Do zájezdu zbývaly 3 týdny. Po slunečném víkendu se počasí zase vrátilo do únorového normálu. Chvilku sněžilo, chvilku chcalo a na nějaký výjezd ven nebylo ani pomyšlení. A kdy taky. V práci od nevidim do nevidim a na stěnu to bylo časově jentaktak. Mě to ani nevadilo, ale Roman začínal mít doma peklo. A kdyby ještě Veronika věděla o Slávce… Je úterý a jedeme veslovat na galéru pod kapitánem Slávkou.
„Takhle ještě týden a najdu po návratu ze stěny batoh před dveřmi,“ načal Roman zajímavé téma, „prej – když jste jezdili párkrát za zimu do hor, tak to se dalo vydržet, ale ty si furt pryč stejně jako celý léto a já se tady sama žeru nudou. A  že se na tu stěnu mám rovnou odstěhovat. Kdyby radši chodila někam na aerobic. Jenže ty její kámošky jsou všechny vdaný, nuděj se doma, mají tlustý prdele a jenom drbou, většinou mě.“
Co mu na tohle mám říct. Mě to potkalo před několika lety, to jsme ve skalách skoro bydleli. Na to období nemám snad ani konkrétní vzpomínky, jen mlhavý řetěz divokých cest a ještě divočejších pařeb. Když jsem se na podzim stěží dokázal vrátit do normálního života, byl už jsem v bytě sám.
„Znáš ten vtip? Manželka se vrátí ze schůzky s přítelkyněmi o několik hodin dříve než obvykle a povídá překvapenému manželovi: Dneska jsme se sešly všechny. Nebylo koho drbat, tak jsme to rozpustily,“ zkouším obveselit Romana.
„Nene, to není prdel, tohle je vážný.“
Zbytek cesty mlčíme. Na stěně je docela prázdno. Kde je naše trenérka?
„No to je dost, už mám vylezené 4 cesty. Tak se rozlezte a jdeme na to,“ pustí se do nás zhurta. Dáváme si naše už oblíbené Překvapení na konec a ještě dvě cesty za 7. Od výletu do Srbska uplynuly už dva dny a cítím se nějak moc silnej.
„Tak jdem.“
Ta nás jen tak z dohledu nepustí.
„Mám jednu podmínku,“tajemně se tváří Slávka.
„A jakou?,“ ptáme se oba nadšeně a nemusím psát, na co jsme asi oba mysleli.
„Vezmete mě na jih sebou.“
Tak to se s naším jediným tématem krom lezení nevylučuje, ale..
„To bychom rádi, ale jsme čtyři a auto je dost malý,“smutně odpovídám.
„Já si půjčím dodávku,“ překvapuje Roman.
„Tu od tchána? Tak to chci vidět,“zazdívám situaci.
Romanovo oči jasně říkají: „Ty jsi ale vůl!“
„To není jediná podmínka,“ pokračuje Slávka, „až vyhrajete ty sudy, tak jsem zvaná.“
„Jasně, na to se spolehni, jsi zvaná, i když je prohrajem.“
„Sedáky dolu a jdeme vedle. Jde se bouldrovat!“
Cože? Asi špatně slyším. Jak tak koukám na Romana, je stejně překvapenej jako já, maximálně by ještě rozuměl kalhoty dolů. Dost neochotně jdeme pod nízkou stěnku do vedlejší místnosti. Dnes tu mladí rachitici ještě nejsou.
„Abyste se co nejrychleji naučili lézt těžký kroky, bude pro vás nejlepší bouldering. Zkrátíme to. Mám tu pár bouldrů. Postupně si je dáme.“
Slávka předvede 6 brutálních kroků a seskočí dolů.
„Teď vy, no tak nečumte na mě jak na zjevení a lezte! Třeba ty, Tome.“
Ještě jednou mi ukáže za jaký chyty a nastupuji. První krok celkem jde, druhej jde špatně a třetí nejde vůbec. Roman to samé.
„Zkuste si to odsud, jo perfektní, protoč nohu, jo.“
Z onoho kroku, co nešel a najednou jde, to už dolézám. Dalším pokusem to dávám celý boulder. Roman na další pokus také. A Slávka nás drtí dál.
„Teď tohle, tady musíš založit patu a je to.“
Dává nám co proto. Přelézáme po ní pár bouldrů a připadáme si jak na jazykovém kurzu. Procvičujeme podivný slang skalkařů – kreuz, mazurka, nebeská pata, kozí noha, flaging, atd. Něco už známe, něco je pro nás novinka. Každopádně tohle ďábelské tempo nemůžeme vydržet dlouho.
