Zvláštní čas. Jiný podzim, zima, pozvolné jaro, jiné problémy ve společnosti, nová témata, včetně obav, které byly doposud uschovány v nečinnosti, najednou vylézají jak červi z děr. Hlavně budoucnost, která se najednou zdá lehce opilá a v obraze mázlá, bez jasných kontur. V krátkosti opsán rok, který jsem nečekal, který smetl spousty plánů, odhalil slabosti jistot a zvýšil nároky na improvizaci a akci. Předesílám, vůbec si na něj nestěžuji. Jelikož pro můj naturel jisté množství společenského chaosu, je živnou půdou, kde se mi daří. Mohl jsem trávit spousty měsíců ve vyhlášených skalních oblastech Itálie a Španělska, kde standardně se točí davy lidí. Najednou zde zel klid, který přerušil občas jen skotačivý vítr, který se otíral o skály. K tomu mé holčičí robátko vyhnali ze školních lavic, přičemž online docházka se dala fixlovat odkudkoliv, z jakékoliv díry, kde bylo připojení na internet. Respektive, nebyli jsme vázáni na domov a mohli dle libosti kličkovat virovou mapou Evropy. Tím byla rodina stále pohromadě a užívali jsme si s plnou parádou společně. Něco, co se už v budoucnu jen tak nenabídne. Jednoduše výjimečný čas, který spískaly okolnosti. Jediný, v čem mi pšenka nekvetla, byly mé výpravy do velkých kopců. A tam jsem začal cítit velký neklid. Naštěstí s přicházejícím jarem, začal tát sníh nejen na svazích Himálaje, ale začaly se rozpouštět i veškeré zákazy a nařízení pro návštěvu Nepálu. V tu chvíli se pootevřela vrátka s uzoučkou mezírkou, kdy se dalo vklouznout do země. Znamenalo to jediné, rychle se zorientovat v úředních obstrukcích a jít do nejisté hry letenkové loterie, kde zrušení letu výrazně převyšovala šanci na odlet. Jedno je jisté, strachem z nejistot netrpím, a pokud je šance dát platný pokus, jdu do toho. Nakonec mě přivítal ten známý nasládlý smrádek, tolik typický pro nepálskou metropoli Káthmándú. Jen pulznost a mravenčení města se zcela vytratilo a uzavřelo někam s kovidovým omezením do baráků. Ovšem ani zde klidu nebylo dopřáno. Naopak spěch měl přednost a tak Ráďu (Radoslav Groh) mého parťáka, včetně kámošů, kteří jdou s námi nejprve na trek, jsem okamžitě napřed poslal do Lukly. Já musel projít martyriem v Káthmándú a mít rande na ministerstvu turismu, kde mi milostivě předali povolení na kopec, který jsem establishmentu vyplatil za tisíce dolarů. Jakmile se to stalo, obrazně za mnou se zavřely dveře a tím i celý Nepál spadl do tvrdého lockdownu. Káthmándú jsem opouštěl již na hraně legálnosti, a s lehkými finančními pobídkami na určitých místech. Rychle jsem zdrhal za nimi do hor. Věděl jsem, že tam už budu svobodný a mít osud opět ve svých rukách. Celá grupa kámošů a nosičů, na mě ještě čekala v Lukle. Paradoxně ani zde u brány do ráje, jsem se nebyl schopen zbavit pocitu, že „klotový“ rukávek může dosáhnout až sem a zhatit svými temnými čachry náš odchod do hor. Hned po dosednutí letadla na runway a vypití dvou piv v hotelu Paradise, ženu jak nadmuté kozy všechny dál do srdce Himálaje. Obavy z virového temna jsou na místě, jelikož se šíří v zákazech rychleji, než Nicota z „Nekonečného příběhu“. Hlavně pryč a rychle pryč… Následující den potkáváme v protisměru celou skupinu Honzy Trávníčka včetně