Vracel se pořád dokola, skoro jako by ani nebyl můj, až jsem měl někdy pocit, že je to myšlenka někoho jiného, která mi, nevím jak a nevím proč, vlezla do hlavy. Taková jakoby malá infekce, která se postupně rozroste a nakonec ji člověk zcela jistě podlehne, což koneckonců tuší od začátku. Akorát si ještě předtím musí stokrát namlouvat, že čas ještě nedozrál a je potřeba zařídit tohle, tamto, vydělat tolik a tolik ….
Počínaje tím neměnným rozhodnutím „jedu“ už šlo vlastně všechno docela rychle. Výpověď z práce – jen tak mimochodem udělat čáru za šesti lety života – sehnat něco málo informací, nakoupit pár drobností a potom to nejdůležitější, vyslovit ono „jízdenka Praha Paříž, jednosměrnou, prosím“.
Přišlo mi to jak z nějakého druhořadého filmu. Když se ohlédnu několik let nazpět, uvidím člověka, který sedí v potemnělé kanceláři. S vidinou záviděníhodné kariéry, vlivu a společenského „úspěchu“ tráví v práci víkendy a připadá mu to v pořádku, jako že tak by to přece mělo být („co ty lidi dělaj’, když se nerealizujou v práci?“). A potom střih – rychlá sekvence obrazů - první nazutí lezeček, první slanění, první víkend ve skalách, písek, hory, zima, bušení cepínů do ledu, zmrzlé ruce. S vidinou lepších výkonů shodit patnáct kilo, do práce jezdit na kole a týrat tělo na překližce.
A když už změna, tak od základů. „A pročpa že nejíš maso?“, ptá se pak leckdo podezíravě. Pochopitelně nejvíc jsou udiveni ti, s kterými jsem po hospodách pár měsíců předtím pojídal uzená žebírka a pečená kolena...
Jde o to mít nějaký „přijatelný“ důvod v záloze, kterému ostatní uvěří a přestanou se tak blbě ptát. „Nic vážnýho, takovej experiment….“, odpovídám lakonicky. Nebudu přece každýmu na potkáni vysvětlovat, že vstávám ráno v pět hodin a před pránajámou cvičím dvě hodiny jógu, to přece uznáte…
Odjezd Praha, příjezd Paříž, odjezd Gare du Lyon, příjezd Fontainebleau-Avon. Šlo to rychle, hladce, až mě to samotného zaskočilo. Pořád mi nebylo úplně jasné, proč tady na tom malém nádraží, sám, s ukrutně těžkým batohem a nemenší matrací, stojím. Trochu dementní situace, pocit božího hovádka vyvedeného na pastvu. Bylo jaro 2005 a já jsem sám vyrazil do Fontainebleau, nevěděl na jak dlouho a vlastně ani proč…
Byl to takový experiment. Nic neplánovat, nic moc neřešit, odjet a ono se uvidí. Stejně jako mě intuice dovedla do Fontainebleau, provedla mě i za město - do Lesa. Duben, les se pořád ještě probouzí po dlouhé zimě - duby, buky, kapradiny, bouldery…. Jó bouldry, proto jsem vlastně tady! Až později jsem pochopil, že bouldery - to byla jenom taková záminka paní Prozřetelnosti. Jak se to dělá – držet před oslem vhodný pamlsek a osel už dojde kam je potřeba…No jo, ale koho by to předtím napadlo?
Severně od Bleau – oblast Mont Ussy - první lezení, první bivak, první noční bouřka, první ranní probuzení…(mám tušení, že i první noční kontakt s divokými prasaty - byl to sen nebo realita?). Bylo tu pěkně, nikde ani noha, i to lezení nebylo špatný, ale že by to stálo za tu dlouho cestu? No já vám tedy nevím …
Další den se přesunuji s plnou polní do centra místního lezení, oblasti Bas Cuvier. Zhruba dvě hodiny chůze anebo 10 minut stopu – jak je komu libo. V rámci aklimatizace volím první možnost, už jenom procházka v Lese dokáže člověka nadchnout. Cesty a cestičky jako když střelí, každá s poetickým jménem. Nikde ani noha – je všední den - i když pravda, tu a tam cyklista, chodec-důchodce a občas taky lehčí holky, neodmyslitelný to atribut Lesa, který dotváří místní atmosféru.