„Hele, kdo tě tohle všechno naučil, nekecej, žes přišla a rovnou takhle lezla?,“ jsem radši moc zvědavej, hlavně jí zdržet, jinak mi upadnou ruce.
„Já,“ ozve se za námi. Á, Standa.
„Dejte si na ní bacha, utahá vás jak malý kluky,“zase se nám tlemí.
„Už se stalo.“
Slávka se lehce červená.
„Pokračujem, pokračujem!“
No to je buzerace.
„Docela vám to jde, slyšel jsem, že se vám docela zadařilo na Srbárně. Dobrej krok!,“ chválí Standa jedno dynamo, co právě Roman po Slávce udělal. Asi vypli gravitaci.
„Jo, Srbsko bylo dobrý, docela jsme si zalítali.“
Nastupuji do problému.
„Do p…!“
„Taky dobrej pokus. Víc se odraž s nohou.“
„Zkuste tohle,“Standa nastupuje a předvede nářez po malých chytech, poslední krok za jednoprstovou dírku.
„Stando, ses zbláznil, to můžou pak jít hned na chirurgii. Nechceš už jít?“
Tady něco nehraje. Standa jde pryč, ale tlemí se furt.
„Ty jsi s ním něco měla?“
„Ne, párkrát jsem s ním lezla“
Radši se dál neptám, je nějaká nabroušená.  Dalších 20 minut probíhá v jakémsi transu. Něco jde líp Romanovi, něco mě. Docela zábava ten bouldering.
„Tak dost. Teď si jděte dát ještě dvě lehký cesty, nějakej strečink a domů k mamince.“
„A proč?“
„Počkej zejtra, se ani nenasnídáš. Jak to přepálíte, zničíte si prsty a máte po lezení i po sudech. Zítra lehce potrápíme vytrvalost,“ tajemně na nás mrkne.
Asi do toho trochu vidí. Radši jdeme na ty lehký a domů. Slávku jsme už neviděli. Romanovi se viditelně domů nechce a láká mě na pivo. Dobře udělal. Potkali jsme Pepu. Ptal se, jak to jde na stěně a jestli tam náhodou zítra nejedeme zase.
Slávka měla pravdu. Namazat si ráno chleba byla docela honička. V práci to naštěstí přešlo, ale jestli nás Slávka bude honit jako včera, tak zítra asi budu o tekuté výživě. Šéf naštěstí zmizel brzy. Pro jistotu půlhodinu čekám a zdrhám. Dnes jedeme ve třech.
„Nějak vám to v Srbsku šlo, tak to zkusím také.“
Tu samou větu jsme slyšeli včera v hospodě. Jen se na sebe s Romanem podíváme a těšíme se, jak bude Pepa bukovej. Zklamal nás. Napoprvé až moc dobrej. Až ve třetí cestě odsedává, ale tu jsme s Romanem vylezli teprve před týdnem
„Ty tajně trénuješ,“ pouštíme se do něj, „přiznej se.“
„Já!? Nikdy!“
Tváří se dost uraženě. Najednou jeho obličej roztává a Pepa přiznává barvu.
„Chodím běhat a dělám pár shybů. Už jsem se dvakrát musel v lese schovávat, abyste mě neviděli.“
„Sorry kluci, mám zpoždění,“ přichází  Slávka.
Kluci, jo? Asi se cítí provinile, tak šplhá.
„Já se ještě rozlezu a vy už začnete. jste tři, super. To vám vyjdou pauzy mezi cestami akorát. Polezete tak sedmičky, ale zkusíte je slézat i dolu. Tady jsou moc krátké cesty, na jihu je to jednou tak dlouhý a někdy i mnohem víc.“
To je fakt, cesty tu mají stěží 12 m, jenže my jsem rádi, že je vůbec vydržíme nahoru.
„To nepude, za prvý to nevydržím a za druhý až spadnu, hodím pendl až na podlahu.“
Nějak toho Romana dnes nepoznávám.
„Ale půjde, budeš se zas vycvakávat a dolů je to lehčí, to ti pomáhá gravitace.“
„Kolik cest?“
„Aspoň 5, nejlíp 8:“
„???,“ němý údiv.
Slávka si bere Pepu jako jističe a jdou kus vedle. Nastupuji do jedné sedmminusky, nahoru to pohoda, dolu divný. Ruce začínají bolet, na každém chytu zkouším aspoň trochu vyklepat bandasky, moc to nepomáhá. Nejhorší je vycvaknout lano z presa. První tři naštěstí vycvakávat nemusím a konečně jsem dole. Ruce pálí jako nevím co a nemohu popadnout dech. První.
