Jedné nevlídné soboty na konci listopadu došlo pod střechou na úpatí umělé stěny v Brně k utajené výměně SMS:

Máš :-)

Super. Černý rys?

Nevím, či by nebyla lepší Květina.. Uvidíme, náčelníku.

(vsuvka typu Hmm? a Jako zítra? se záměrně vynechává, jednalo se zde o pouhé získání času na to, aby se žena přesvědčila, že lezečky neukrývají malbu černého rysa a s ní  i jistou šanci na záchrau nezachranitelného)

Dlužno na tomto místě vysvětlit, že žena dostala příkaz zakoupit náčelníkovi nové parádní mokasíny typu Solution, neboť náčelník s příchodem zimy právem očekával, že bude nutno razantně zaútočit na Chřibech. Jak žena tušila, právě zakoupené lezečky obrázek černého rysa neukrývaly. Jednalo se tedy spíš o krycí jméno pro vícedélku na Pálavě. Při této představě ženě omrzly prsty jaksi předem. Jen jedna vícedélka, byť podřadnější kategorie,  mola hrozící katastrofu odvrátit. – Normálka.



Ale to už se jejich červená obluda spokojeně kolíbá směrem k Pálavě. V jejím útrobí sedí kromě napětí a ticha šedivý maník  (říkejme mu raději taktně světlovlasý), žena a náčelník. Zdá se, že jeho záměry poněkud otřásá hustá mlha.

- Mlha
- Černý rys?
- Hmmm?
- Uvidíme

Náčelník, stejně jako kapitán lodi, opuští skály až poslední, proto je vydán povel – Vzhůru na Normálku hleď! Jsou rozděleny role a zopakovány povely: Lezu! – Jistím! Zdá se, že všichni rozumí. Jak už ale realita bývá, při zahájení operace se náčelník táže: - Možu? , světlovlasý maník zodpovědně potvrzuje: - Jo.

Od samého počátku se zdá, že rychlost pohybu náčelníka na místní čtyrce rovná se polovině rychlosti při jeho výstupu Paternostera. Čtenáři budiž vysvětleno, že Paternoster je cesta o vyrovnané obtížnosti 8, na jejíž pokoření je náčelník právem hrdý.

- Teda jakože by to bylo suché, tak to teda není.

Světlovlasý maník a žena situaci sledují lehce zneklidněně. Život je naučil odevzdat se velení, přesto se situace jeví poněkud nestandardně.

- K*rva, co teď mám jako dělat?

Žena, vědoma si své ženské biologické role se okamžitě snaží zklidnit svou vyrovnaností náčelníka:

- Nic se neděje, slez dolů..
- K*rva, jak? To mi řekni!

Vydálenost náčelníka víc než tři metry nad borhákem a další tři pod následujícím borhákem je více než výmluvná. Není dokumentace na to, co všechno  v téhle chvíli proletělo hlavou tomu nahoře, ale dole sotva slyšitelně pouze pro ucho světlovlasého maníka zaznělo:

- Ježišmarja, prosím, nepadej!

Jak náčelník dokázal udělat jednou rukou smyčku na smyci a  založit jištění, když později dole mu tento nácvik trval několik minut, je nevyřešenou záhadou.

Po chvíli zazní:

- Lezu!
- Možeš!
- Jdu!
- Jo

Světlovlasý týpek vyráží s důvěrou za náčelníkem. Sotva popoleze půl metru, zamává beznadějně rukama a už sedí dole na zadku.

- Tak to bylo rychlé – pronese stručně náčelník

Žena se směsí úžasu, obdivu i údivu se opět snaží o zklidnění situace a měkce konejší svého spolulezce:

- Dobrý?
- Jo – souká ze sebe překvapeně světlovlasý maník a se slábnoucí důvěrou se opět naklání ke skále.

Nový a další následující pokus končí opět dopadem do reality a náčelník pokládá filozofickou otázku, která v překladu zní nějak takto:

- Má ta oprace s tímhle vojskem smysl?

Světlovlasý týpek však již překonává startovní linii a rychlostí rovnající se druhé odmocnině rychlosti  náčelníkova výstupu na Paternostera překonává výstup.
Mezitím se dole žena zodpovědně chystá k začátku operace. Přesně pod místo svého předpokládaného dopadu si chystá do bahna plachtu (nad tímto úkonem pozdějí náčelník nechápavě vrtí hlavou – myslelo-li si toto ubohé stvoření, že takto nahradí bouldermatku?), dále se žena úzkostlivě věnuje studiu všech stupů a chytů, které budou pro začátek k dispozici.

- Lezu!
- Jistím!

Po sem tedy začátek běží podle plánu. Zavažme však náčelníkovi oči a pohlédněme do zákulisí. Žena jako očitá svědkyně nedávného divadla situaci vyhodnocuje jako dostatečně  kritickou, aby získala oprávnění  k  zahájení záložní operace. Operace, o níž si byla vědoma, že by ji jistě náčelník vyhodnotil za poněkud nečestnou. Rozvzpomněla se totiž na veškeré postupy, které jí náčelník jednoznačně zakazuje. Tahala za presky a šlapala na borháky a k tomu náčelníka neustále obtěžovla povely typu:

- Dober..
- Dober, dober!
- Neotravuj a lez!

Nahoře u rybníčka Brčálník, v mlze, co by se dala krájet byla vykouřena dýmka míru a rozhodnuto o ústupu armády. Je zde pořízena obrazová dokumentace a skupina, rozjařena překonáním všech nečekaných nástrach přírody se připravuje k sestupu.

Náčelník, poněkud zamotaný do lana, si odříkává nahlas metodiku:

- Tady jsem jištěný, tohle můžu zrušit, teď to chce správný konec lana.. jeden konec, druhý je tady, třetí… to není  možné..

- Náčelníku, jestli najdeš ještě čtvrtý, tak je to v prdeli!

- To jde slaňovat s tou gri-gri?
- Ano, už jsem to dělal. – K*rva, co to máte za olepené lano?

Zbylá armáda zděšeně hledí dolů do mlhy, kam zmizel její velitel..

- Neboj, dole máš plachtu!

Teď je řada na ženě.

- Hele, já nechci slanit na jednom prameni..všecko je mokré..
- Nekecej a lez, kvůli tobě to tady nebudu předělávat!
- To se klouže..
- Nemá se ti co klouzat!
- Jak to, že se mi nemá co klouzat?

Zdola skoro prosebně: - Ty slaníš na jednom prameni??!!!

Ten světlovlasý si zřejmě myslí, že divadla nebylo ještě dost, proto se postupem slanění obutý – neobutý sune pomalu dolů.

- Náčelníku, to bylo boží!!!!
- To bude dýmkou míru.. – uzavírá poklidně náčelník.