Tuhle sem chtěl napsat ňákej text a vychválit náš červencovej zájezd. Tady je:

...sedim s Majklem na zadních sedačkách klimatizovaného VW Transporter, vepředu Brouk a řídí John. Jedeme na jih skrz nekonečný déšť zatímco z CD se už po třetí line kompozice jakéhosi folkového barda s názvem „Je to dobrý, nebe je modrý“. Co tady vlastně děláme?

Přes nějaký moderní telekomunikační kanál jsme tejden před odjezdem obdrželi od našeho plzeňskýho kamaráda Trávy nabídku, zda bychom s nima nechtěli vyrazit na prodlouženej víkend do Arca? Byl to skvělý plán – měl jen jednu malou chybu. Museli bychom mít vlastní auto. Pak už jsme to s Majklem jen tejden řešili: v úterý shoda, že v tom vedru vyrazíme do Jury, ve středu už nás lákalo Arco, ve čtvrtek má navrch zase Jura, na den odjezdu vyšlo Arco. Hlavně teda proto, že vyrazí John i se svým super velkým autem – takže jsme jen přifrčeli do Plzně a vyrazili s ním a Broukem do vyhřátého Arca. Jen Tráva utrousil něco o Johnovi a nějakym seleti v Dolomitech.

...déšť v průběhu cesty pomalu ustal a my zastavujeme něco po půlnoci v sedle Sella v Dolomitech pod jasnou oblohou. Je tu docela kláda, do spacáku si beru troje kraťasy. Nejspíš jsme se nechali trochu převézt, a to nejen z ČR do Itálie. Mrknu ještě na pár padajících hvězd, poprosím je, aby na nás dávaly pozor a uprostřed těch velkých hor okamžitě usínám.

Ráno se probouzíme, necháváme se ohromit okolními panoramaty, něco málo posnídáme, sbalíme matroš včetně johnových dvojčat a jistítek na ně, které nám půjčil, dostáváme rychlokurz jištění s TRE Sirius a vyrážíme pod stěny první věže Selly.



Dolomit
foto by © John

Je to dobrý, nebe je modrý...

Z nástupu marně hledáme alespoň památky jakéhokoli jištění, ani rezavá skobička se nezaleskne, jen ty kavkovrány si svištěj kolem jako by je z nebe házel. Prostě nic, hotové! Po dlouhých a zádumčivých pohledech do stěny, do průvodce, do stěny do průvodce... jsem nám vybral od pohledu nejlogičtější linii stěny, cestu Trenker za 5+. Krásnej velkej kout, to pude odšlapat, uklidňuju se. Bude to tak 100-150 metrů pak jeden traverzík po slušnym balkónu a lehce k vrcholu. Po obligátním krátkém dialogu s Majklem (odpůrcem zbytečné hmotnosti) – tenhle frend je moc velkej a těžkej, (nekompromisně) zahoď ho! – no dobře, tak aspoň tyhle dva vklíněnce - dyť jsou oba stejně velký, vem jednoho – dobře, ale (nekompromisně) tyhle smyčky berem – něco na přezutí nahoru? – pohory... sou těžký, tak sandále... co když nahoře bude foukat – tak teda větrovku, hm to je těžkej bágl, o tatranku se rozdělíme, na pití jednu petku? dyžtak ulejem – vyrážíme!

Nějakou dvojkou logicky vzhůru, trochu se to sype, tak hlavně nikomu nehodit nic na hlavu, koukat na nohy, taky nahoru a ejhle borhák s kroužkem, takže štand. Zářez je pěknej, rozpor spolehlivě funguje a když už člověk musí ty ruce použít a trochu se na ně pověsit, tak narazí zrovna na pěknej hák. Pak ještě jeden a zase ten s kroužkem - štand. Vyměnit batoh, matroš, valíme dál. Cesta je to pěkná a kde je to třeba, tak i pěkně odjištěná.


Erste Sella Turm
foto by © John

Nahoře: tradiční podání rukou, společná tatranka, výhledy, pohoda. Až na ten vítr. Počkáme na Johna s Broukem, kteří si vychutnávali něco vlevo od nás.


Sella vrchol
foto by © John

Následuje ta nebezpečnější část cesty – sestup okolo věží takovou dvojkou, možná i dva plus. V sandálích se svázanym lanem za krkem jde jednomu skoro o krk. Jak to, že jsou všichni tak rychlí? Jedno slanění a už vyrážíme zas do kopce mezi kožovitými edelweissy, abychom se dostali k věcem zanechaným u nástupu.