Roman mě musí povolit uzel na laně, abych se vůbec mohl odvázat. Teď jde on. Je na tom očividně lépe. Slávka nám akorát vrací Pepu. Naštěstí, kdybych měl lézt další, spadnu po 2 metrech. Pepa to nahoru dává na pohodu, ale dolů je to horší. Sleze do půlky a sedá, už v míň převislým, může pokračovat. Z metru už seskočí a svalí se na zem. Tak ho odvážu jako Roman mě a jdu zkusit štěstí v další cestě.
„Dejchej, nepospíchej, paráda,“ vytvářejí ti dva dole atmosféru.
Se jim to kecá. Nejhorší je cvakat, ruka, kterou se držím, dostává strašnej štos.
„Cvakej až u pasu, vždyť jste pískaři, vy musíte mít morálu,“ radí dole trenérka.
Zkouším to a je to o trochu lepší. Jsem v topovém madle a mám podivný fialový kruhy před očima, lehce pulsují. Vzpomněl jsem si na čtyrstovku, přesně to jsem míval v cíli, když jsem za mlada závodil. Lezu dolů. Je to masakr, taková madla a mě se otvírají ruce. Na zemi se hroutím a proklínám den, kdy jsem se vsadil. Druhá.
Roman opět v klidu, jen dole už více dejchá. Pepa padá těsně pod koncem a nechává se spustit.
„Tome, počkej ještě chvilku,“ ozývá se Slávka z vedlejší cesty, „odpočinek by měl být dva až třikrát delší než jak dlouho lezeš cestu.“
„To si to mám stopovat? Zas tak to nežeru, to už je jak na dráze, proč si myslíš, že jsem přestal běhat. Samý stopky, tepový frekvence…“
To je z lezení sport jako každý jiný? Stopky? Ještě začne s objemy a intenzitou a nedejbože s tréninkovým deníkem. Přesně tohle mě na běhání začalo tak štvát, že jsem s ním praštil a začal jen lézt.
„Já se nesázela, tak vychladni a lez!“
Radši lezu, jestli se to tak dá vůbec nazvat. Vynechávám dvě jištění, správce dole něco prská, že takhle ne. Ať si trhne nohou, konečně top. Kruhy před očima, že přes ně ani nevidím a krom fialové probleskuje jasně bílá. To je hotovo. Dejchání ani vytřásání rukou nepomáhá a v polovině cesty dolů padám. Díky vynechané expresce nohama škrtnu o palubovku. Ta bolest! V rukou, kde jinde. Třetí.
„Já se na to vyseru, blbá sázka.“
Roman si konečně stěžuje, že ho bolí ruce a po dolezu na zem se netváří příliš šťastně. Pepa vynechává. Snižuji obtížnost na 6+. Tentokrát to vydržím nahoru i dolů, ale o fous. Kulatý vobdélníky, fialový a bez lesa. Čtvrtá. Roman nevyměkne a pokouší štěstí v čistý sedmě. Ve dvou třetinách hází tlamu. Nemůže se dostat ke stěně a nechává se spustit. Nalézá hned znova a padá v půlce. Už leží. Ubil si ho? Ubil…
„My jsme …. kokoti, já ten… sud radši koupím,“ nemůže popadnout dech.
Poslední, tentokrát 6, ani ne moc převislá. Ruce se mi začínají otvírat už v půlce, zatnuté zuby, skrz které už chroptím nahlas. Top. Sedám.
„Tý vole, vidíš tamhletoho plešouna?“
„Ty kráfo, ten má rudou lebzu.“
„A jak z něj leje,nejsme v sauně?“
Dva výrostci se viditelně baví na můj účet.  Jsem natolik grogy, že je nemůžu poslat ani tam, kam patří. Pátá. Finito. Roman supí v 6+ i on to má za sebou. Pepa už má sbaleno.
Ležíme pod stěnou a jsme rádi, že to máme pro dnešek za sebou. Fakt galeje. Pozorujeme Slávku. Leze to nějak podivně. Každou cestu si dává třikrát. Sotva vyleze, nechá se spustit, stáhne lano a znova. V tom presu jsme si ani nevšimli s kým to leze. Ne, skutečně nemá fialový vlasy. Dobrá baba. Zanedlouho jsou obě u nás.
„Je, já vás nepředstavila,“ omlouvá se Slávka. Tentokrát jí to velmi rychle odpouštíme.
„Pavla.“

(pokračování příště)