Industriální alpinismus je lezení po pilířích mostů, opěrných zdech, továrních komínech, výškových budovách a podobných objektech nepřírodního původu, které nebyly původně zamýšleny jako lezecké terény (výstup na překližce nebo na „poleznou věž“ tedy není industriálním výstupem). Stejně tak se nedá považovat za pravověrný industriální terén populární pražská Opatov wall, protože sekání stupů a chytů by degradovalo industriální alpinismus na překližkárnu. Samozřejmě se nepočítají výstupy po žebřících, schodištích a rampách.

Z Pražských terénů můžeme jmenovat například Motokov, budova ČVUT fakulty architektury, industriálně boulderový most Barikádníků, halu hlavního nádraží a Barrandovský most  - významnou oblast se značným a dosud nevyčerpaným potenciálem, ve které se nachází také smělé věže Hroších lázní.

Hroší lázně jsou dvě betonové vaničky na kuřích nožkách na levém břehu Vltavy na předpolí Barrandovského mostu. Jejich účel je nejasný, zřejmě mají být krásné, stejně jako Červ (Váha) na pravém břehu. Zlí jazykové tvrdí, že jak měl most původní jméno „most Antonína Zápotockého“, tak že měl nad mostem stát nadživotní Zápotonda jednou nohou na jedné a druhou na druhé vaničce. Názvem „Hroší lázeň“ (jiní pamětníci uvádějí odlišný název „Bazének pro březího hrocha“) prý plastiky pokřtil proslulý expert přes lešení a podpůrné konstrukce betonářských bednění známý ve betonářské branži pod přezdívkou Pidi.

Hroší lázeň se jeví z lezeckého hlediska značně odmítavě, hlavním problémem je skoro čtyřmetrový střechový převis, který je možné překonat pouze s rezignací na čisté lezení a kde je jedinou reálnou možností postup po vrtaných skobách. Bezprostředním impulzem  pro prvovýstup na Hroší lázeň byla skutečnost, že mého tatínka přestalo bavit jak si od něj pro zvelebování hnízdečka v Dejvicích neustále půjčuji a nevracím vrtačku, a tak jsem nalezl pod stromečkem úžasnou příklepovou akumulátorovou vrtačku a tím byl vyřešen problém mechanizace. Druhým problémem bylo sehnat dostatečně nadšené spolulezce, tento problém však byl hravě vyřešen oslovením virtuálního spolku industriálního alpinismu (ia.foo.cz). Třetím problémem se ukázalo zvolení vhodné technologie osazování postupových bodů ve stropě. Tento problém byl opět vyřešen velmi snadno, a to návštěvou železářství, kde se podařilo veškerý potřebný materiál nakoupit za necelou stokorunu.

Konečně teda stojíme v úterý 25. února v půl osmé večer plni odhodlání pod západní stěnou Jižní Hroší lázně ve složení Magnusek, Rosťa a já. Magnusek se navazuje na špagát a stoupá po ocelové trubce svodu dešťové vody po noze lázně asi deset metrů až pod strop. Cestou se jistí smyčkami okolo trubky, do poslední smyce sedá a vrtá první nýt do stěny těsně pod převis. Vrtačka kvílí a za necelou půlhodinu máme vyvrtáno skoro 4 centimetry, které uznáváme za dostačující a Magnusek osazuje první nýt. Druhý nýt je osazen ve stropě. Unavený dělník skal je spuštěn na zem a jelikož jsem na řadě, tak šplhám pomocí lana nahoru. Chvilku se nemůžu v nýtu rozumně srovnat, ale pak se to podařilo a vrtám další ďouru, nakonec mi dochází šťáva v akumulátoru a tak slaňuji dolů a rozcházíme se do svých domovů.

