Mont Blanc. Se svými 4.807 metry nad mořem je nejvyšší horou Evropy. Tyčí se

na hranicích Francie a Itálie a jeho vrchol je pokryt věčným sněhem.

Tak na tuhle horu jsme lezli. Byl to - jak jinak - opět Michalův nápad a já mu na něj ve slabé chvilce kývnul. Také jsem mu kývnul na ideu strávit silvestr roku 2.000 na Aljašce, ale z toho se mi podařilo zdárně se vykecat. Z Mont Blancu ne.

Jímá mě hrůza, jenom když pomyslím na to, jak mě Michal celej dlouhej rok buzeroval s tím, kudy půjdeme nahoru. Týden co týden jsem ho navštěvoval, týden co týden ležel ve všelijakých mapách a jezdil po nich prstem. Týden co týden mě nutil dělat totéž. Nechci podceňovat přípravu takovéhle akce, ale stejně měl už svůj "ideální" plán, a tak jsme vždycky skončili u té "jediné možné a nejlepší" cesty nahoru. Michal byl jako šílenej. V očích měl zvláštní jas a dokonce začal i číst knihy. Turistické průvodce. Také jsem musel sledovat filmy o horolezcích, počínaje "Jak dostat tatínka do polepšovny" a konče "K2". Zkrátka Michal nežil ničím jiným. A když budu úplně upřímný, já vlastně také ne.


 
foto by© Ján Kaminský

Pomalu a neúprosně se blížil den našeho odjezdu. Nakupovali jsme potraviny, výstroj a výzbroj. Naše batohy se začaly zaplňovat instantními polévkami made in China, chleby, desítkami konzerv, ale také mačkami, cepíny, lany, skládacími hůlkami a dalším, jindy nepotřebným haraburdím.

Čím více se odjezd přibližoval, tím více mi dávala Gabča najevo, že se o mě, a snad i o Michala bojí, dávala mi do batohu všelijaké upomínkové předměty, vybavila mě nejrůznějšími amulety a talismany pro štěstí a nejméně deseti dopisy (na každé dva dny jeden). Jenomže já jsem podlehl své vlastní zvědavosti a dopisy jsem si přečetl ještě v Praze. Bylo v nich tolik obav a zároveň tolik lásky, že jsem pojal nápad vzít Gábinu s sebou. Když jsem jí to řekl, tvářila se překvapeně, ale nakonec po chvíli rozmýšlení řekla: "Tak jo."


 
foto by© Ján Kaminský

Trošku jsem se bál, co na to Michal řekne, ale uklidňovalo mě, že mi to sám před několika dny nabídl. Ovšem to bylo před několika dny. Nejdřív řádil jako smyslů zbavený, pak rezignoval a nakonec byl ještě rád. A tak jela i Gabča, která narozdíl od nás měla zabaleno za dvě hodiny, stejně tak v tomto čase stihla oznámit vše rodině, své psychiatričce, sestře, kamarádkám, kamarádům a vzít si v zaměstnání dovolenou.


 
foto by© Ján Kaminský

Okolo 22. hodiny přifrčel Michal ve své škodověnce, do které jsme naložili deset tun proviantu a už nás nic nemohlo zdržet. Projeli jsme Německem, Rakouskem, Švýcarskem a přes hranice šup do Chamonix, kam jsme dorazili druhý den ve 12.30.

Na Mont Blanc jsme začali vystupovat 8. července, týden po našem příjezdu. Do té doby nám nepřálo počasí a volný čas jsme vyplňovali krátkými výlety po okolí. Nejdelší túrou byl výstup na Le Brévent (2 525 mnm). Cestou jsme potkali: Němce, Francouze, na chatě Bel L'achat Čechy, kterým teklo v nadmořské výšce 2.105 metrů do hrdla české pivo, kamzíky, které Michal asi hodinu natáčel téměř z intimní vzdálenosti a div, že se jich nedotkl, sviště atd.. Přespali jsme v opuštěném skladišti matrací (Telesiege du Cornu) a druhý den seběhli zpět do Chamonix.


 
foto by© Ján Kaminský


Další výlet byl na Glacier des Bossons, což byl poměrně mohutný ledovec. Téměř každý den prší, ani tento není výjimkou.

Poslední výlet před výstupem na Mt. Blanc byl na ledovec Mer de Glace (volně přeloženo Skleněné, ledové moře). Počasí bylo nádherné, cesta krásná. Poslední úsek vedl po žebřících, což bylo něco pro Gabču, ale i tuto nástrahu nakonec hravě překonala.


 
foto by© Ján Kaminský

Když jsem stanul na ledovci, byl jsem poněkud zklamán. Čekal jsem, že bude čistý a průzračný jako křišťál a zatím ho pokrývala vrstva prachu a kamení. Svěřil jsem se se svým pocitem Gábině, která, aby mi ukázala jeho průzračnost, vylila poslední zbytek vody na ledovec a začala ho umývat. Za chvilku se pod špínou zatřpytil led a já neměl "zkažený víkend."

