Je neděle 17. července jedna hodina ráno a já nervozně přešlapuju před havířovským Hudysportem. Sleduji rozjuchané opilce vracející se z hospody s lahví v ruce. Já mám na zádech batoh a vněm lano, čekám na Josefa až mě naloží. Už ho vidím přijíždět, bágl házím do kufru a jedem ještě pro kamaráda Lukáše. Lukáš je zbalený, ale se smutkem nám oznamuje že nejede. Před týdnem měl autonehodu a necítí se ještě zcela v pořádku. Pokračujeme tedy s Josefem sami dva. Silnice jsou v tuto dobu celkem prázdné tak cesta ubíhá vcelku rychle, chvilkami pospávám a probouzím se až pod Štrbským plesem. Jsou čtyři hodiny. Josef mi do batohu přihodí ještě druhé lano a kladivo a vyrážíme. Během pochodu měníme plány a jako cíl volíme Voliu vežu. Jdeme po chodníku na Rysy a pak pěšinkou kolem bivaků ze kterých lezou rozespalí horolezci. Je příjemně, jasno, nefouká. Svačíme u Žabieho plesa a sledujeme vrtulník jak vynáší materiál na Váhu. V osm hodin jsme pod nástupem na Štaflovku. Chvíli po nás doráží bratia Slováci a vybírají si Stanislawského cestu. Josef už natahuje první délku, když přicházejí kluci z Otrokovic. ,,Kde jste spali?¨ ptá se mě jeden. ,,Doma.” ,,Tak to jste nadšenci.” ,,Prvolezec je nadšenec, počkej až ho uvidíš!”odpovídám mu. Na delší rozhovor není čas, Josef dobírá lano a já lezu. Skála je studená, lezečky se mi zdají velké a batoh mi překáží. Po ňejaké době jsem na štandu. Přebírám vedení, to je poprvé co lezu v Tatrách na prvním konci lana, trochu se mi potí ruce, ale jsem rozehřátý z první délky tak se mi leze dobře. Cvakám starou skobu a přehoupnu se přez převis. Chci pokračovat, ale protože jsem si skobu neprodloužil smyčkou tak lano drhne. ,,Udělej štand jak jen to bude možné’’křičí na mě Josef zdola. Zakládám tedy vklíněnec a pojišťuji ho smyčkou. Nic moc. Dobírám lano a jistím. Josef s obtížemi dolézá a slovy ,,Chceš se zabít?’’ hodnotí můj štand. Mlčím. Josef pokračuje po rampě a přez převis k borháku kde mě dobírá. Ještě zaslechnu pod sebou otrokovičáky jak se baví. ,,Viděls toho borce? Ten má tak osmdesát roků!’’ Dolézáme pod velkou plotnu, kde přebírám vedení. Spolehlivé jištění je asi v polovině čtyřiceti pěti metrové plotny. Zakládám několik vklíněnců a smyček a po chvíli jsem nad borhákem kde cvakám starou skobu. Ke štandu je to již jen několik kroků. Pohodlně se na něm usazuju a dobírám Josefa, který cestou fotí okolní lezce. Na Volovce je dnes plno. ,,Ztěch věcí cos založil byl dobrý jen jeden vklíněnec a možná jedna smyčka, ostatní věci bys při pádu vytrhnul”, říká Josef když se měníme ve vedení. Na vrchol chybí už jen jedna délka. ,,Zkusím nějakou variantu” křičí Josef a já povoluji lano, které rychle ubývá. ,,Deset metrů!” volám na něho. ,,Pět metrů!” křičím. ,,Zruš.” ,,Jistím.’’ ,,Lezu’’, asi trojkovým terénem přes trávy, zprava od původní cesty. Během lezení zjišťuji že Josef tento úsek lezl volně. Na vrchol chybí jen asi deset metrů které dolézám. Je půl dvanácté, příjemně asi patnáct stupňů, slunečno a mírně pofukuje. Podáme si s Josefem ruce, rozhlížíme se a fotíme. Na Rysech je dnes taky plno, říkám si když sleduji protější vrchol. Sestupujeme chodníčkem vedoucím k nástupu, kde si balíme odložené věci. Usměvavá polka se ptá Josefa na cestu po hraně, jestli má jít zprava nebo z leva. Ten jí říká že to je jedno že to je trojka, a že je štíhlá tak jí to půjde lehce. Polka je ještě se dvěma kamarády a na prvolezce volá ať szuka trujeczku. My sestupujeme zpět k autu. Jsme u něj ve tři hodiny. Josef uvaří kafe, ať se mu lépe jede a vydáváme se na zpáteční cestu. Po třech a půl hodinách úmorné jízdy jsme doma u Josefa v Horní Suché. Guláš od paní Vlasty a tři litry vína dělají tečku za vydařeným dnem. Štáflovej cesta, V prvovýstup: V.Štáflová, K.Čabelka, J. Šabata, 3 hod, V., 9.7. 1935 Lukáš Kobierský – HO VŠB TUO Ostrava Josef Vričan – HO Sokol Deštná v Orlických horách
|