Sedím na benzínce kdesi u Kufsteinu (ani nevím, zda je to ta správná), před sebou dopitý pivko a čekám...Najednou přiletí něco černého a vyřítí se usměvavý Karešák. Takže začátek se podařil, našli jsme se! Rychlý přejezd do Kitzbühelu, večeře v pizzerii, další pivko a jde se spát do apartmánku s výhledem na Wilder Kaiser...idylka:) Ráno nečekaně brzy budíček a po snídani tak rychlé, že jsem si ji ani nevšiml a můj žaludek už vůbec ne, jedeme do 40km vzdáleného Loferu. Poslední serpentinové stoupání a jsme na parkáči – PRVNÍ!!! Aby ne, je sobota, 9:00h ráno! Cestou ke skalám začínáme tušit, že dneska nám bude opravdu horko...a to nejen ve smyslu pocení se při výkonech, ale hlavně díky sluníčku, které ještě letos nesložilo zbraně.
Plán je jasný, pokusit se přelézt dvě nově Karešákem navrtané vícedélky stylem RP ve dvou dnech. Na tuto výzvu, co by Honzův spolulezec, kývl Rámus a já, jako fotograf. Trio k pohledání:) Honza naslaňovává do stěny, aby do první délky osadil ještě tři nýty, na které mu posledně nevystačil akumulátor ve vrtačce. Já slaním ke štandu třetí (a nejtěžší) délky a Rámus na její začátek, aby zkusil vymyslet program na případný RP přelez. Leze s horním tak, aby mohl v klidu vymyslet kroky, důležité chyty očistit a evt. i označit. Po hodině má jakoustakous představu o pohybech a tak oba sjedeme k úpatí stěny a k nástupu celé cesty, kde již netrpělivý Karešák čeká na pokus. První a druhou délku, kterou jsme spojili v jednu, si nakonec vylezeme všichni tři. Je to parádní lezení mírně převislou i kolmou stěnou po kompaktním vápně a s malými, často dost ostrými chyty. Obtížnost první délky shodně určíme za 6c, druhé délky za 7b a lezou-li se obě délky v kuse, obtížnost bude někde mezi 7b a 7b+. Když jsme všichni na štandu, vyjumaruji do vhodné výšky tak, abych měl močnost udělat klukům co nejlepší záběry. Sluníčko pere do stěny a na ostrých chytech kůže na prstech rychle mizí. Po pár marných pokusech kluci usoudí, že „ostrej“ bude muset přijít na řadu až druhý den, brzo ráno a za lepších podmínek, kdy do stěny slunce teprve nakukuje. Já opět píďalkuji na konec poslední délky a snažím se ukořistit pár záběrů i z této velmi vypečené, silovotechnické délky, na jejímž konci čeká tvrdý bouldr po mělkých dvouprstovkách a miniaturních stupech. Obtížnostně jsou tyto délky kolem 8a (třetí i čtvrtá). Takže celkem slušná darda. S blížícím se večerem a hlavně žízní se i my těšíme opět na doplnění tekutin v místní „reštice“. Po 40-ti minutách chůze jsme u auta, kde nás Honza nemile překvapí nevinnou větou: „pánové, máme problém, klíče od auta jsem nechal ve víku batohu, který jsme nechali u slanění“. Aha! Druhé klíče nemáme a tak uprosíme hodné lezce v tranďáku, kteří jsou právě po večeři, aby Honzu dovezli alespoň první část cesty, která je autem přístupná. Odtama jde Honza tmou a lesem a po více než hodině vítězoslavně odemykáme auto i my. Následuje rychlý přesun do civilazace, pizza, pivo (až dvě) a hurá zpět do apartmánu, kde kolem 23h usínáme.