horobijců Háčka (Zdeněk Hák) a Banána (Jaroslav Bánský), kteří si vezou prvovýstupový skalp z Kangchung Shar. Oni se vracejí do Mordoru a mi stoupáme k horským špičákům, jenž svými vrcholky párají mračna na kousky. Vyměňujeme si úsměvy, zážitky a je třeba oslavit, jak úspěšný výstup, tak setkání. Zasedneme v jedné útulné lodži, kde Didi, jakožto náčelnice zdejší domácnosti začíná kmitat. Během pár chvil jí výrazně odlehčujeme od zásob piva, až ta chuděra musela jít s žebrotou o pomoc do okolních chalup. Naštěstí ještě každý z nás máme povinnosti ten den se přesunout dál, jinak by to byla asi pořádná opice, a tak nastává loučení. Jedna polovina, namotaných postav pokračuje směr Lukla, a my stoupáme svahem přes lanové mostíky, až do Namche Bazzaru. Následující dny nám vyplnil trek s kámoši, který zároveň byl i pro nás s Ráďou dobrou aklimatizací. Vedl přes pětitisícová sedla kolem Gokya a následně přes nejvyšší sedlo Amphu Labcha do údolí Hunku. Celý ten přechod trval parádních čtrnáct dní přímo přes srdce Himálaje. Ať jsme neměli moc dobré počasí, přesto se každý den objevil před našima očima nějaký zázrak. Po sklouznutí z posledního téměř šestitisícového sedla, jsme se ocitli v base campu Baruntse. Tam na nás čekal naprostý klid a opuštěnost uprostřed horských velikánů. Jednoduše široko daleko nebylo živé duše, jen ticho, které občas proťal praskot ledovce, lomoz valících se šutrů z morény, nebo padající lavina. Náš cíl jsme měli každý den přímo na očích, ať jsem ráno jen pootevřel stan, nebo šel k plesu si vyčistit zuby, či v podvečer patřil pohled mizejícímu slunci, které se přímo rochnilo v krvavé lázni západní stěny. Jedinečná, sošná „Baruška“, vyplňovala celý horizont a nenechávala sebemenších pochyb, kdo zde hraje prim. Tento nelítostný pohled obryně jsem nosil ve své paměti pár let. Jedná se o strmou zeď nahánějící strach, kterou jen tak nahrubo nahodili trochou sněhu a ledu. Úžasná podívaná, srážející zrak k zemi a na druhou stranu budící neodolatelnou touhu stále na ní hledět. Směs příšernosti, ohromení, krásy a obdivu. Hned při prvním setkání, kdy mé oči osahávaly kousek po kousku křivky „Barky lumpačivé“, jsem hledal její slabší místa a zároveň mi v hlavě utkvěla jasná představa na novou linii. Vzápětí jsem již hnal tuto divokou představu, jenž byla natolik infekční, že mohla zasáhnout a paralyzovat celý nervový systém. Holt některé myšlenky mají svůj čas, aby uvědomění a odvaha mohla dorůst. Přesto ohnisko nákazy se zahryzlo někde hluboko v mozkových závitech a čekalo na svoji příležitost. Opětné probuzení nastalo až v roce 2019, kdy mé kroky opět vedly kolem a „Bára“ se na mě usmála ve své plné kráse s rozšafností Mony Lisy. Byl jsem chycen do vlastních sítí a věděl, že ten lascivní pohled mě už bude ve snách pronásledovat. Ten jediný zpropadený kukuč určil směr budoucí výpravy a mých kroků. Nicméně tehdy na seznamu byl jiný vršek o kousek dál ve stejném údolí, kam jsme šli se Zdendou „Háčkem“, vylézt novou cestu na SZ stěnu Chamlangu. Další dva roky trvalo, než se mi povedlo dostat do lezeckého kalendáře „Baruši“. Tím se mohl odstartovat sen, který započal 13.května 2021, kdy přicházíme do base campu Baruntse. Tam