Jedna z těch nenápadných pěšinek mě dovedla až tam, do mýtického Bas Cuvier. Všude plno rozesetých kamenů od malých až po obrovské. Tak tohle je to místo, o kterém nadšeně mluví plno lezců, kvůli kterému jsou lidé ochotní letět třeba přes půl světadílu? Jsou ty lidi normální? Odpovědět přišla rychle. Během tří dnů mám do krve prolezené prsty, které si pak už jenom mechanicky tejpuju. Dílem, abych ještě něco vylezl, dílem, abych nevytvořil další „červený okruh“. Jeden už totiž v Cuvier je a nemá chybu! A tak se pomalu prokousávám - „La Marie Rose“, „Cortomaltese“, „Helicoptere“ … kdo tam byl, ten ví. Pak je mi už úplně jedno co lezu, s kým lezu a jestli něco vylezu. Záleží na tom? „Totální obsese“, zhodnotil by situaci odborník. Asi ano, zdá se, že mi už úplně a možná i nenávratně „ruplo v kouli“. Chybí už jen slina u huby a doktor Chocholoušek … jo táák bouldering, hmmm, no něco na tom asi bude, nóó...
Nemá cenu si něco namlouvat. Nejsem typický bouldrista, co víc, nejsem vůbec bouldrista. Alespoň tehdy jsem tuhle nálepku ještě nenosil. Doma ve skříni mi visí hrozen pískařských smycí, vedle hromada karabin, expresek, frendů, pod tím vším se válí v prachu pár Šarletů a Ramba. A abych nezapomněl - kromě toho ještě nějakej ten žebřík a RURP - vzpomínka na minulost, kdy jsem zbrojil na Nos a trénoval hákování v Černolicích a na Holém vrchu... (pravda, dál jsem se, zatím, nedostal …).
Přesto anebo právě proto jsem si řekl, že by nebylo špatné okusit trochu toho lezení po kamenech, koneckonců třeba na tom něco bude…
Nemá moc cenu popisovat, jak to ve Font chodí, o tom už bylo popsáno tucty stránek. Kdo tam byl tak ví o co v tamějším lezení jde, kdo tam nebyl … tak by možná uvítal pár praktických rad. No, mrknětě se do článku od Jirky Siky, víc vědět netřeba.
Po těch letech si už přesně nepamatuju na drobnosti, které mě potkávaly za mého působení v Lese.
Vzpomínám si na zimu a počáteční tísnivou samotu, kterou vystřídalo setkání se Scottem, klukem z Nottinghamu, který se už poflakoval v indickém Hampi, novozélandském Castle Hill a dost možná i v africkém Rocklands. Divné jak někdy potká člověk člověka, kterého sice vůbec nezná, ale který se mu vzápětí zažere pod kůži. A navíc byli dva, kromě Scotta i Agnese, temperamentní Italka odněkud z Toskánska. Tedy popravdě, bylo jich podstatně víc – lidí, které člověk v Lese potkal a s kterými strávil den dva. Giovani - tak trochu kleptoman - ale jinak fajn kluk toulající se momentálně Evropou; kluci z Moravy, kterým mnohý bouldrista v Bas Cuvier záviděl jejich výkony anebo plno těch ambiciózních seveřanů. Nikdy nezapomenu ani na místní „bleausárdy“ - pány v požehnaných letech, kteří se zajedou protáhnout v místních sedmbéčkách, v kterých se jinak celé dny cukají mladí borci. Má neschopnost promluvit francouzsky mě v komunikaci nelimitovala. Stačilo pár pohledů, úsporných gest a uznalé pokývání hlavou. Jó - páni bleusárdi - snad ve vašem věku udržím alespon moč, když už mám problémy tady s těmi oblinami … A to oni zase ti bleusárdi moc dobře ví a mají na tváři jenom takový lišácký úsměv. Dobře si jsou vědomí nejen výjimečnosti své, ale především výjimečnosti tohoto kousku jejich země, na kterou jsou tolik hrdí.