Mimochodem hned první den jsem ztratil pas. Naštěstí ho nějaký poctivý turista odnesl na policejní stanici a tak vše dobře dopadlo. Krmili jsme se v jednom kuse úžasnými zmrzlinami, trpěli hlady a každý den navštěvovali alpinistické centrum, kde nám při pohledu na nás vždy odpověděli, že počasí je a bude špatné, ať nikam raději nechodíme. Také nás soustavně pronásledovali "Hoši z údolí", kteří se nás marně snažili dostat do nějakého placeného kempu. My tři totiž celé dny spali namačkáni jako sardinky v Michalově škodovce. Každé ráno na nás uvnitř auta pršelo, tolik kondenzované páry jsme za noc nafuněli.

Nastal den D. Kvůli lavinovému nebezpečí na Michalově vysněné trase jsme se přesunuli z Chamonix do Le Fayet. 8.7. v 7.45 nám jede tramvaj do Le Glacier (2 372 mnm). Sem jedeme všichni tři. Z Le Glacier se Gabča vrací pěšky zpátky do Le Fayet a my zahajujeme výstup na Mont Blanc. Od tohoto okamžiku budu oddělovat neproporcionálním písmem Gábininy zápisky a své vzpomínky.

9.00… Z Le Glacier kluci odcházejí vzhůru k Mt. Blancu. Já jdu pěšky dolů. Klepou se mi nohy a v očích mám slzy. Ne proto, že jdu sama, ale že mám o kluky strach. Teprve dnes, když jsem viděli trochu blíž mohutné a vznešené vrcholy, začala jsem se bát. Při loučení jsem si chtěla dělat srandu a celou cestu tramvají jsem si připravovala vtipný proslov. Nezmohla jsem se ale na nic. Slyšeli a viděli by, jak brečím a prosím je, ať nikam nejdou. Při pohledu na jejich chatrné oblečení a celkové vybavení a pohledu na vybavení ostatních turistů se mi chce omdlít. Teď sedím na kameni na vrcholu kopce naproti té vznešené kráse, ze které jde strach a věřím, že ještě dnes, nejpozději zítra, ty dva blbínky zase uvidím.

První úsek cesty vedl dost kamenitým údolím a po sněhu nebylo ani vidu ani slechu. Batohy nás tížili a mačky o sebe vesele cinkaly, jakoby se těšily na tu cestu. Michal vytáhl své hůlky a jako starý horal píchal nahoru. Asi za hodinu jsme přišli v houfu minimálně padesáti lidí na pláň, kde začínal sníh. Nazuli jsme mačky a provokativně se uprostřed té bělostné pláně vymočili. Ono totiž jinde nebylo kde. Skupinka se začala protrhávat a my šli v jejím čele vstříc velkému dobrodružství. Zatím jsme si ještě povídali, i když záda se nám začínala ukrutně potit a o slovo se přihlásila i 
nadmořská výška.


 
foto by© Ján Kaminský

Druhá část cesty vedla stále ještě po pláni na Glacier de Bionnassay, kde nás u turistické chaty požádal nějaký cizinec ať napíšeme na kus kartónu přání všeho nejlepšího jeho dívce k narozeninám v češtině. Odchytává takto všechny kolemjdoucí a tak už má na fotkách tohle přání v několika jazycích. Přicházíme ke skalní stěně, do které je uchyceno ocelové lano. Oblékáme sedáky a přivazujeme se k němu.

Lezli jsme výš a výš, dotýkajíc se skály všemi čtyřmi. Tento úsek je v pravdě horolezecký. Vzduchu ubývá a tlak je stále nižší. Jen teplota kupodivu neklesá. Naše tempo se zpomaluje. Horolezci s lepší fyzickou kondicí nás začínají předcházet. Okolo 3.500 metrů nadmořské výšky nás přepadá slabost, opouštíme stezku a naprosto vyčerpáni usedáme. Snažíme se dostat do sebe kousek čokolády, ale vůbec nám nechutná, a tak já nejím, jen Michal trochu uždíbl. Vzápětí se otáčí a v tu ránu je čokoláda opět mezi námi. Asi po půl hodině vstáváme, do vedení jdu já a zdoláváme posledních dvě stě metrů převýšení na chatu Dome du Gouter. Tam nabíráme síly, opalujeme se a z tajícího sněhu sbíráme vodu do lahví.


 
foto by© Ján Kaminský

17.20… Došla jsem do auta. Prošla jsem město, koupila si bagetu a pohledy. Le Fayet není příliš hezké město, Chamonix je mnohem hezčí. Jediné, co tu je hezké, je Thermal Park. Asi se tu večer budu bát, okolo šel už třetí bezdomovec. Nejraději bych šla spát, jsem docela unavená po té strastiplné cestě (10 km). Je však ještě brzy, je hrozné světlo. Začal pěkně foukat vítr, co teprve nahoře! Co asi ti bobánkové, aby nezmrzli. Už aby tu raději byli!