shazujeme z omačkaných ramen těžké batohy na zem, která připomíná písečnou pláž. Úžasné romantické místo na břehu zamrzlého plesa, odkud vzhůru hledíme na obryni, která se nám jen vysmívá, jací jsme maličkatý. Již při příchodu jsme byli dobře aklimatizovaní a mohli pouze čekat, než soukolí do sebe zapadne a objeví se čtyři dny dobrého počasí. Jakmile perioda přijde, automaticky se spustí mechanizmus a vyrážíme do západní stěny. Stále však nepřicházely, i když nebylo zle, jelikož počasí dovolilo aspoň popobíhat po okolích kopečkách, a tak si krátit čas. 21. května Na satelitní telefon dorazila zpráva, která okamžitě zvýšila tlak v krevním řečišti. Náš okamžik, za kterým jsme odjeli takovou dálavu, právě přichází. Balíme lezecký materiál, jídlo na šest dní a okamžitě vyrážíme na ledovec. Náš bivak je těsně pod nástupem, schován pod převislým sérakem. Ten měl za úkol nás chránit od případných „nazdárků“ padajících z vyšších míst nad námi. Zároveň je třeba si přiznat, že ledový příkrov je pouhá zmrzlá řeka, která se stále valí, jen rychlostí šneka. Nedej bůh, aby se dala z té mrazivé strnulosti do pohybu, v momentu, kdy jsme pod ní. To by z nás nezbyl ani mastný flek… 22. května Začínáme ukrajovat první metry z dvoukilometrové zdi a hned narážíme, od prvních okamžiků, na nepříjemné těžké lezení. Ve spodních partiích byl tvrdý led, který často přecházel do mixových úseků. Cepíny i hroty maček skřípaly stejně, jako kdyby někdo nehty škrábal o tabuli. Neměly vůbec chuť, při sebevětším švihu, proniknout hlouběji a jen štípaly tisíc let starý kabát hory na milion drobných úlomků. Ty padaly přímo na Radarovu hlavu. Není se čemu divit, jelikož západní stěna prodělala za poslední suchá léta, kdy ze srázů zmizelo spousty sněhu i ledu, velkou změnu. Zbyla pouze nejtvrdší slupka, která odolala výkyvům teplot. Takový výstup expedice Rusů z roku 1995 vedené Sergejem Efimovem, jenž vedl pilířem západní stěny, respektive výrazně vpravo od našeho směru, je za současné kondice panující v západní stěně neopakovatelný. Musí zase nastat obrat a přijít bohatší období na srážky. Kdy to nastane, nevím, ovšem kdyby měl někdo pochybnosti, můžete se zeptat uječené „Gréty“, která vám vytmaví katastrofické scénáře naší modré planety. „Naštěstí“ virová inkvizice zcela toto téma odsunula na druhou kolej. Jsem jen zvědav, kdy se opět karta ekofašizmu vytáhne. Možná přichází delší období, kdy z Himalájí budou přehřáté skalky a v plesech si uděláme lunapark s tobogány. Nejpravděpodobnější je, že přijde kosa, tedy až se přírodě bude opět chtít. Pak se vršky znovu zamrazí, tak jako se už za historii zemně několikrát stalo. Přičemž nás lidí se na to nikdo ptát nebude, natož Thumbergové… Pokračujeme dál ve výstupu, ale složitosti terénu nedovolovaly zrychlit. Spíše naopak, stále přibývalo těžších úseků, které ještě více dusily, už tak žalostný postup. Na tělo stále útočil chlad hluboko pod nulou, přesto síla sluneční paprsků dokázala v horních partiích uvolnit sem tam kámen. Kolem nás začaly svištět bručivé projektily, které v sobě nesly smrt. Po deseti hodinách na hrotech maček a tlučení cepínů, které odskakovaly od ledu tvrdého jak sklo, nezbylo než vykopat plošinku