Další dva nýty byly osazeny v pátek 28. února večer, akce se účastnil též Špicál, který přišel s revoluční myšlenkou vnést do  prvovýstupu prvky stále populárnějšího Drytoolingu a překonat poslední metr převisu zaháknutím cepínu za vrcholové madlo. Rosťovo vrtání v převisu přerušilo pípání mobilního telefonu, volá jeho žena, a na otázku „kde jsi“ Rosťa visící s vrtačkou pod stropem odpovídá „jsem s Magnuskem na stěně“. Tentokrát byl důvodem k ukončení pokusu nejen unavený akumulátor, ale i příchod dvou policajtů a jedné lepé policejní  blondýnečky, kteří nám povyprávěli o tom, jak mají pro lanové hrátky pochopení a jak jezdí slaňovat na Ameriku. Na jejich dobře míněný návrh, abychom si na zdolání lázně sehnali povolení, jsme museli po pravdě odpovědět „to by ovšem znamenalo popření základní myšlenky industriálního alpinismu“. Nakonec nám navrhli dohodu, že nás nezatknou a nezastřelí, když dokončení výstupu necháme na jindy (aby neměli voplejtačky že nás nezatkli), a tak jsme se odebrali do hospody, zavodnili organismy a rozprávěli o literatuře a výtvarném umění.

Vrcholový útok se odehrál v pondělí 3.3.2003 (aby se to lépe pamatovalo), a to opět ve večerních hodinách a pro změnu ve vytrvalém slizkém dešti. Špicál ulehl stižen zákeřným prvokem, a tak jsme byli zas jenom tři. Magnusek přehupkává okap a s lehkostí hákuje až k poslednímu nejtku. Odsedá a vytahuje si na pomocném laně dva pikle, které zavěšuje za vrcholový chyt, věší se do luftu, dělá shyb, výšvih nohou a už visí levou patou za hranu, to vše pro bedlivé oko fotografa. Po provedení povinných fotek se vrací k poslednímu nýtu, nechává v něm pikle, doskakuje konečky prstů na hranu a opičími pohyby se vykuluje na vršek. Urááá. Rosťa jümaruje po pomocném laně a já hákuju za magnuskem, cestou zjišťuji, že moje prasecí technika potřebuje značně vytříbit. Po několika zmatcích v žebříčkách a zachumlání se do chuchvalce smycí konečně dosahuji temena věže.

Vršek je to prostorný, tak deset na deset metrů, s pěknou ohrádkou a uprostřed s kanálkem, no prostě optimální místo pro letní pivasud. Pácháme několik vrcholových fotografií, boucháme podřadné šampaňské, zavrtáváme dva nejtíky na slanění a umísťujeme na nejpřevislejší špičičku lázně krabici s vrcholovou knížkou. Cestě dáváme jméno „Zádama“ (na památku industriálního alpinisty A.B., + Glockner), a klasifikaci určujeme jako IV A1e. Samotné slanění je také pikantní, nástup do slanění by byl bez nášlapné smyčky asi problematický.

Doporučení pro případné opakovače: ideální je výstup za tmy, jelikož pak člověk vidí a téměř není viděn. Je potřeba 30 m lano, šest karabin nebo expresek, pár smyček na případné ovázání okapu a aspoň jeden žebříček nebo nášlapná smyce.

Etika oblasti: Na barrandovském mostu vzhledem k charakteru horniny místní etika dovoluje používat magnézium, lézt po dešti, používat obuv s tvrdou podrážkou a lézt v mačkách a s cepy. Jedná se zatím o oblast klasickou, tj. prvovýstupy odspoda a do neznáma, výstup pomocí lana přehozeného přes vršek se považuje za nesportovní. 

Vyhlašujeme odměnu za RP a OS přelez, podrobnosti v Databázi cest. Ovšem upozorňuji, jakkoli nejsem odborník na sportovní lezení, že jak se dnes nejtěžší cesty motají někde okolo jedenáctky, tak tahle cesta by byla asi tak šestnáctka.

K fotografiím: podmínky pro focení byly pramizerné, na obrázcích je to dost znát. Byla tma, lilo jako z konve, blesk nedobleskoval dostatečně daleko a bez blesku to házelo hovězí dvouvteřinové časy a od mírného máznutí nepomáhal ani lehký stativek.







Fotky: 1. lázeň, 2. magnusek ve stropě, 3. mg s cepy, 4. rozmáznutý mg ve stropě, 5. vrcholové foto zleva Rosťa, Magnusek, Lukas B.