo být.
Odemykám a dětem sděluji, že nevím, kdo si u nás a proč odložil.

Když už se všichni účastníci zájezdu domů přesunuli do malé chodby mrňavého bytu a já chci zavřít, najednou to nejde. Ve dveřích je noha. Noha Horolezcova. Noha Horolezcova, které bych se nenadála a...

„Ahóoooj“ Dostávám pusu, kytku, koš a zbytek Horolezcova těla je rázem uvnitř.
Děti jsou zaražené. Né že by mi už mnoho let nehledaly dalšího manžela, ale...

„Maminko, kdo to je?“
„Já jsem Horolezec.“
„To je Horolezec.“
Dochází mi kyslík.
Nemám ráda nečekané návštěvy.

„Tak jsem teda tady, to jsi překvapená, viď? A ráda, viď?“
Vzmáhám se na plaché špitnutí, cože nedal vědět, že dneska přijede. Tedy vlastně, že vůbec přijede. A proč proboha ten bágl...

„Já nikdy nic dopředu neříkám. Prostě to rovnou udělám. Bude nám tady spolu dobře. Neboj.“
Bere mě pěkně hákem, tedy, cepínem.
A snaží se mě zase olíbat.
Asi omdlím.

Svádím rychlý vnitřní boj mezi posvátným respektem ke stařešině říznutým obdivem k příběhům, které se o něm v lezeckém světě nesou a okamžitou touhou vyrazit s ním ty dveře, o které si před chvílí opřel bágl se vším, co se nám bude do začátku hodit.

„Ty ..., to asi nepůjde. Jestli za někým jedeš, můžeme si dát kafe a popovídat, ale zůstat tady déle...“ Ještě pořád jsem nějaká vykulená. Má příslovečná výřečnost je v háji. Sakra, tahle má přeuctivost k seniorům mě jednou zničí.

„Ale neboj, načni víno a ono to půjde. Já se tady zatím trochu rozhlídnu.“ Náš byt je tak malý, že mu to trvá dvě – zklamané – vteřiny.

„Hmmm, máš opravdu maličký bydlení. Nevadí, budeme spát na gauči, dětičky si zalezou taky do pelíšku a soukromíčko bude na světě.“

Nesním? Kdyby se to nedělo zrovna mě a tady na tom místě, musela bych se smát. Jdu volat Františkovi. Koneckonců je šéf, tak mě musí chránit.

František mi telefon nebere.
Horolezec vleče bágl do kuchyně a vyndavá proviant. Stále ještě nechápající děti, tudíž výjimečně zcela klidné, bystří.
„Tááák, tady pro holčičku bonbonky a pro chlapečka taky. Vidíš, ty jsi pěknej kuliferda, to si budeme rozumět, viď?“

Kuliferdovi se vrací životní funkce do normálu prvnímu z nás.
„Nebudeme.“

„Nevadí.“ Horolezec projevuje nástupní trpělivost. „Já si dám tady s maminkou vínečko a ty si mezitím rozmyslíš, jestli budeme kamarádi.“ S dalším pokusem o olíbání mně zároveň žádá o skleničky. Nemám. Nevěří. No fakt ne. Nabízím plecháček s karabinou. Aby neřekl.

Sýry, salámy, čaje, máslo, chleba, víno, pivo, krabice s něčím, druhá krabice s něčím jiným a ještě stále  nejsme u dna zavazadla.

„Je hezké, že jsi se zastavil, ale budeš už muset jít. Kde budeš spát?“ Hodina návštěvy mi tak akorát stačí, abych šok přeměnila na racionální uvažování. Ten chlap je blázen. To přeci nemůže myslet vážně.

Viděli jsme se jednou na schůzi a pak si volali. Normálně. Domlouvali společné lezení až počasí dovolí. Že bych v tom slyšela nebo nabízela něco jiného si nemyslím.

„Počkej, co pořád blbneš. Já přijel za váma, protože vám tady někdo chybí. Já to myslím dobře. Uvidíš. No nééé, neboj, vždyť já na tebe nespěchám. Tak dneska ještě nemusíme spát na jedný posteli. Lehnu si na karimatku. Dám ti čas!“

To není možný.
Potím se jak prvnička. Já tomu nějak nerozumím nebo co.
Já tedy ne. Zato děti, má milovaná chodící antikoncepce, už jsou v plné formě. Řádí zcela ukázkově. Jenže jediný komu rykot vadí jsem zase jen já.

Horolezec dál stoicky sedí u kuchyňského stolu, ocucává plecháček s vínem, přikrajuje salám a připaluje mi zadek lačným pohledem, kdykoliv se k němu otočím zády.

„Už je moc hodin. Hele tohle nepůjde. Zavolej Františkovi, jestli u něj můžeš spát.“ Snažím se ho, stále ještě uctivě, už poněkolikáté - marně - vyprovodit.

„Nezavolám. Já nikdy dopředu nikomu nevolám.“ Nekecá. A nemá telefon. Dobrá. Volám já. Horolezec se zlobí. Co dělá František na druhém konci telefonu nevím, každopádně po další půlhodině smlouvání se Horolezec odhodlává opustit náš byt.

„To bych teda neřekl, že jsi taková. Tak já jdu, ale jenom proto, že se na mě Andrejka u Františka už těší, to ona vždycky, když přijedu. Zítra na tebe počkám před ordinací a doufám, že budeš milejší.“

Bože, ty to slyšíš...
Další pokus o líbání. Úspěšně uhýbám. Tak tohle se mu určitě ještě nikdy nestalo. Ten pohled... A to mi toho chtěl ještě tolik říct o všech slavných kamarádech. Jojo, děvče, sis tedy pokazila šanci, čtu mu na... řekněme očích.

„Mami, snažili jsme se, viď? Ale ten byl nějakej odolnej...“ Syn mi sděluje, že náhradního tatínka už asi nechce. Určitě. Určitě asi. Já si také myslím, že jeden nám úplně stačí:-)

---

„Nojooo, ....“ Zdeněk se chechtá. Není jediný. Kluci si mě dobírají ještě pěkně dlouho. A já se usmívám, když mi Martin doma vykládá, že tenhle chlapík je v jeho klučičích lezeckých snech ještě v nesplněných přáních, a že už se moc těší, až spolu někde zatlučou kruh...  Tak téhle akce já se nezúčastním. I když je to historka několik let stará... a  Horolezec, ten už dávno neví, která divoženka mu dala košem. Věřím, že spousta dalších jeho šarmu podlehla ráda:-)