do nalepeného sněhového hřbetu, připomínajícího varhaní píšťalu. Čeká nás bivak, celou noc v sedě, a zavěšení do lana. Stan, v němž sedíme, je bez tyček a visí jen za vrchlík. Z dálky mohl připomínat pytel na odpadky a v něm dvě marionety na provázku. Hodně zoufalé místo, sotva pro dvě zadnice, přičemž nohy visely nad propastí. Krom toho to bylo o sto metrů níž, než jsme původně plánovali dolézt. Zásek do postupu i psychiky hned na začátku. „Zítra to musíme dohnat Ráďo“, pronesu spíš jen tak pro sebe. Ze zkrouceného uzlíčku vedle mě vyjdou klidná slova., „to víš, že doženeme, Máro“. 23. května Počasí je dobré. Přelézáme do ledové plotny, která nás vede šikmo doleva přes sněhové varhany, až ke skalním partiím. Celý den mlátíme cepíny do tvrdého ledu a přelézáme z jednoho žlábku, který je vždy ohraničen žebrem nedržícího a sypkého sněhu, do dalšího. Lezení je monotónně únavné a nebezpečné. Lýtka mám únavou v jednom ohni a ruce při každém novém záseku cepínu už ztratily švih. Mám pocit, že se kvedlají, jako by byly cizí. Tento denní úsek nás stojí opět hodně sil, ale naštěstí dolézáme předchozí ztrátu. V pozdním odpoledni končíme příjemným překvapením, kdy s červenajícím západem slunce, olizujícím stěnu, nacházíme díru pro stan. Jedná se o sněhové žebro, které vytvaroval vítr a mráz. Připomíná vlaštovčí hnízdo přilepené na zdi. Po malé úpravě máme docela ucházející bivak, kde se budeme moc i natáhnout, a tak trochu vyrovnat spánkový skluz nabraný v předchozí noci. Uvědomuji si, že moc slov jsme s Ráďou neprohodili. Nebyl čas, dokonce ani pít, nebo nějaký kousek jídla dostat do úst. Máme hlad a trýznivou žízeň. Místo, kde dnes složíme hlavu, je příznivé a během necelé hodiny naše vyschlá hrdla zalévá první čaj. 24. května Ráno nalézáme do nejtěžší pasáže výstupu. Nad hlavou máme 250metrovou bariéru rozbité skály. Chvilku nám trvá, než se rozhodneme, kudy povedou naše kroky. Postup se úplně zpomalil na tempo šneka a počasí se začíná kazit. „Ráďo, ten úsek nade mnou se nedá moc odjistit a je to s nepříznivým sklonem vrstvená skála, kterou budu odlupovat jak perník. Což je nad slunce jasné. Proč to říkám, že támhle na konci ještě loupnu jeden šroub do ledu, aby mezi námi bylo něco k zajištění a vydám se do ruské rulety.“ „Jasně dávám bacha a pokus se tam Máro do toho svinčíku poslat ještě nějaký friend, nebo skobu.“ „Jo a budou lítat šutry, tak se kryj a jen doufám, že nepoletím s nimi. To bych vážně nerad.“ Nakonec s vypětím všech sil prolezeme, již za vydatného sněžení, sedmdesát metrů, až pod hřeben. Lezení sice bylo těžké, nepříjemné, k pokáknutí, na což se dá vymluvit, ale nakonec nás zařízlo až počasí. Sněhové řeky připomínaly bílé hady, plazící se stěnou, které nás zasypávaly přívalem drobného přemrzlého sněhu. Zde musíme opět najít místo k nocování, které nebylo v plánu. Náš stan měl sedět teď už na hřebeni. Ksakru a do háječku dubového… Naštěstí nacházíme skalní ostroh, vyčnívající nad údolí, který je přesně velký na náš stan. Stavíme vzdušný bivak na plácku, který na každou stranu nemá ani centimetr navíc, a pak následuje jen propast do pekla. Orlí hnízdo mělo jeden příznivý efekt, krom úzkého hrdla, které nás spojovalo se stěnou, nás přívaly sněhu obtékaly. Měli jsme pocit bezpečí, i když vycházelo již z dost divného základu. Ve stanu jsme vytáhli spacáky, které díky předchozím nocím natáhly do sebe vlhkost, přičemž zatuhly do ledových šutrů. I tak bylo lepší zalézt do nich a zapařit se. Rychle vytahuji satelit, abych našel zprávu od Aleny Zárybnické, která mi dělá anděla strážného a posílá zprávy o počasí. „Kurňa, dnes neměla ještě přijít změna póča, až zítra odpoledne se to má začít horšit.