Vybalím to hned na začátku, jsem Pražák, s domovským právem na skalách v Poříčí, často překližkář a na písku se mi klepe úplně všechno.
Ale protože jsem objel všechny víkendovky dostupné z Prahy a na písek bylo moc mokro, rozhodnul jsem se, že se zajedu podívat na Moravu, jaký prásky jsou v nabídce.
Vzal jsem přítelkyni, auto, mapu Českých lezeckých oblastí a vyrazil na Sněžník (Kralický).
Tam jsem si sliboval pěkné poježdění na kole a Rabštejn jako hlavní atrakci. Podle průvodce nejoblíbenější oblast na severní moravě, kde se schází lezci z Olomouce, Ostravy a dalších odlehlých oblastí. Občas že prý se musí stát ve frontě, hlavně pak na Květinu.
Parkovat se musí někde dole, nahoru se může jenom na povolenku, ale tu mají nahoře. Nevím úplně přesně, jak to myslel autor průvodce, ale já jsem nepřišel na to, proč bych šel nahoru pro povolenku, pak dolů pro auto a vyjel si nahoru autem. A to hádanky s lodičkou, kdo co převeze dřív, řeším hravě.
Takže pěšky… naštěstí nějaká dobrá duše z Liberce, tímto děkujeme, jela nahoru odvážně autem a vzala nás. Auto to skutečně bylo i když chcípalo při poklesu otáček pod tři tisíce, takže celou cestu na jedničku po CHKO s hrabáním v každé serpentině. No ale měl povolení, teda někdo nahoře, kdo je prý jeho kamarád.
Příchod ke skalám lehký, průvoce máme, tak najdem tu květinku ať pokecáme ve frontě, co se dá lézt. Ale nikde nikdo, tak si říkáme že na Moravě blaze je, a když napíšou hodně lidí, tak tady v podstatě nikdo není. Květina má normálku za 3, pár 4 a 5, možná něco těžšího, ale když se tu stojí fronty, tak doufáme v hezké lezení. Hezké asi bude, ale jištění dali na můj vkus hodně vysoko. Nenechám se zviklat a řeknu si, že kde je vysoko jištění, tam budou hezký chyty a skála bude držet jako čert. No…není tomu vždycky tak a vydrtit za 4 nbo 5 na začátku s převisem mi dalo hodně práce, a to nemluvím o dutých zvucích, co se ozývají při poklepu. Hraju si tedy na geologa a opatrně, velmi pomalu to dávám.
Drahá polovička se rozhodne lézt z boku, kde to vypadá na velké chyty. Já to tak nevidím, ale dobrá. Když se viklal čtvrtý chyt za sebou, došel morál i jí a protože to bylo dolů daleko a nepříjemně, slézá z cesty a hrne to nahoru kudy to jde. To není úplně rozumné, jak já dole vím a když jí zhruba 5 minut není vidět a furt se ozývá jenom povol, dochází morál i mě. Hlavně když má povoleno zhruba tak, že by měla být dávno nahoře a znova v polovině cesty dolů. Dopadlo to dobře, ale myslím že i na tolik exponované skále vytvořila novou cestu, když ji v podstatě cestou nahoru oblezla dokola. Přes zhruba všech 6 cest, které tam jsou. Tímto správce prosím o zavedení nové cesty, které bych rád říkal „Ve výru vášně“, na klasifikaci je ještě poptám.
Musím říct, že Rabštejn je krásný lezení, s pěkným výhledem v krásné přírodě a na úžasný skále, kde si na svoje přijdou všichni, včetně těch, co oblibují sem tam nějaký boulderový krok. Jsou i cesty moc hezky odjištěný, ale jestli „u nás“ v Poříčí můžu dát sem tam podlahu, tady je to asi národní sport. Musím říct, že jsem sem hodně trpěl a něco měl velkou chuť obejít. Lidi překvapivě téměř žádný od neděle do úterka na konci května. S tím souvisí taky to, že jsem nenašel nic, co by vykazovalo známku olezení. Prostě nedoporučuju, ať se to neoleze.
S krátkým intermezzem, ve kterém figurovalo kolo, 500m převýšení na 10km, sníh, kroupy a Praděd jsme se vydali na další „nejoblíbenější“ moravskou oblast Sloup u Brna. On tedy není úplně u Brna, ale pro nás pražáky je to nejlepší orientace, modří už vědí.
