Příběh TŘETÍ – MUDr. Petr Jirko (+12. 12. 2001)
5. března 1978 poprvé pod Severní stěnou Eigeru.

...společně jsme sem přijeli, tak taky společně odjedem...

Pod vedením ing. Jiřího Pechouše (Sam) spolu s Viktorem Jarolímem, Jiřím Šléglem, Jindřichem Skopcem, Dieterem Smejkalem (Ferry) se pokusili o ideální direttissimu expedičním stylem.
Výprava se uskutečnila v rámci sportovního plánu HS MV ČSTV v Praze. Nad tímto sportovním záměrem převzal patronát SKLO-UNION Teplice, koncernový podnik OBAS, který  pomohl  výpravu zrealizovat.

Zpět se nevrátili Jiří Pechouš a Jiří Šlégl. (+29. 4. 1978)


Petrův deník je zde přepsán bez úprav s laskavým svolením MVDr. Ondřeje Jirky (syn) a  Jindřicha Skopce, z jehož archivu mi byl zapůjčen.
Za fotografie, obrazovou dokumentaci a cenné doplňující informace děkuji Michaelu Beránkovi, Jindřichu Skopci a Viktoru Jarolímovi.


Vzpomínky Jindřicha Skopce a Dietera Smejkala budou na lezci.cz k přečtení 21. listopadu 2013 a 21. prosince 2013.


DENÍK SKLEPNÍ KRYSY (V.)


14. 4. pátek
Ráno jsem se probudil s tupou hlavou a koženou držkou. Dlouho jsem ležel a pak vstal. Mám práci, musím vybalit ten ruksak a psát. Ale je hezky, tak se mi nechce bejt ve sklepě, vybalení odkládám, k snídani načínám ten novej chleba a ovomaltinu, která je ještě částečně použitelná a kterou jsem seškrabal na povrchu ze stěn rance. Plavou v ní ňáký nudle a sirky, ale aspoň je to výživnější. A s tou vlastně nemusím šetřit, to je kořistní materiál. Vezmu psaní a dalekohled, du zas ke Gr. blicku, tam se sleču do trenek a střídavě píšu a koukám. 2 lidi jsou ve skalách nad 2. led. polem, jinak nikoho nevidím. Jsem tam až do 2 hodin, pak se začíná kazit počasí, tak se vracím do díry a pouštím se do toho ruksaku. Je to příšerná, dvouhodinová práce, musel jsem to vyhazovat rovnou pod sprchu. Všecko je slepený od tý rozmáčený a roztržený ovomaltiny a v tom jsou rozsypaný nudle, sůl a sirky. Obsah: Ovomaltina, 3 konzervy, sůl, malý zbytek těstoviny v roztrž. pytlíku, porce bramb. kaše v prášku, rozbitý vařič a 2 bomby, zlomený pikl, svazek skob, repšňůra, sekera, nůž, 2 lžíce, demolovaný hrnec a čaj., konvice, smyčky, nářadí, mačky, asi 7 krabiček sirek a 2 páry reservních bot.
    Největší ztráta jsou boty, i sůl bude chybět, jinou nemaj. Ostatní věci nejsou tak důležitý. Tím se moje zásoby zase rozmnožily, tak jsem si namazal jeden chleba troškou paštiky, kterou jím už třetí den. A rozhoduju se skončit s kočičím žrádlem. Pak jsem šel ven, zašel ještě na poštu, jestli tam pro někoho něco není, počasí se silně kazí, pak začíná i sněžit a venku je liduprázdno. Pak jsem si dal fajnovou večeři - do zbytku polívky jsem otevřel konservu, která taky přišla shora a byla bez nálepky - tajemství šéfa kuchyně. Byl to prejt, ale na to jsem přišel až později, kdyř jsem to otevřel, tak mě nevím proč ta chuť připomněla kočičinu a málem se mi udělalo zle.
Samozřejmě jsem to nesněd všechno - jedl jsem to po částech až do svého odjezdu.

