Po necelých třech letech obléhání saských velikánů se mi povedlo přelézt všech 92 tzv. Meisterwegů. Všechny pěkně odspodu bez předchozího vyzkoušení, bez rad zkušených místňáků, pouze s průvodcem a několika strohými poznámkami z webu. Hip, hip, hurá!

Meisterwegy vznikly jako jakési síto nejlepších lezců tehdejší NDR. Byl to seznam nejtěžších prásků tehdejší doby, přičemž kdo jich dal za rok dvanáct, dosáhl nejvyšší „mistrovské“ výkonnostní třídy. Ve slově „nejtěžší“ se rozhodně neskrývá jen číslo, ale celková náročnost, často ta morálová. Seznam se každý rok aktualizoval, vypadávaly cesty lehčí, přibývaly těžší. Poslední aktualizace je z roku 1974 a seznam čítá 92 kousků napříč celým Saskem včetně Zittauer Gebirge. V seznamu je tak řada velkých věcí od Bernda Arnolda z jeho „silného období“, tedy tak trochu s nadsázkou z doby, než dostal rozum a jal se lézt věci normálně jištěné. Jsou tam ale i výstupy mnohem starší, některé stolené! Respekt vůči autorům je více než na místě.



Direkte NO-Wand IXa (hi res)
foto by © archiv Resch

Moje cesta tímto dobrodružstvím začala první návštěvou Saska po dlouhých téměř dvaceti letech s Honzou Bloudkem na podzim roku 2021. Kdo mě zná, ví, že Sasko jsem si zamiloval. Honza vytasil přehled dvouhvězdičkových osmiček, jedna perla vedle druhé. A bylo to skvělé!!! A kdo mě zná ještě lépe, ví, že tohle mi nestačí, potřebuju nějaký cíl. Jím se po přečtení skvělých Alešákových článků v „E-Montaně“ staly právě Meisterwegy (v roce 2017 je dle článku měly přelezené všechny pravděpodobně pouze dva lezci včetně Arnolda, od té doby jich určitě pár přibylo). Pro mě to byl skvělý test poznání saských stěn a zejména svých možností. Začalo to relativně nevinnou Direkte SW-Wand na Lolaturm, na závěr jsem si nechal také lehčí lahůdku, Herrenpartie na Höllenhunda. To všechno mezi tím byla nádherná cesta do hloubi své duše, postupné posouvání svých schopností zejména stát na všem včetně ujíždějících krystalů, ale – a to možná zejména – schopností se zajistit. Jsem posera, tudíž se prostě potřebuju jistit. A občas je až neuvěřitelné, co všechno na té skále drží a do čeho se dá spadnout. Vlastně jsem toho ani moc nevyrval a přetrhnul pouze jednu stabilku. Časová osa se taky vyvíjela, původní cíl, že si k padesátce nadělím padesátý MW, jaksi nevyšel, protože mě to fakt chytlo. Když mi jich na začátku letoška, v rok mých padesátých narozenin, chybělo čtyřicet kousků (rozhodně ne těch nejlehčích), přišel syn Jindra s tím, že bych to měl dokončit v den svých narozenin (hned první kousek stylově 1. ledna). Počasí tomu nechtělo, a tak jsem si k narozkám v půli července nadělil devadesátý zářez a ten seznam, který se dožil stejného věku, dokončil až 27. srpna.



Gemeinschaftsweg VIIIa Wilde Zinne (hi res)
foto by © archiv Resch


Nordriss VIIIa Flachsköpfe (hi res)
foto by © archiv Resch

Co je nejtěžší, je brutálně subjektivní. Někdy se říká, že cestou k celému seznamu je Talseite (VIIIc) na Wolfsturm: vražedných dvacet metrů blivajzu ke kruhu, kde jsem do knížky zapsal deváté přelezení. Pro mě osobně bylo nejtěžší popasovat se s různorodostí. Charakter: Spáry všech šíří, škrabky, hrany, žlaby, plotny na tření. Materiál: od betonového až po katastrofální blivajz, kde se nedá chytit prakticky nic (Willi-Hauptmann-Gedächtnissweg v Žitavských horách). Jištění: standardně pískovcové až po sólolezení v místech, kde se kdysi ke „švébe“ používal dnes neexistující strom (Rostkante v Bielatalu). Mimochodem právě na těch vraždách bylo těžké nepodlehnout pokušení nezkusit to s horním. Na posledně jmenované Rostkante jsem byl celkem čtyřikrát a to je to „jen“ VIIIb v parádním pevném matroši, takže lezecky se není nač vymlouvat.



Ostrisse VIIIb Dreifingerturm (hi res)
foto by © archiv Resch


Scheffler + Arnold VIIIc Falkenstein (hi res)
foto by © archiv Resch

Ke každé přelezené cestě jsem si psal komentář a i na něm je vidět, jak se postupně s nějakým progresem vytrácela slova o vraždách a mizerné kvalitě skály. Všechno je relativní, na všechno se dá zvyknout. Skvěle to bylo vidět na boji v cestě W-Wand za VIIIb na Meurerturm a na procházce v Linealu (IXa) na tutéž věž o dva roky později. Zůstaly ale dvě věci, které se jen těžko změní. Jednak nemusím širočiny určitého specifického rozměru: Tak třeba v cestě NW-Weg na Mittlerer Verborgener Turm ve Schmilce jsem strávil tři hodiny v osmimetrovém úseku. Až na místě při lezení mi došel význam poznámky lezce z německého webu Teufelsturm.de, totiž, že cesta je v pohodě s velikostí bot 42 a více. Taková kravina! Od kdy rozhoduje velikost bot. No moje devětatřicítky prostě ne a ne zabrat. Dva posuny nahoru, tři dolu. A za bé: původní, často mnohonásobná, stavění! Místa nad šikmými policemi, kde je kruh někde u pasu (nebo není vůbec) a vy se drápete terénem za devět s perspektivou rozsekaných kotníků. Jeden příklad za všechny: Talseite na Teufelsspitze v Affensteinech (IXc).



Talwand VIIIb Freier Turm (hi res)
foto by © archiv Resch


Na vrcholu Schwagera (hi res)
foto by © archiv Resch

Povídání by to bylo dlouhé, ale vás už to nebaví, chcete si to zažít sami. Přeju vám zdravý úsudek, abyste se vždy vrátili zdraví domů. A je jedno, jaké má cesta číslo. Chtěl bych závěrem poděkovat za trpělivost všem, kteří se se mnou tohoto bláznivého podniku zúčastnili: synovi Jindrovi a tomu druhému Jindrovi, synovi Štěpánovi, Honzovi, Tomášovi a Aničce, Michalovi, Zuzce a Kubovi.

Hore zdar! Petr Resch (1974)


Seznam mistrovských cest:

Meisterwege pdf