Edelweiss
foto by © John


Vrtulník v Selle
foto by © John

Tak jo, dnešek jsme přežili, teď už můžeme umřít jen nějakým obyčejným způsobem, kterej se nedostane mezi hlavní zprávy dne. Nic dalšího na Sellský věže se nám lízt nechce, tak dáváme oběd a vyrážíme na skalky rozeseté v sedle. Všichni chtějí spát, odpočívat a ležet a nikdo lízt. Přemluvit Brouka na lezení (ostatní ani nezkouším) mě stojí odhadem tolik energie, co jeden onsajt poctivýho 6c. Po tomhle výkonu mi už síla zbyla jen na pár lehčích cest.


Sellský skalky
foto by © John

Po dnešním horském rozlezu se shodujeme na tom, že přejedeme to Arca. Přeci jen je tam o něco tepleji a vícedélkových cest nespočet. Přijíždíme na osvědčené parkoviště, odkud budeme vyrážet na další lezení a skoro hned jdeme na kutě.

Kdo to znáte na Srbsku, budete v Arcu jako doma. Totiž ty stěny, na který jsme se chystali, byly hrozně velký a kompaktní. Abychom se jich tolik nebáli, přejmenovali jsme si je na notoricky známou Blážinu a Vlastinu stěnu. Myslím, že i Pupek jsme tam někde objevili. Jen jsme si nebyli úplně jisti, co řekneme o místě našeho výskytu do telefonu případným záchranářům. Něco jako: „Ja ja, tam na tý skále hned vedle Pupku, tak cesta co lezem, je to něco jako Ivanova...“

Další den jsme se všichni shodli, že nebudem lízt žádný jednodýlkový kvaky, to jsme mohli jet do Jury. Takže volba padla na „Buben“ (Cima alle Coste aka Blážina stěna), kterej je krásně vidět ze San Sira. Nevim jak dlouho se nastupuje na Sluneční plotny, ale tady k Bubnu je to hodně poctivá půlhodina a fest do kopce. Slunce svítí od rána a je pěkný vedro. Takže jsme vyrazili do, ano, jihovýchodní stěny a tišili svoje obavy z úpalu tou východní částí její orientace. Během udýchaného a upoceného nástupu se mi oči zalily slzami při vzpomínce na svěží Dolomity. S Majklem vybíráme cestu „Nuvole bianche“, neboli tuším „Bílý obláček“ za 6c, 300m. John s Broukem jdou něco vpravo od nás.

Pod stěnou čekáme asi do jedný a nakonec vyrážíme, i když slunce stále nemilosrdně pere. Málem bych zapomněl, průvodce má samozřejmě John a abyste věděli, je to pěkně tlustá knížka. My, kteří v zájmu úspory hmotnosti ze sedáků odhazujeme bez mrknutí oka sady frendů, však toto závaží odmítáme vložit do batohu. John, ta nevysychající studnice praktické inspirace, ale dostal super nápad – můžem si tu stránku vyfotit a pak si klidně topo zvětšit na displeji foťáku (tak, jako to udělal on). Je to skvělý nápad, má jen jednu malou chybu. Majkl ani já nemáme žádný, natož digitální, foťák. John, chtěje nám upřímně pomoci, přichází s poslední možností – můžem si ostrým nožem svoji cestu z průvodce opatrně vyříznout a pak ji tam ostrou izolepou zase opatrně vlepit. Překvapením nám padají brady, vteřinu o tom vážně zauvažujeme a pak zásadně odmítáme. Nebudeme přeci Johnovi ničit průvodce jen proto, že jsme líní se nazpamět naučit 10 dýlek. Stejně ta cesta vede skoro furt nahoru, tak jakýpak copak.

Je to dobrý, nebe je modrý...