Myslím si, že podobné situace a pocity zažívá čas od času každý. Tedy, domnívám se - nejsou to věci, které by si lidé běžně vyprávěli u piva, mezi „ahoj, jak se máš“ a „měj se, zas někdy“. A možná právě proto se to asi občas přihodí. Člověk je vytržen ze zaběhaného rytmu, stačí nenápadný, nevinný impuls a vodopád pečlivě nastřádaných a mimoděk potlačených emocí není k zadržení. Slzy stékají po tváři a nejde je zastavit, jindy si zas člověk nemůže pomoci a propuká v salvy smíchu. Asi je potřeba upustit páru z kotle, vlastně něco jako bezpečnostní ventil. Mě se to stalo kde jinde než v Paříži.
Kulturní člověk by řekl: „barbar, byl v Paříži a nic z ní neviděl“. No jo, pravda, ale vysvětlete někomu, že jste jel do Paříže prožít očistec. Anebo ještě jinak – že tam člověk jel kvůli amputaci pravé nohy. Tak nějak jsem se totiž cítil při loučení se Scottem a Agnese. Amputace nohy, kterou zasáhla sněť - bolestné a neodvratné. Scott odjíždí domů do Anglie, já, tentokrát opět sám, se vracím do Lesa. Cesta vlakem zpátky do Fontainebleau je jako zlý sen, emoce se nedají zastavit, pak se o to už ani nesnažím. V tom velkém městě s ještě větší Věží jsem nechal kromě Scotta i pařížský románek s Agnese, těžko říct, kdo mi bude chybět víc. Viděno očima nezávislého pozorovatele, takový poctivý béčkový film, jedno oko nezůstalo suché …
Dva týdny. Kdo by to byl řekl, že za dva týdny se dá zažít něco tak intenzivního? A přitom stačí opravdu málo, sebrat se a jet, nejlépe sám. Člověk to pak všechno vnímá daleko intenzivněji - barvy jsou sytější, pocity syrovější, odevzdanost, bezstarostnost, svoboda (věta jak z politického programu). Dopředu člověk vůbec neví jak to dopadne – budu mít kde spát, budu mít co jíst, co tam bude za lidi? Do té doby zvyk všechno detailně naplánovat, na lékárenských vahách odměřit, vzal definitivně za své.
A nakonec člověk zjistí, že vždycky jde někam složit hlavu, k jídlu se něco taky sežene a lidi nepředělá. A tak jsem spal pod převisy, v jeskyních, jednou dokonce i v posteli. A lidi? Sebranka z celé Evropy - co Evropy, světa! Lezci jako všude jinde – na jedné straně stojí pohodáři, někdy s lehce „travním usměvem“ na rtech, na druhé egocentričtí magoři, vztekající se po každém nepovedeném kroku. Každý si vybere, každý se najde, každý si myslí, že právě on je ten pohodář (než zjistí opak).
Dneska už věřím, že to všechno dopadne v devadesáti devíti procentech případů dobře. Stačí brát všechno tak, jak to přichází. Člověk nakonec získá dojem, že je o něj tak nějak postaráno, když se nevzpouzí. Sám si to komplikuje, když chce víc, lépe, pohodlněji, rychleji. Ta naše úporná snaha držet otěže pevně ve svých třesoucích se rukou …
Sečteno a podtrženo, až budu mít zase ten neurčitý pocit někde tam vzadu v hlavě, tak jedu. Jedno zda-li do Itálie, Jižních Čech nebo horoucích pekel. Někdy mám takový pocit - skoro jakoby byly ty události dopředu naplánované, kostky dávno vržené, figurky na hracím plánu rozestavěné. Asi jde jenom o to se nebránít, opustit navyklé stereotypy a alespoň jednou vkročit do proudu…
Dvouleté intermezzo, další střih a syrová přítomnost. Vždyť to znáte, člověk zase spadne do kolotoče, který se točí stále rychleji. Dva roky potlačování sebe sama a namlouvání si zdánlivých mouder je tak akorát. Někde tam vzadu v hlavě už zase klokotají nejrůznější myšlenky a mezi nimi pomalu ale jistě krystalizuje další Plán. Červené výstražné světlo se pomalu rozvěcí… Kolikrát ještě než člověk definitivně pochopí a podvolí se?
Tak tedy dobrá, zase to nějakou dobu trvalo než dozrál čas, ale nakonec rozhodnutí padlo a s ním se dostavila překvapivá úleva. Tentokrát tedy trochu dále na východ - jóga v indickém Mysore, bouldering v Hampi, vipassana v nepálském Lumbini…
„Slečno, prosím letenku do Dillí, jednosměrnou …“.