20.30… Tak jsem se doprocházela, vyčůrala a pomalu asi vážně půjdu spát. Nechat auto u nádraží nebyl zrovna dobrý nápad. Už mě tu občíhlo pár houmlesáků a bojím se, bojím, aby nechtěli hledat svůj domov v našem autě.


 
foto by© Ján Kaminský

Vyrážíme dál. Končí lezecký úsek, před námi je "už jen" planina. Přivazujeme se navzájem na lano a jen co noha nohu mine míříme k vrcholu. Michal vzadu sotva supí, já vepředu jsem na tom jen o trošku lépe. Slunce pálí, je aspoň 30°C. Jde se čím dál tím hůř. Srdce nám tepou jako splašená a před očima se míhají mžitky. Na Dome du Gouter (4.304 m.n.m.) se rozhoduji uvařit si aspoň polévku, protože se silami jsem na konci a cítím, že potřebuji něco do žaludku, aby měl organismus z čeho čerpat. Michalovi to vůbec nevadí, zhroutil se na sníh a možná spí. Sundal jsem jednu mačku, zasekl ji do sněhu, na ní rozevřel liháč, což mě nevýslovně vyčerpalo, a asi hodinu ohříval dvě deci vody. Když mi došlo, že v této nadmořské výšce ji opravdu k varu nepřivedu, vsypal jsem do ní polévku a pomalu polkl první sousto. Nevím, zda stihlo dojet až do žaludku, ale vím, že bylo v ten moment vedle mě na sněhu. Zbytek jsem vylil a pomalu vydoloval mačku, která se tím teplem propadla asi půl metru do sněhu.



 
foto by© Ján Kaminský


Ploužili jsme se dál. Kolem nás nebylo nic než jen bílá pláň, pořád do kopce. O sto metrů výš na nás čekali dva lidé z Maďarska, oba unavení a bezradní. Kluk a holka. Ona byla docela v pohodě, ale on byl na pokraji bezvědomí. Nevěděli, kam mají jít. Potřebovali pomoc a to nám vlilo zase nějaké síly do žil. Došli jsme společně na bivak Refuge Vallot (4.362 m.n.m), kde jsme hodlali nocovat, neboť už zapadalo slunce. Ani nedovedu popsat, jaké utrpení byl pro nás každý krok, který nám ještě zbýval.

Vallot byl plný. Byla v něm tma a strašnej smrad a nám bylo špatně a nechtěli jsme nic jiného než spát. Potmě jsme si vybalili a zasoukali se do spacáků. Leželi jsme na tvrdé podlaze, jen místy změkčené zvratkami horolezců. Ale to nám bylo opravdu jedno. Nespali jsme, protože srdce bušilo tak, že jsme se báli, že dostaneme infarkt. I v leže jsme dýchali, jako bychom právě uběhli maratón a nechtělo se to uklidnit. Bděli jsme až do rána.


 
foto by© Ján Kaminský

7.00… Už jsem vzhůru. Poslala jsem pohledy a procházím se po městě. Chtěla jsem koupit klukům něco za jejich výkon. Překvapilo mě, jak drahé známky na pohled mají, a tak jsem jim koupila jen ovoce pro osvěžení. Teď je 10.00. Svítí sluníčko a já se půjdu podívat k autu, zda už nedošli.

Nedošli. Cestou k autu jsem potkala partu vojáků, která vyjížděla ve stejnou hodinu jako kluci. Pravda, vypadají trošku vytrénovaněji než kluci, ale počítám, že tak ve dvanáct dojdou.

