Lezec - Rozhovor s Angelikou Rainer

Angeliko, místem tvého narození je Merano a Jižní Tyrolsko (Itálie) je tvým domovem, takže z toho plyne hned první dotaz. Tvá cesta k lezení a do hor byla přímá nebo jsi se věnovala jiným sportovním aktivitám a s lezeckým sportem začala až později?
Jako dítě jsem zkoušela různé sporty. Jeden rok jsem plavala, několik let jezdila na koni. Učila jsem se jezdit na jednokolce a začínala s gymnastikou. Když mi bylo dvanáct let, otevřeli u nás ve městě novou umělou stěnu a já jsem se zapsala do lezeckého kurzu. Na půl roku pro mne všechny ostatní sportovní aktivity přestali existovat a lezení mi připadalo pro mne osobně jako ta jediná pravá věc. Byla jsem jím zcela pohlcena a fascinována.

Je poměrně neobvyklé, když dívka miluje lezení v ledu, protože většinou je v jeho průběhu zima a někdy je lezení taky pěkně nebezpečné. Co bylo pro tebe impulsem, aby jsi se začala touto lezeckou disciplínou zabývat a hlavně je lezení ledů a drytooling pro tebe osobně tou skutečně nejoblíbenější lezeckou disciplínou?
No tak to máš pravdu, při lezení v ledu je někdy fakt pěkná zima! :-)
S lezením v ledu jsem začala když mi bylo 18. Měla jsem za sebou bohatou zkušenost ze sportovního lezení a lezení v ledu a drytooling byly zajímavou příležitostí učit se novým věcem. Bylo opravdu zajímavé učit se nové techniky a poznávat jinou lezeckou disciplínu.

K druhé části otázky...
Mám ráda skalní lezení i lezení v ledu a je pro mne nemožné říct, kterou z těchto lezeckých disciplín preferuji víc. Při skalním lezení cítíš přímý kontakt konečků prstů a skály, cítíš detail každého chytu. U lezení v ledu a při drytoolingu vnímáš chyty skrze hroty zbraní. To je zprostředkované a tím pádem někdy pěkně obtížné a potřebuješ hodně dobrou zkušenost a techniku.

Řada lidí naplno propadla lezení, protože říkají: „Lezení je více něž jen sport“. Čím Je lezení a horolezectví pro tebe. Jsi dvojnásobná světová šampionka, evropská šampionka a vítězka IWC 2012 v drytoolingu na obtížnost. Ale také lezeš vícedélkové cesty v Dolomitech. Pro tebe osobně je lezení více „sport“ nebo spíše plnohodnotná součást života, „životní styl“?
Pro mne osobně je lezení určitě víc než „sport“. Žiji mezi horami, hory vidím každý den, jsou mojí součástí. Jako dítě jsem milovala horské túry se svojí mámou. Lezení je nádherný sport jehož součástí je být „venku“ v přírodě a užívat si radost společně s přáteli. Během lezeckých výjezdů po světě člověk poznává nová místa, jiné kultury. Pro mne osobně je velmi důležité zvyšovat úroveň lezecké dovednosti, zkoušet vylézt těžké cesty, ale stejně tak si užít bezstarostný lezecký den pohody na sluníčku. Myslím, že bez sportovní aktivity v horském prostředí bych byla nešťastná.

Většina lidí dnes preferuje lezení na umělých stěnách a bezpečné sportovní lezení. V České republice lezeme také na pískovci, kde jsou výstupy často ne tak těžké fyzicky, jako spíše psychicky. Co je pro tebe větší cíl? Fyzicky extrémně náročná, ale bezpečná cesta, nebo psychicky náročné lezení. Někteří lidé mají rádi obojí, co ty? V roce 2008 jsi vylezla vícedélkové 8a na Piz Ciavaces v Dolomitech. Máš i nějaké další plány v Dolomitech nebo mixových terénech západních Alp?
Osobně v tuto chvíli preferuji těžké, ale objektivně bezpečné cesty. To ale neznamená, že nechci lézt vícedélkové cesty. Via Italia na Piz Ciavaces byla úžasnou cestou. 250 metrů lezení a velmi dobré jištění, takže nebylo potřeba zakládat vlastní. V příštích letech bych se chtěla více věnovat vícedélkovému lezení v tomto stylu. Je pro mne velmi zajímavé posunout svou úroveň ve sportovních jednodélkových cestách do vícedélek.

skály
foto © archiv Angelika Rainer

Kirov
foto © archiv Angelika Rainer

Korea
foto © archiv Angelika Rainer

na pódiu světového poháru
foto © archiv Angelika Rainer

Možná jsme se doteď příliš bavili o tvém přístupu k lezení, ale co tak se zeptat na tvou rodinu? Vím, že mnoho rodičů má problém, když jejich dcera začne chodit s horolezcem. Když pak sama začne lézt, bývá to mnohdy značný problém. Máš představu jak tvé lezecké aktivity vnímá tvá rodina?
Na horské tůry jsem začala chodit s mojí mámou. Byla to máma, která mne zapsala do lezeckého kurzu, protože se domnívala, že lezení by pro mne mohlo být tím pravým sportem. Sama ráda chodí do hor a tak myslím, že rozumí tomu, co při lezení prožívám. Myslím, že více než obavy z mého lezení má radost když se mi podaří vylézt nový výstup, nebo se mi zadaří na závodech.

Většinová populace vnímá lezení stále jako sport „tvrdých hochů“. Jaký je tvůj názor na takto „genderově“ postavený pohled?
Nyní existuje stále více a více lezeckých stěn na kterých začíná s lezením více dívek. Následně stále více dívek začíná i slezením na skalách. Lezení ledů je stále spíše mužskou záležitostí a seriózně se mu věnuje opravdu pár dívek, ale myslím si, že i v tomto lezeckém odvětví bude počet dívek narůstat. Myslím, že právě pro dívky, které nechtějí pouze myslet na nakupování a polehávání na slunci je výzvou posouvat sami sebe a zkoušet nové sporty.

V roce 2008 jsi ukončila bakalářské studium na zemědělské univerzitě v Bolzanu a nyní pracuješ ve výzkumném centru. To znamená, že nejsi profesionálním lezcem. Myslím, že není jednoduché skloubit studium nebo práci s velmi seriózním lezením, Jaký je tedy poměr tvého tréninku, lezení a času stráveného v práci?
Když jsem studovala, bylo opravdu těžké pořádně trénovat a pořádně studovat. Na závody jsem jezdila s knihami a zkoušky jsem dělala mezi závody a tréninkem. Čas pro trénink byl vyhrazen až večer, po ukončení studijních povinností.
Bylo pro mne velmi důležité ukončit studium v řádném studijním čase, bez prodlužování, a právě to na tom bylo nejtěžší. Nyní pracuji na částečný úvazek ve výzkumném centru a mám tu práci opravdu ráda. Díky částečnému úvazku tak mám nyní více času na trénink i lezení a tato kombinace mi přijde perfektní.

Chtěl bych ti poděkovat za zodpovězení někdy i poměrně osobních otázek. Možná na závěr našeho rozhovoru ještě jedna lezecká. Co je pro rok 2013 pro tebe největším cílem?
Za pár dní začne nové kolo světového poháru v ledolezení a já doufám, že se mi bude v závodech dařit. Pak bych určitě chtěla na jaře vyzkoušet nějaké těžké sportovní lezení a možná se zkusit v létě podívat za nějakým lezením v domácích Dolomitech.
Člověk má tak velké množství plánů, a tak málo času.... :-)

Rozhovor s Angelikou Rainer

ledovou závodnicí

Komentáře