Další ráno mám jen z vyprávění...budíček údajně v šest, odjezd kolem sedmé a lehce po osmé už visím ve fixu a kluci zkoušejí štěstí v nejtěžší délce. Prsty ale nedrží tak, jako včera, maximálka je tatam a tak po pár hodinách snažení je cesta s názvem „Lezec.cz“ s klasifikací 8a stále bez přelezu. Nevadí, je tu přeci ještě jedna vícedélka, o pár desítek metrů vpravo – „Pája“. Rámus si nezahraje na drsňáka a přiznává se, že mu „bouchly kočky“ a že nemá na to, aby zkoušel jakoukoliv další cestu. Hm, jak asi situace dopadla? Rychlokurz s mým foťákem v mezidobí, než Karešák natáhne fix a proslaňuje stěnou. Za ním se vydávám já a pak i Rámus, coby nový fotograf. Cestou dolu s Honzou čistíme a značíme chyty, vymýšlíme rychlý program v opticky nejtěžších pasážích a víme, že na více, než jeden pokus do každé délky, nemáme čas. První délka vyjde na mě. Začíná mírným převisem, po skrytých chytech, které ale Honza skvěle označil. Následuje 25m plotna až kolmice po čemsi, co strouhá prsty rychleji než smirek. Doplazím se ke slaňáku a po dobrání Honzy sdílíme radost, že tuto délku už lézt nemusíme. První délka tedy 7a (možná 7a+). Teď je řada na něm. Nepříjemný převis a pak nekonečný traverz bez stupů. Karešák bojuje, ale i přes naše mohutné povzbuzování padá v těžkém kříži z dvojprstovky do nicmoc lišty. Škoda, čas letí a tak i tato délka (s odhadovanou obtížností 7c) čeká na svůj RP přelez. Třetí délka je ve znamení žiletkových chytů. V rozpálené jižní stěně tyto chyty už nedrží a ani my nedržíme. Zřítím se zhruba v půlce, jelikož i neoznačené chyty můžou být těmi klíčovými. Po vyčištění je program jasný, dolez k řetězu už problémem není a obtížnost celé délky někde kolem 7b+. Na poslední délku už nezbylo nic. Honza je už má vybitý baterky a blátivý prsty, ale i tak tuto délku zkusí na prvním. Padá v nejtěžším místě, jelikož popletl předem nastíněný program, ale statečně doleze k řetězu. Já už neřeším nic, valím i s batohem za ním, jelikož je před námi balení a pětihodinová cesta zpět do Prahy.
Víkend uběhl v neuvěřitelném tempu. Lezení, focení, přejezdy, pár piv a pizza. Většinu z toho si vychutnávám až z fotek, protože se skoro nedalo v tom tempu obsáhnout a prožít. Nicméně, obě cesty jsou naprosto skvělé! Krásné vápno, krásné a logické směry a to vše v části stěny, kterou Honza pojmenoval jako „Sektor Czechclimbing“. V tomto sektoru jsou i další cesty z vrtačky Honzy, Léni a jejich kamarádů. Obtížnostně od 6b po 8a. Tedy pro všechny, kteří si chtějí užít dobrodružství a nemusí se obávat o bezpečnost, jelikož nýty jsou vždy na správném místě a ve všech délkách i ve správném počtu.
Pokusování se zúčastnili:
Honza Kareš
Lukáš „Rámus“ Čermák
Vojtěch Vrzba
Takový je dnes bohužel trend: každý si dnes koupí Nikona "čím víc pixelů tím víc kunst", stáhne crack na Photoshop, protože "čím víc je přetažená gamma tím víc kunst". Nakonec ten paskvil vystaví v lepším případě na svůj web, v horším na FBíčko. Samičky se pak můžou ulajkovat...
Nevidím důvod proč někdy fotografii "nepomoct" když se to dělá s citem. Mimo to fotografování je podobně tvůrčí proces jako malba, sochařina či cokoliv jiného co lidé nazývají uměním. Picasso viděl svět jako krychli, Dalímu se roztékaly hodiny ...etc. No a chlapci mají zřejmě radši sytější barvy (a nutno dodat, že se ještě drželi vcelku na uzdě). Zkrátka buďme rádi, že tu něco hodili a my se můžem podívat o čem, že to vlastně píšou a pokud má např. Mikuláš něco proti může tam zajet sám, nafotit to po svém a všem nám tady ukázat jak se to dělá. Kdo svému oboru rozumí- ten to nevytrubuje do světa, ale koná- stačí převzít štafetu.
Moje glosa neměla být osobním útokem na kluky. Jenom se podivuji nad pro mne trochu podivným trendem, jak už tu někdo poznamenal. Přijde mi to stejně trapné, jako kdyby teď všichni najednou malovali svět jen jako krychli a hodiny jen rozteklé...
P.S.: specializuji se na focení krajiny a architektury, nemám nutkání tam jet a pokoušet se to nafotit jinak...
modra je modrejsi a typek opalenejsi...ale me to nevadi..Spis bych rekl zejde o fylosofickou otazku..Vcem je rozdil kdyz to prozenes nejakym photoshopem..nebo pouzijes treba polarizacni nebo jinej filtr..vysledek je prosti jinej nez realita..ale je to spatne..ja nevim..asi jak kdy..
ja bych hlasoval pro barvy pastelove vyblite, takhle Karesakovi zavidim jak je vopalenej, chasnik jeden :) P.S. vim ze bych v hlasovani byl v mensine, pokud bych nezustal s Mikulasem uplne osamocen:)) P.P.S. az dospeju v horolezce, vyrazim taky!, vypada to kluci luxusne
To nejde nečíst :D . Profesionální fotograf poprcávající fotografa amatéra na webu o lezení,to je prostě pecka. Ještě to chce něco o bikerech a potratech. Navíc miluju to zdejší prostředí opravdového přátelství na laně :D .Prostě boží lobo.
Tak pozor, každé lano má dva konce a záleží na tom kde odřezáváš.