Za chvilku už, přemýšleje kudy vede cesta, dělám ne úplně jistý technický krok 15m nad zemí s jednim frendíkem někde pod nohama, abych se dostal k prvnímu nejtu naší cesty. Vyšlo to – víc už o jišťo naštěstí nouze není a lze podle něho i trefit dál. Jen ve 3. délce se člověk nesmí nechat zmást nějakým projektem vedoucím přímo, ale hezky traverzovat vlevo. Klíčová pasáž celé cesty se povedla na OS, takže máme oba, i když zatím trochu předčasnou, radost.
Pokud vám sedí lezecký „trik“, který jsem nazval „edlingr“ (viz. film „La vie au bout des doigts“ s Patrickem Edlingrem na youtube – trik spočívá v tom, že dává při lezení nohy hrozně vysoko a pak se na ně navalí, takže se nemusí (?) tolik držet rukama), tak si tuhle mírně ukloněnou cestu s občasnými stupy určitě vychutnáte. V podstatě každý třetí krok byl edlingr. A když prvolezec trochu dýl přešlapuje na místě, netrvá dlouho a z úst jističe zazní jediné možné: „Edlingrrr!!!“



Brouk na něčem vpravo od nás - Blážina stěna
foto by © John

Během cesty jsem si také vzpomněl, že několik let zpátky nám naši lezečtí guruové  (rozuměj lidi, kteří nás nechali tahat pětky a tahali nás na druhym v sedmičkách) v hospodě vyprávěli o Arcu, jak je to kromě lezení taky super oblast na windsurfing. Úderem 14:00 tam prý vždy začíná pořádně foukat.

Je to dobrý, nebe je modrý...

Ani nevím jak, ale zhruba od páté délky začíná, jako mávnutím kouzelného proutku, docela silně foukat. Výsledkem je, že se neslyšíme. A zrovna tahle dýlka je nějaká dlouhá, lano nestačí (a to máme dvě!). Následuje něco jako „zruš! a poď“ (ve větru pouze „...š a p...“) pak štand u stromu a „jistim“ se už ani nesnažím křičet a raději rychle tahám za špagát.

Pár dalších pěkných dýlek, kdy už nám je skoro jedno na co šlapeme, nás dovádí k pásu husté vegetace. Tím se musí člověk prodrat, když se chce dostat do druhé části stěny. Naše cesta zde končí. Po krátké přestávce začínáme nudnější a o to nebezpečnější část podniku – sestup. Svázat dvě padesátky a vzhůru dolů. Nekonečné slanění skončilo šťastně na zemi. Tak teď už nás může trefit jen šutr seshora. John s Broukem na nás hezky čekají, povedlo se jim Buben přelízt nějak rychle.


Edlingr na něčem vpravo od nás
foto by © John

Na parkáči uvaříme nějaký jídlo, na Johnovi vyžebrám jednu malou plzeň a kontrolovaným odsednutím se dostávám na předem připravenou karimatku se spacákem. Následuje hodnotná pařba ostatních členů oddílu – jenže po tý dnešní cestě ležim jako už bych měl jednu za sebou.

Další ráno je jako vymalovaný, sluníčko ohřívá všechno okolo. Ranní hygieně činíme zadost u jezera, od kterého je krásně vidět Buben. Vybíráme si další stěnu a cestu. John nás poté vyhazuje na parkáči u terénního okruhu blízko vesnice Pietramurata a s Broukem odjíždí někam na začátek údolí přelízt jednu pořádně dlouhou cestu. Poté se s Majklem osobně přesvědčujeme o rčení, že méně někdy znamená více, a naopak. Už jsme měli vybranou jednu cestu s nejt2žší délkou asi za 7+ a nastupovali ke stěně (stěna nalevo od Il Transatlantico). V tom jsme otevřeli druhého průvodce a zjistili, že tenhle si klíčovou délku cení na 7a. Do toho se nám vůbec nechtělo. Bleskurychle měníme plány a místo doleva zatáčíme doprava ke stěně Il Transatlantico k cestě, která má tímto průvodcem nejtěžší délku hodnocenou jako 7+. Když stojíme udýchaní pod stěnou, vytahujeme prvního průvodce, abychom zjistili, že klíčová délka podle něho není za 7+, ale za 7b. Ani nevím jestli jsme si z toho vzali poučení, a pokud ano, tak jaké. Nicméně odjištěný to je pěkně, tak se rozhodujeme zjistit na vlastní kůži za kolik že to vlastně je.


Brouk a pořádně dlouhá cesta
foto by © John

Jestliže byla včerejší Cima alle Coste celkem ukloněná plotna, stěna Il Transalantico je pěkná vyzývavá kolmice, taková 100m Vlastina stěna. Díky peprnějšímu nástupu poměrně hustou vegetací se tady zase až tak moc neleze. Na skále to je znát, kdepak nějaké oklouzané stupy nebo chyty – v tomto ohledu srovnání se Srbskem poněkud kulhá. Naopak v kolmicích převažují velmi ostré jakoby lišty složené z vykapaných dírek, u kterých má člověk strach, že si uřízne nejdřív kus prstu a pak lepičku. Vybrali jsme si cestu „Il delta di venere“. Italsky sice neumim, ale „delta“ bude nějakej trojúhelník a „venere“ bude mít asi něco společnýho s pohlavím...

