Ahoj,
jaký byl víkend?
Naši konzervativci se usnesli, že Kozelka bude prolitá (je pravda, že v pátek odpoledne zdatně lilo), tak že pojedem' na Polínku. Já se nechtěl odpoledne vracet, tak že jsem hodil do auta vedle matroše i kolo a spacák s tím, že to nějak dopadne.
Na Polínku dorazili, mimo dalších, lezci z Dobříše (znali jsme se, strávil jsem s nimi loni jeden víkend na Kozelce) s tím, že tam budou spát, tak že osiření tentokrát nehrozilo. Lezl jsem se Zdeňkem; tentokrát míň lezené cesty v levé části - Grošáka, Dvojspáru, Hurá na Draka, Májovou hranu, Pakárnu,
První cestu mrzáka atd. Když naši odjeli, odchytil jsem ještě na pár cest jednoho plonkovýho boryše; byl na Ovčáku, nějak mě poznal z těch fotek na Lezci, tak jsme i pokecali.
S nastupujícím soumrakem začíná mrholit, lezci se pomalu vytrácejí, zbyla tam jen dobříšská parta a já.
Kluci rozdělali oheň, pár nadšenců ještě nemá dost; mají to sem přeci jen dál a tak si užívají.
Večer klasika; oheň, buřty, pivo, víno, rum. Láhve kolovali v pravidelných kruzích; Tullamorku vystřídala petka s Pálavou, následovaná Milerem ve skle, pivem a pytlíkem s brambůrkama. Nálada povznesená, semlelo se všechno možné, ponejvíce co kde kdo vylez. Na přetřes přijde zas Ovčák, vzpomínáme na Algénu i
na Vaňase.
foto Adam Černý
Když byla zábava v plném proudu a nálada značně povznesená, zvedlo se několik nejpovznešenějších, že jdou něco vylézt. Při čelovkách, hulákaje a povzbuzujíce se navzájem na sebe navěsili matroš a nastoupili dílem do Po vyklepání, dílem do Gambáče. Abych se přiznal, nedokázal jsem se na to jen tak koukat, to prostě nešlo. I když mi bylo jasné, že je to pěkná hovadina a musel jsem si dojít dolů k autu pro matroš, tak jsem tam šel. Dokonce dvakrát, protože jsem v autě zapomněl sušící se lezačky. Lehce se potáceje a vrávoraje při navlékání úvazku a obouvání jsem se navázal a nastoupil do Gambáče. Mezitím vedle mne Dan vysóloval Po vyklepání a nemaje špagát, chytil se kolem slaňujícího borce za úvazek a za mohutného ryku jich obou i pod nimi stojících se, naštěstí řízeně, snesli k zemi.
Naznal jsem, že bychom měli vylézt něco pořádného a obrátil se na Toma, co byl se mnou momentálně na špagátu: hale, pojď na Káňata. Dávám to i na rozlezení, nástup je tam dobrej a když dolezu k prvnímu nejtu, říkal jsem si, tak už to vylezu. Jen si musím dát bacha pod třetím, tam je ta plytká žába, abych tam nevyhučel. Cvak jsem první, udělal pár temp, nějak jsem se začal krapet bát a vtom zjistím, že čumím na nejt. Cvaknu ho, zase udělám pár temp na najednou zjistím, že jsem u řetězu! Kde zůstala ta žába, nevím. Tom mě spustí, nazuje lezky a jde to na druhým.
S jídlem roste chuť; když jsem s takovou lehkostí přeběhl Káňata, tak Aprílovou dám taky. Je lehčí, akorát ten nástup je krapet blbej. Stahuju lano, konec mi rozrazí čelovku a
vypadnou baterky. Tom nalézá tužkovku mezi prameny lana, snažím se čelovku sprovoznit, jeden článek mi vyklouzne mezi breptavými prsty a znovu mizí ve tmě. Vole, to je pokyn z hůry, říkám si, vy*er se na to! Jak na potvoru je baterie opět nasvětě, čelovka zas svítí, nastupuju. Pod prvním trochu ladím a Tom volá, jestli jsem dobrej. Je pode mnou víc lidí, snad by mně chytli, mihne se mi hlavou, ale už cvakám a dál je to v poho, zachvíli mně Tom spouští. Zouvám se a přitom lehce ztrácím rovnováhu. Jak můžeš lézt, když se motáš? říká mi nějaké děvče. Přeci se oběma rukama držím! odpovídám, ale popravdě řečeno, myslím si to samé.
Zbytek večera už nevybočil z běžných kolejí, tak že nestojí za zaznamenání. K ránu lehké mrholení; vaříme čaj, snídáme a probíráme uplynulý večer. Za mohutného hlaholu znovu nakrátko ožívají naše bohatýrské kousky. To už přijíždějí další borci. Stále lehce mrholí, borci lezou a tak jdem na to také, aby
se neřeklo, ale jen tak lehce; Zlaté údolí, Modré z nebe, První dítě.
Pršet sice přestává a borci lezou dál, ale já už nějak nemám motivaci. A hlavně, není to ta úžasná lehkost
(bytí), jako včera večer!
Tož takhle.