Nedošli. Ani ve 13.00, ani ve 14.00, ani v 15.00. A už mě nebaví chodit každou hodinu k autu.


 
foto by© Ján Kaminský

Nedošli ani v 16.00, ani v 17.30. Přemýšlím, zda nemám někam zajít. Je 19.15 a oni nikde. Bolí mě břicho a chce se mi zvracet. Navštívila jsem turistické centrum, kde byla mladá a ochotná slečna, která mi pomohla zjistit telefon na policii a na Refuge tete Rousse - chatu, přes kterou by kluci měli jít. Měla bych zůstat v pohodě a případně volat až zítra, ale mám hrozný strach. Neměli nikam chodit. Počkám do 21.00 a zavolám na tu chatu. Průšvih je v tom, že nemám moc franků, nevím kolik stojí telefonní karta a hlavně ji těžko teď někde seženu. Je mi tak zle…

Stále pročítám trasu jejich cesty a časově mi to vůbec nevychází a to jim dávám deset hodin na výstup a deset hodin na sestup. Přitom v této chytré knížce píšou max. 6 hodin. Asi mají nějaký problém. Sedím na nádraží na lavičce. Místní lidé na mě dost blbě koukají a já nevím, co mám dělat. Je 21.00 a kluci nikde. Jdu do auta a zkusím usnout.


 
foto by© Ján Kaminský


Kolem sedmé jsme stejně unaveni jako večer vylezli ze spacáků a spatřili, v jakých blitkách jsme to spali. Hned se mi udělalo špatně a tak jak jsem byl, bosej a svlečenej jsem vyběhl ven na sníh, abych ublinkl. Ale nešlo to. Vrátil jsem se zpátky do toho smradu a pomalu se obouval. Nazul jsem botu a minutu oddychoval. Uvázal jsem kaničku a minutu oddechoval. Zapnul jsem poklopec a minutu oddechoval, prostě strašný.

Čekala nás cesta na vrchol. Posledních 450 výškových metrů. Michal přes noc nabyl sil a tak jsme na tom byli asi tak stejně. Chvíli šel první on, chvíli já. Už jsme tolik nemysleli na to, jak je nám blbě, ale na to, jak je kolem nás nádherně. Jediné, co nám trochu zkalilo radost byli vojáci, se kterými jsme jeli stejnou tramvají a zatímco my nastupujeme nejhorší kus cesty, oni vesele skotačí dolů. Budou tam aspoň o den dřív.


 
foto by© Ján Kaminský

Poslední metry vedly po krásném a úzkém hřebeni, na jehož konci jsme se s Michalem chytli kolem ramen a na vrcholek nejvyšší hory Evropy jsme vstoupili společně. Byli jsme tu úplně sami. Aspoň chvilku. Pohled dolů byl impozantní. Pod námi plula bílá oblaka a z nich vystupovaly vrcholky hor, bylo vidět, jak je obzor kulatý. Zamávali jsme českými vlaječkami do objektivu fotoaparátu a pomalu začali pomýšlet na návrat.

Bylo stále větší vedro. Nemohli jsme se před slunkem nikam schovat a tak jsme si různě omotávali hlavy těmi poblitými ponči, ale moc to nepomáhalo. Dolů jsme skoro běželi. Tedy nejdřív skoro a potom běželi. Bylo nám fajn, dokázali jsme to a navíc se nám s každým metrem vracely síly.

Na Gouteru jsme si dali polévku a čaj, první jídlo za celou cestu a to nám pomohlo ze všeho nejvíc. Doběhli jsme skoro až k tramvaji, ale ne úplně, protože už žádná nejela. Bylo asi 19.00, když jsme se ubytovali v prvním přístřešku na pláni, kde jsme na začátku cesty pospolu močili. Usnul jsem po polívce jako špalek, ani jsem nezaregistroval, že byla bouřka, o které Michal prohlásil, že byla nejhorší v jeho životě.


 
foto by© Ján Kaminský

22.00… Začala hrozná bouřka. V životě jsem horší nezažila. Blesky a hromy mě nenechají spát. Možná právě teď potřebují kluci pomoc, možná jsou někde pod lavinou… Hlavou mi stále běží myšlenky, jak přivezu do Čech kluky v zinkových rakvích a vysvětluji to jejich mámám.

DALŠÍ DEN 7.00… Spalo se mi hrozně. Byla to hodně dlouhá noc. Vstanu, umyji se a pomalu zkusím zavolat do té chaty. Zjistila jsem si v turistickém centru, že padla lavina, ale prý trochu jinde než kudy měli kluci jít. Už vím, kolik mě bude stát telefon. Za poslední peníze si kupuji bagetu a až jí dojím, jdu zburcovat záchrannou službu.


 
foto by© Ján Kaminský

Vstali jsme časně a v 9.00 jsme nasedli do tramvaje do Le Fayet. Za hodinku jsme dole. Trochu mám obavy, jestli Gabča neblázní, přeci jen jsme jí řekli, že se vrátíme nejpozději včera.

Vystupujeme a belháme se k autu. Vidíme Gábinu, jak sedí na lavičce a cpe se bagetou, jako by o nás ani neměla strach.

10.00… Konečně jsou tady. Skáču kolem nich a objímám je jako pominutá. Nikdy jsem ty dva neviděla raději!



 
foto by© Ján Kaminský