15. 4. sobota
Nemůžu dospat, jsem od 4 vzhůru, když se konečně vyhrabu, tak sněží, vítr, 8°, ale barometr zas leze nahoru. K snídani zkouším kombinaci kafe a ovomaltiny, je to docela dobrý. Rozhoduju se ňák zabít čas, tak chci jít na Tschuggen.
Je strašně hnusně, vlhko, mlha, sněžení a hlubokej sníh. Šel jsem podle liftu, kterej teď už není v provozu, chvílema bylo vidět jen asi na 10 a na jeho konci jsem si pamatoval, že se musí obejít zprava takový žebro a pak je to ještě asi 100m. Šel jsem po paměti, ale nenašel jsem to, tak jsem tam přes hodinu čekal, jestli se to nerozkopne a pak jsem se vrátil.
    Udělat jsem konečně inventuru, už včetně zítřka, kdy vocud vypadnu.
Sežral jsem tu: 3 konzervy, 2 paštiky, půl kostičky bujonu, balíček čaje, sáček polívky, 1/4 kg cukru, 50g tureckýho medu, 2 čokolády, 20 krajíčků chleba, neurčitelné množství ovomaltiny, asi 200 g kočičího žrádla, asi 40 g nescafe, pytlík bramb. kaše a 8 a půl krabiček cigaret.
Zůstává tady: , 7 konzerv, paštika, 18 porcí br. kaše, 400 g chleba, 1 kg těstovin, čokoládu, 5x tur. med, 3/4 kg cukru, 60 nescafe, zbytek ovomaltiny a zbytek kočičího žrádla.
    Sepisuji ještě zprávu Samovi, dávám vše do pořádku a trochu uklízím ten svůj krysí loch. Už se těším, jak vocuď zejtra vystřelím. Svoje poslední peníze nechávám Samovi, zbyly mi ňáký mince, tak váhám, jestli nemám jít na pivo, na to by ještě bylo, možná i na dvě. Asi půjdu, abych líp spal, ale až po minivečeři (další díl konzervy a 3 lžíce kaše).
    Venku sněží, ale mrzne -7° a barometr leze nahoru. Snad to kluci vylezou, strašně bych jim to přál!

---

    A to je konec deníku sklepní krysy. Na to pivo jsem nakonec šel - do Eigernordwandu - a při tom jednom pivu jsem si celý večer čet ty pitominy, co jsem tu slátal. Většinou to za nic nestojí, ale každopádně mi to pomohlo přečkat ten strašnej tejden (při tom mi každej závidí - jsem už druhý měsíc ve Švajcu, v Alpách, přijedu hnědej a určitě jsem se tu strašně napakoval) a není mi už tak bídně jako na začátku. Možná, že to za pár měsíců vyhodím, ale asi ne, nechám si to na památku na prohranej boj s Eigerem.

                              Klein Scheidegg, sklep,
                                15. 4. 78    22.30

---

Dodatek
    Po příjezdu do Zurichu jsem zprvu myslel, že hned odjedu domů. Pak jsem 2 dny otálel. Strašně rád už bych byl zas doma, u svejch, ale pořád se mi zdá, že by to nebylo vůči ostatním férový. Co když mě po návratu budou potřebovat? A omrzlí přijdou určitě. Nemůžu je tu nechat a ujet, protože se mi stejská. Jako horolezec stojím za hovno, ale pořád ještě jsem lékař výpravy. Kamarádi z ratraků mi sem denně telefonujou, tak jsem informován o situaci. Podle posledních zpráv by už mohli být nad místem, kam se Sam dostal před rokem. Tak to vydržím do konce, ať už bude s vrcholem nebo bez něj, to ještě nemohu dobře odhadnout, je stále 50% šance.
Společně jsme sem přijeli, tak taky společně odjedem.



bivak v ledové jeskyni v severce Eigeru
foto © J. Skopec


archiv J. Skopec

první část
druhá část
třetí část
čtvrtá část