Je to dobrý, nebe je modrý...

Cesta má pět délek, na první se člověk poměrně rozleze (mírně převislá s většími chyty, tak 6a), pak si vychutná kolmou technickou délku po malejch ostrejch lištách, 6b. Následuje ona délka s tajemnou obtížností (asi 6c) s nepříjemným mírně převislým a lehce vyhazujícím koutkem (AF), končící velice vzdušným štandem nějakých 70m nad zemí (už ani nevim kolikrát jsem si řekl, jestli jsou tam ty nejty dobře zadělaný). Další délka je hodně pěkné 6b s rozmanitými kroky, končící na velké polici, kde upoceného prvolezce přivítá jak vrcholová kniha, tak kavárenské křesílko. Po zaslouženém odpočinku už na dalšího čeká jen závěrečná délka za 6a, ukázkovej a bohužel krátkej sokolík, štand u stromu a slanění.

Po sestupu a krátkém odpočinku ještě zkouším první délku cesty „Fruit and vegetable“ 7a, ale totálně vyšťavenej padám z vobrovskýho madla 2 metry pod slaňákem. Jo jo, třetí den je sakra znát. Balíme, scházíme dolu a čekáme na Johna s Broukem na parkovišti. Je docela brzo, tak společně vyrážíme k Lagu di Garda potkat se s plzeňskou lezeckou cyklovýpravou a trochu zregenerovat. Ve zkratce: plavčo, gambáč, fotbálek, plzeň, volejbal, gambáč, volný styl v házení ostatních do vody z pontonového mola, plzeň. Po této vydatné relaxaci následuje večerní přesun na spaní a opakování včerejšího večera. Pár loků z lahve špumante spolehlivě katapultuje unavené tělo do netečného bezvědomí.


Oblíbené parkoviště
foto by © John

Ráno je sice krásně, ale určitě ještě teď bych si dokázal vzpomenout, jak mě bolelo celý tělo. Plán je jasnej, nic dlouhýho, jedem se podívat do La Goly na pár krátkejch cest a pak hurá domů. Zatímco my se snažíme naše ztuhlá těla přinutit k vertikálnímu pohybu (a ono se to nakonec i daří), John si u auta trénuje svůj oblíbený vrh nožem. Nutno podotknout, že vržený nůž má náležitou razanci – nechtěl bych být kartou připevněnou na telegrafním sloupu, ale ani kamenem v údolí vyschlé říčky.

Okolo druhý končíme a vyrážíme k domovu. Po cestě potkáváme pár bouřek a najednou jsme v Plzni. Trochu poklidíme Johnovi auto, přesedneme do červenýho šípa a okolo osmý už Majkla vyhazuju na Zličíně a o půl hoďky dýl už živej a zdravě unavenej parkuju před barákem.

Je to dobrý, nebe je modrý...

Velké poděkování: Johnovi, že nás dovezl tam i zpět, odvážel na lezení, vyzvedával z lezení a i jinak všemožně o nás se staral a podporoval nás. A taky za obrázky, protože čtení bez obrázků je nuda.

Skoro stejně velké poděkování: Míšovi Leichtovi za dobrou náladu aneb koho vozem jedeš, toho píseň zpívej.

Resumé aka co že jsme to vlastně lezli>


Dolomity

- 21.7.2007 Trenker 5+ 150m OS, Erstesellaturm, sedlo Sella
- 21.7.2007 Iride 6a OS, Sellský skalky
- 21.7.2007 Malpe 6a+ OS, Sellský skalky
- 21.7.2007 vpravo od Malpe 6a OS, Sellský skalky

Arco

- 22.7.2007 Nuvole Bianche 6c 300m OS, Cima alle Coste, Arco (neboli Ivanova, Blážina stěna)
- 23.7.2007 Il Delta di Venere 6c 100m AF, Il Transatlantico, Arco (neboli Mikulášská, Vlastina stěna)
- 23.7.2007 Fruit and Vegetable L1 7a AF, Il Transatlantico, Arco (neboli Uncle Ben’s, Vlastina stěna)
- 24.7.2007 Globus Mundi 6a OS, La Gola, Arco
- 24.7.2007 Paccoman 6a OS, La Gola, Arco