A tady teda začalo peklo, zkoušeli jsme všechno možný, ale Srbsko je proti Sloupu nedotčená oblast. Hodně olezené cesty, davy turistů procházejících se kolem. Jinak skály na pohled moc hezké a na fotkách se vyjímají výborně. Taky se ukázalo, že dát průvodce do ručky mojí přítelkyně nebylo ….dobrý. Ona to bude číst, tak jenom ve zkratce. Normálně, když vím kam jedu, tak jí dám do ruky mapu, ať naviguje. Vychází to a zabloudíme málokdy. Tady jsem to neznal a průvodce jí po prvních dvou dost olezlých pětkách přesto nechal. Takže jsme 20 minut hledali tu cestu, která se jí podle průvodce líbí. Dvakrát jsme se rozešli, už vědí i červení, a pak našli správnou cestu v průvodci za 4. Při prvním pohledu mi skřípou zuby. Tohle jestli dám, tak se vožeru. Po pár pokusech, který troskotaj víceméně na morálu, se domlouváme, že když se něco líbí jí, tak leze první ona. Moje ego utrpí, ale našla starou skobu, kterou jsem přehlíd a za pár minut je nahoře. Já se tam drápu taky, jsem přece chlap, ale jak jsem rád zase dole, vám nemusím povídat. Je tu ještě jiná dvojice nedaleko, tak jdeme k nim pro rady, kde to tady ještě zkusit. Koukáme, jak dávaj za 8 a nevíme jestli rada bude co platná, ale dáváme řeč. Bodrý moravák povídá: „My tu lezem za 8, ale na druhym. To ta sedma co jste lezli v rohu vypadá hůř.“ Ne, není to ničí vina, prostě jsme se špatně podívali do průvodce. Oba, přece. Tak už jenom krásnou spáru za šest , která je po tom všem lehká akorát abychom se utahali a brzy na to po D1 hurá domů, na překližku, na borháky u země.
Bóry jsou jen pro změkčilé Papouše, již klasici říkali, že cesty mají být stejně vyvážené psychicky i fyzicky :-)), i u nás najdeš cesty, kde si musíš pěkně založit jinak ... :-)) a kdo by se otravoval s takovými kvaky jako je Otec, Matka a Syn :-))).
Jo to taky nevím, co tím mysleli, takovou na těch útvarech neznám, ale to je v pohodě, nedívali se pořádně do průvodce, možná že lezli tu Stoupovinu vlevo od Matčiny čárky, ta je tak za 6+, ale Bůh ví, co vlastně lezli. :-)))Hlavně, že si užili.
No na Rabštejně to docela znám a na Květinu vedou samý pěkný a lehký cesty, jištění je tam jen tak jako navíc, v těch madlech není potřeba.
Pravda je, že to někdy dost zvoní, takže člověk musí dodržovat zásadu tří madel (nebo jak ta poučka zní) a když teda už jedno nedejbože opravdu povolí (se mi zatím nestalo), tak snad vydrží zbytek. Na to tam to jištění asi vlastně je.
Co se týče fotky Panny, tak nevědět, že je to taková malilinkatá věžička, co se sóluje, aby se člověku zbytečně nezamotalo lano, tak bych si myslel, že se jedná o seriózní lezení :-).
Ještě upozornění: Rabštejn má i svou tzv. odvrácenou tvář. Nevím, jestli s tím souvisí to, že je to nějaká břidlice (amfibolická?), ale na každém bloku funguje, že ze dvou stran je skála vrstvená tak, že vytváří pozitivní chyty (od škrabek po vaničky na mytí rukou), kdežto na zbývajících dvou stranách (z pohledu od hospody v podstatě levá a pravá) tvoří vrstvení hnusný negativní hnusoty, neberoucí bočáky atd. Pokud to chce někdo okusit, tak jděte např. Rudou hranu a Pískařskou, obě hádám 6+. Ale klidně vám nateče i ve čtyřkách (mně určitě jo) :-).
Tenhle objev o pozitivních a šindelovitých chytech udělal už Whymper před 150 lety na Matterhornu a vyhrál díky tomu nad Carrelem. Prostě jsou tam nakloněné skalní vrstvy, které procházejí celou skálu. Z jedné strany se tedy musejí držet dobře a z druhé špatně.
I když spousta chytů na Rablu "pruží", materiál je to opravdu odolný a pružný. Ještě mi tam snad nic nezůstalo vysloveně v rukách... Je to však o důvěře...
Já to říkám vždycky, když se mě někdo ptá, co si má koupit jako první, když chce lézt. Přece helmu! Patnáct stovek není zas tolik peněz, aby to nestálo za vlastní zdraví, ne?
tož zdar pražáku,
jen jeden malej detail. První fotéčka není Elektrárna Sněžník, ale só větřáky nad Ostružnou. V pozadí na horizontu je Mračná a mezi větřákama lezó Obří skály.
Jinak su rád že se občas nějaké ten pražák taky vydá za hranice všedního světa. :-)