Plac pod Ostrovskou stěnou. Různě zde postávají lezci, sluneční paprsky pronikají skrze větvoví, pohoda. K výstupu se právě připravuje Kočičák, jeho žena Miláček a k mladé břízce je na provaze připoutáno jejich dítě Pupíček. Kočičák svléká tričko a Miláček s obdivem pozoruje jeho urostlou postavu. Kočičák přistupuje k Miláčkovi a vzájemně se objímají. Následuje dlouhý polibek
Kočičák: Miláčku, ještě to vydrž, jen co přemlasknu tu cestu, tak tě pomiluju.
Miláček: Už dělej broučku, dlouho to nevydržím.
Kočičák přistupuje ke skále, několika cviky protáhne tělo, naváže se, obuje lezečky, namaglajzuje ruce, krátce pohledne na cestu, rázně k ní přistoupí …
Pupíček: Bééééééé, bé, fň, fň, …
Miláček: Pupíčku nebreč nebo dostaneš přes prdelku.
Kočičák: Miláčku, dávej pozor, nebav s tím Pupíkem.
Miláček: Dyť dávám pozor, neboj …
Kočičák opakuje pokus.
Kočičák: Ksakru dávej pozor a povoluj.
Miláček: Dyť máš povoleno.
Kočičák: Je to těžký, musíš rychle povolit.
Kočičák se chytá expresky, sedá si do kruhu. Uklidňuje se.
Kočičák: Miláčku, musíš dávat bacha. Musím to rychle tak nějak technicky vyřešit. A zklidni Pupíka – kdo má ten řev poslouchat.
Miláček povoluje lano, dává Pupíčkovi do špinavých rukou flák čokolády. Pupíček se uklidňuje. Rozmazává si slzičky, teď již prachem s čokoládou.
Kočičák: Miláčku jdu, teď povoluj rychle…
Kočičák: Povol ksakru. Povol.
Miláček: Dyť máš povoleno, aspoň metr.
Kočičák: Ty krávo blbá – povol.
Miláček: Máš povoleno … jo vycvakni si tu sedačku …
Kočičák: Já se na to vyseru. Ten harant tak řve jako debil. Z toho, abych zblbnul.
Miláček (pro sebe): Ty kreténe, hovno umíš a ještě se do toho sereš …
Kočičák: Říkala jsi něco !!!
Miláček: Ale nic.
Kočičák: Já se na to fakt vyseru. Káčo pitomá…
Miláček: Tohle nemám zapotřebí blbče …
Miláček ruší jištění a Kočičáka si již nevšímá, věnuje se Pupíčkovi. Kočičák se vztekle odvazuje z lana, protahuje ho skrz kruh a připravuje slanění.
Miláček (dodá polohlasně): Hovado jedno. To jeho „pomilování“ stojí za větší hovno, než to jeho svíjení se na skalách.
Kočičák vztekle slaňuje, stahuje lano hází věci do batohu a odchází na Pekárnu.
Večer pak poznáváme rozmazanou postavu, sedící nad nepočítaným půllitrem zvětralého piva a smutně zírajícího skrze kouř.
Dejfe, věřím, že se taky směješ. My víme svý, že? Ideální je udělat ženskejm s dětma hrací koutek, nechat je drbat a jít ke skále s kámošem. Kdo si to nevybojuje, musí počítat s výše uvedeným průběhem. Nebo bejt kliďas, alespoň jako je Dejf...
To sem si teda nemyslel, že to práskneš. Ale počkej, já na tebe taky něco prásknu. Třeba to, proč si mě jistil vždycky na rybu a nadával, že mě to dlouho trvá, zatímco když jsi jistil mou Zuzanku, tak jsi byl vždycky nahoře a nevadilo ti, že to trvá dlouho, protože jsi ji čuměl na kozy. Prasáku. Počkej až tě potkám ...
Hele Kočičáku, vůbec tě neznám a tu tvoji Zuzanku už vůbec ne. Ale jestli má tak pěkné kozy, jak píšeš, můžeš mě s ní seznámit. Pěkných věcí není nikdy dost.