“ Čtu si dokola zprávu, která potvrzuje má slova, a rychle ťukám ztuhlým prstem do malé klávesnice novou informaci. Vzápětí již putuje éterem k Aleně. Holt příroda dokáže si vymyslet své, aniž by brala ohledy na matematické modely a letité znalosti v předpovědi počasí. Tahle empirie mi vždy připomene, že není nic tak pevné, jasné, neměnné. Je pravda, že nemůžeme též počítat se všemi proměnnými dopředu, abychom se na ně dokázali připravit. To bychom se nehnuli. V horách je nutné naučit se přijmout změny a začít na ně reagovat. Pravda, že proti plánu jsem o půl dne pomalejší, ale dramatické zhoršení počasí se o den a půl urychlilo. Tím jsme se blížili mílovými kroky k průseru následujících dní… Hlavou mi probíhá obraz rána, které teprve má přijít. Nebude líp… Ovšem jakmile budeme stále viset pod vrcholovou hranou, jsme zranitelní. Dolu nemůžeme a jediná cesta je vzhůru. Musíme doufat, že počasí nám zítra dovolí dolézt těch pár desítek metrů a pak už jen po hřebenu budeme sestupovat vstříc bezpečí. Představa, která se též neměla naplnit..., ovšem to předbíhám. Najednou pípne na satelitu smska. Alena píše a zároveň nahlas čtu. „Zítra počasí jako dnes a s večerem značné zhoršení. Od středy, tedy pozítří, přijde „Saigon“. To znamená Ráďo, že musíme být extra rychlí, dofrknout to na hranu a hned mazat přes vrchol dolů, co nám síly budou stačit. Jestli nás chytne středa někde na vršku, máme velký problém.“ „Zítra, Máro vystřelíme jak kuny a já už tady nechci být ani minutu navíc.“ S bojovnou náladou usínáme. 25. května Ráno je zataženo a špatná viditelnost, ale nezbývá jiné cesty než vylézt na hřeben. Lehce se řekne, ale padající sníh včetně větru a poslední mixové úseky nám opět zaberou celý den. Na jedné délce Radárek ke mně dolézá a procedí jen mezi zuby „ kur…, ať už to skončí“. Snažím se nezhoršovat situaci a klidně, bez náznaku napětí, které mi koluje v krevním řečišti, odpovědět: „To bude dobrý, už to bude jenom dobrý“. Netušil jsem, že si lžu do vlastní kapsy. Na vrchol dolézáme kolem 16:00, naprosto promrzlí, obaleni jinovatkou a nevidíme díky mlze na krok. Nezbývá než postavit stan s vědomím, že středa s uragánem a sněžením nás nemine. Jako slabou útěchu si stále v duchu opakuji, aspoň, že už máme za sebou stěnu hrůzy. S tmou přichází silný vichr, který s brutalitou vystřelených broků mete sníh na naši tenkou stěnu domečku. Každou chvíli vypadá, že stan nápor nevydrží a jeho třepotající plátno připomíná křečovitou agonii těsně před smrtí. Těsně před ránem se stan ani nehne. Vítr řádí dál, ale stan je celý kompletně zasypán a změnil se na ledové iglú. Vnitřek se scvrkl na minimum, kde se tlačíme na sebe bez možnosti pohybu. I vzduch je vydýchaný a těžký. Však ani