Opravdoví ale opravdoví pamětníci viděli v televizi sovětský film, kterak hrdinní horolezci stoupají jakousi stěnou, aby někde nahoře odpálili nálož a svrhli lavinu na nenáviděné fašisty, kteří tam opevněni ovládají kulomety celý průsmyk. Při lezení dojde k okamžiku, kdy hrdina spadne, soudružka na laně ho zachytí, ale lano ji na štandu prostě nějak skřípne tak, že on visí po pádu v laně v prostoru a ona na štandu bezmocně skříplá. A on po chvilce přemýšlení vytáhne nožík (tedy ne Petzl) a se slovy miluji tě Natašo (nevím jak se jmenovala) přeřízne lano (nad sebou).
tak chytrej byl hrdina, potazmo reziser, taky. proto situaci podmaloval casovou tisni, fasistama opodal.. a hrdina dostal sutrem do hlavy takze sotva doutnal, natoz aby prusikoval.
Hele já myslim že ono "přátelství na laně" si lidi dost idealizujou. Nemyslím si, že třeba před padesáti lety to bylo výrazně jiný než nyní. S jedinou vyjímkou: dneska je lezení masovější se vším negativním, co k tomu patří. Ale myslet si že "staří klasici byli výkvět těch nejušlechtilejších vlastností" je dost naivní...
Urcite bylo pratelstvi na lane silnejsi nez dnes.neidealizuji si-pamatuji si. lide si vice vazili lidi kolem sebe. a to nejsem nejaky blaznivy dedek.je mi 40.
No ono to možná bylo mnohem prostější. Zádné ušlechtilejší vlastnosti, ale společný nepřítel (bolševický establishment) způsoboval, že se lidi pod jakoukoliv záminkou pevně semkli.
Aniž bych to chtěl posouvat či srovnávat s politikou, ale typická ukázka jsou chartisti. Za bolševika naprosto homogenní skupina a po převratu se ukázalo, že jejich světonázory se líší až k nenávisti.
to máš pravdu. ale dnes mají lidé víc e možností.. dále a levněji cestovat, cestovat daleko za novými kamarády a dokonce je mnohem jedndsušší než dříve vyměnit kamarády,.. odpovědnost mizí. lidé si nemusejí pomáhat. bohatá doba, zvláště ve velkých městech napomáhá stylu života "žádná zodpovědnost, života si užiju dosyta at se deje co se děje, po mě potopa". a to jsem původem z Prahy. ale nemám rád pražáctví
Mě je 40 a jen chci říc, že kámoši na laně byli a jsou pořád a jen záleží jak si to uděláš.A skály nemají nožičky a jsou pořád stejný.jen přibylo pár lidí na víc, ale to je normálbí běh věcí.
Před 3tydnama a měli jsme trochu pech,bylo fakt šílené vedro.Už se těšíme na jaro,v téhle stěně nás ještě čekají asi další 3-4super směry.Teď jsem koupil parádní vrtacku,tak to půjde snad jak po másle.:))
Hitachi DH36DL,mam doma uz 3vrtacky a uz me nabavilo po kazde 8-10dire menit baterku a to musi byt nova!Vyplatilo se mi pak koupit celou vrtacku nez 2solo baterky.Na sportovky od spodu mam zhruba dvoukilovou.Tahle vazi 3,9,ale vrtat s ni je mazec:))
Zajímavý tip, a nemáš zkušenost třeba i s Hilti TE 6, abys je moh porovnat? Já mám menší zkušenost (ale silně pozitivní) právě jen s ní, resp. ještě i s nějakou lehčí DeWaltkou, která byla ovšem úplně mimo..
Tahle ma o dost silnejsi priklep + mam s hitachi velmi dobre zkusenosti.Na Sardosce nasi kamaradi pouzivaji vetsinou vrtacky teto znacky,tak jsme se zacali opicit kvuli pujcovani baterek:).Ja jsem chtel tu nejlepsi dle testu na netu a vyhrala asi tahle:)
už několik roků používáme Bosch GBH 36 s pneu příklepem (pozor, pod stejným označením je i s mechanickým s názvem compact) a spokojenost, díry na postupový jištění je otázka sekund (jeskyně). Baterie neoriginální u nás 2700-3500 z číny 1000-2500. Ta Hitachi bude taky super, akorát nevím, zda na ni seženeš třeba ty akecy.
Máme v oddílu Hilti TE6-A,model 203330 a na baterku vydrží 20-25 děr, průměr 14mm, hloubka 12 a více cm. Vrtá se tu hlavně vápencový slepenec Súľovského typu. Jde to s ní aj při dělání cest od spodu, ale je dost těžká. Ale stále lepší než stará s baterkou v batohu.
rifle byl normální pracovní oděv a v usa měli rifle vězni jako mundůr.Tak možná tady někomu připadají rifle jako plážovky, ale spíše "oblíbené kostičky" patřejí na pláž k mácháči :-)