jeden z nás do toho pekla ještě nechce vylézt. Není zbytí než to udělat, jinak se nám to místo stane hrobem. Jdeme na to… 26. května Ráno opět o pár metrů posouváme celý stan z nové sněhové nadílky, přičemž úkon děláme naprosto naslepo. Není vidět na špičku nosu, dokonce ani hrana hřebene, za kterou zeje díra spadající dolů na ledovec. Kolem dokola jen bílá tma znemožňující jakýkoli pokus o sestup. Ovšem těch pár minut mimo stan, se zdálo jak věčnost. Chlad umocněný větrem nás během chvilky přes vlhké oblečení prostudil. Hodiny pak trvalo, než se třes těla ve spacáku opět ustálil a dostavil se pocit tepla. Následně celý den beze slov ležíme vedle sebe, kdy těžké myšlenky putující v našich hlavách si každý nechal pro sebe. Zároveň moc dobře víme, že je špatně. Pro následující tři dny nemá přijít změna k lepšímu. Naopak v pátek ještě přitvrdí. Před námi se rýsuje obraz 72 hodin ležení v mokrých spacákách, kdy neuděláme ani krok. Nehledě, že jsme ztraceni na hřebeni, vysoko v sedmi tisících, místy ostrém jak nůž a se srázy padajícími o více než kilometr dolů na každou stranu. V noci přišel opět vichr, který přešel do uragánu a zcela zasypal dalším novým sněhem náš stan. Až do ranního kuropění se nic nezměnilo. 27.-28. května Další celý proležený den. Až následující sedmé ráno, od chvíle co jsme odrazili z ledovce vypadá, že se na nás opět usměje štěstí. Kolem desáté dopolední se začíná uklidňovat vítr. Dokonce hustá mlha se zdá lehce chvílemi rozpouští. Překotně balíme s vidinou, slézt aspoň o kus níže. Přes nízkou hradbu mraků prosvítá sluneční záře a vytvořil se efekt difuzního světla, ve kterém máte pocit naprosté ožralosti. Není s čím srovnat pohled před sebou a nejste schopni rozpoznat ani úhel došlapu svých nohou. Okolí se rozzáří do třpytivě bílé a vše je jen bílé, přitom vy se v tom motáte jak nudle v bandě. „Ráďo, nemůžeme jít dál, nic nevidím.“ „Musíme se, ale Máro pokusit jít dál, nebo tu chcípneme.“ „Vím, je to těžké přijmout, ale nedá se nic dělat, musíme čekat. Jelikož takhle ani nevíš, jestli se s příštím krokem nezřítíš do údolí.“ „Pojď to ještě zkusit,“ naléhá Radarův hlas. „Hov…, vůbec nevíme, jestli scházíme po hřebeni, nebo jen po odbočujícím žebru.“ Chvilku pokračovala naše zjitřená diskuze, nasáklá napětím. Nakonec zvítězil pragmatický rozum. Pár desítek výškových metrů níž, znovu stavíme stan a opět zalézáme do té děsivé hrobky. Tentokrát na dva dny a dvě noci. Počasí je stále ďábelské a i obyčejné základní úkony, jako navařit si vodu či se jít vymočit, jsou pro nás složitý úkol, stojící velké úsilí. Za tu dobu opět několikrát vysvobozujeme stan ze sevření sněhu. Stává se z toho denní kolorit, čekáme a modlíme se. Víc toho dělat nelze. Mezitím vlhké věci zmrzly a do nás se zakousla zima. Přičemž zásoby jídla zmizely. Máme jedno a jen pro jednoho, pak konec. Bombička na rozvařování sněhu ještě je, však čaj i rozpustné tablety jsou ty tam. 29. května Počasí se lehce umoudřilo a nám se daří využít chvilkového zklidnění větru a aspoň jakési také viditelnosti. Konečně můžeme sléz ostrým hřebenem táhnoucím se příkře do údolí. Všude je nafoukaný čerstvý sníh tvořící na hraně v převějích pitoreskní zatočené nosy. I ve strmých úsecích se propadáme do hlubokého nestabilního sněhu. Daří se nám slézt tisíc metrů a bojujeme o další, než nám nad hlavou vypnou tu velkou žárovku. S podvečerem je jasné, že nestihneme dnes dolézt na morénu a čeká nás další nepříjemný bivak již devátý řadě. V očích obou dvou se odráží zoufalost. Osud nás žene do dalšího nechtěného, již nenáviděného bivaku. Však je třeba zatlačit emoce a vyměnit je za pragmatické kroky. Ušlapeme hluboký sníh a opět stavíme stan. Zalézáme a vyndáváme spacáky z batohů. Jsou tak mokré, jakoby právě byly vytažené ze sudu s vodou. „To bude průser Ráďo, jestli jsme do teď nějak zásadně neomrzli, tak teď jsme adepti…“ „Tak zalezeme pod jeden a budeme se navzájem vyhřívat, zamotaný do sebe.“ „Sice nevím, zda nám bude lépe, ale za pokus to stojí. Apropo, zavolám satelitem Govindovi, zda by nám zítra při sestupu neposlal helikopotvoru. Moc tomu nevěřím, ale platný pokus dáme.“ „Určitě to zkus,“ odpoví Ráďa a pokračuje „ta by nám bodla jak sviň, jelikož ten svah k ledovci je jedna velká lavinová past.“ „Hmmm halt uvidíme.“ Vytáčím satelit a chraplákem sípaje sděluji Govindovi do Káthmándú své vize. Je rád, že nás slyší, aspoň z jeho reakcí je znát, že si odechl… žijeme. Dozvídáme se, že vrtulová příšera opravdu ráno přiletí a že ji chtěl stejně poslat. Jelikož v Base Campu už nic není, ani nosiči přes přívaly sněhu neprošlapou cestu k nám. Jediné, co visí ve vzduchu, zda to klapne. Tak uvidíme a před sebou máme snad posledních pár hodin utrpení. 30. května Je krásné ráno a příslib hezkého dne. Okamžitě využíváme nabídnuté příležitosti a přes satelit ladíme souřadnice s pilotem helikoptéry. Není žádná chuť již strádat a přetlačovat s lavinami. K tomu noc si vybrala další daň, jelikož cítím, že mi namrzly nohy i dva prsty na rukách brní jak čert. „Jak jsi na tom ty Ráďo?“ „Zatím nevím…, ale bože ať ta potvora nás vyzvedne, už nechci jít dál.“ Naštěstí naše volání bylo vyslyšeno a v 7 hodin ráno nás z ledového pekla vysvobodila vrtule. Zvedáme se podél západní stěny, která nám byla deset dní domovem. Sleduji místa, která se hluboko vryla do paměti, zároveň jsem rád, že každou vteřinou se vzdaluji. Žiji a konečně si mohu dovolit povolit uzdu emocím. Cítím radost z dokončeného snu, nával únavy, nastupující bolest, která v impulsech vystřeluje do omrzlých prstů. Stroj se vznáší jak vážka přímo středem Himálaje, kolem Amadablam, Lhoce, Everestu, Pumori, Kusum Kanguru a všude dokola až po horizont překrásné vrcholy. Najednou jsem viděl shora těch našich pětatřicet dnů, které jsme si tady odchodili a prožili. Pilot se přes ně přenesl za 30 minut a již přistáváme v Lukle, odkud celý běh začal. Však těsně před dosednutím se otáčím na Ráďu a snažím se přeřvat hluk rotoru… „Díky Radku, byl jsi zase skvělej.“ The End Cestu na Z stěnu Baruntse 7129 m, jsme nazvali „Nebeská past“. Obtíže výstupu jsou ABO+(M6+/VI+/80°), nalezených výstupových metrů 1800 m (1300 m převýšení). Vylezena společně s Radoslavem Grohem v čase 21.5.-30.5. 2021. Dohodli jsme se, že ji chceme věnovat našim dvou kamarádům „Petru Macholdovi a Kubovi Vaňkovi“, kteří se v této stěně před osmi lety ztratili a nikdo, je od té doby již neviděl.
|