Huyana Potosi, 6 088 m. n. m., ležící pouze 25 km od města La Paz v Bolivii, je údajně nejsnadněji dostupná šestitisícovka. A tak jsme se rozhodli na ni vylézt.
Doporučené období pro výstup
Období sucha, tj. cca červen až srpen.
Obtížnost sněhovo-ledové části Normální cesty
francouzská stupnice: AD
stupnice USA: AI 2
průměrný sklon: 40-55°
Počet členů výpravy
Asi jsme nezodpovědní, ale většinou jezdíme do hor s manželem sami dva. Manžel vždy pečlivě připraví aklimatizaci, prostuduje výstupové i únikové trasy, vymyslí náhradní program pro případ zdravotních problémů či špatného počasí a navštíví své kamarády horolezce a společný výlet jim nabídne, ale většinou je odmítnut s tím, že taková dovolená je příliš drahá. Takže se musíme učit spoléhat jeden na druhého a hledat společníky a přátele přímo na místě. Většinou se nám to daří.
Letenka – Praha-La Paz (Bolivie) a zpět zamluvená půl roku dopředu stála každého cca 40 000 Kč (brazilská letecká společnost Varig). Pozor, při odletu z La Pazu platíte navíc letištní poplatek 25 USD na osobu. Nezapomeňte si tuto hotovost ponechat!
Aklimatizace
je trošičku problém. Letiště El Alto (El Alto je čtvrt La Pazu) je ve výšce přibližně 4 000 m.n.m., což je řadí ke kritickým oblastem, pokud jde o nadmořskou výšku. Turistický průvodce uvádí případy lidí, kteří tuto skutečnost podcenili, po příletu do La Pazu strávili několik dní s bolestmi hlavy a zvracením v hotelovém pokoji, načež s příznaky akutní horské nemoci odletěli zpět do Evropy.
My jsme se aklimatizovali 14 dní před odletem ve Stubaiských Alpách výstupem na Grober Trögler (2 900 m. n. m.) a následně na Wilder Pfaff (3 450 m. n. m.). Oba zmíněné vrcholy jsme si vybrali proto, že vyšší z nich se výškou blíží výšce centrální části La Pazu (3 700 m.n.m.), jsou nám z Brna relativně blízko a jsou poměrně lehce dostupné (tj. bylo pravděpodobné, že i v ne zcela ideálních podmínkách se nám za víkend podaří dostat na vrchol a aklimatizovat se.
I tak jsme po příletu do Bolivie měli pocit, že nás po výstupu z letadla v El Alto někdo praštil pytlem po hlavě a na nohy nám přivázal pytlíky s olovem.
Jazyk
Pokud to jen trochu dokážete, naučte se základy španělštiny. Obyvatelé Bolivie zatím anglicky většinou neumějí (a buďme upřímní, ani s tou španělštinou to není moc slavné; domorodá řeč je kečuánština a ještě jedna další indiánská řeč, ale ty se zřejmě učit nebudete).
Měna
1 Bolivián (Bs)
1 USD = 8 Bs
1 Bs = 3 Kč
V lepších hotelech, taxi a podobně se často dá platit i přímo dolary, ovšem vráceno dostanete spíše v Boliviánech.
Taxi
Za taxi z letiště do centra La Pazu (doporučené letištním zřízencem) jsme zaplatili 10 USD.
Později jsme se seznámili (pomocí jediné bolivijské horské vůdkyně – ženy jménem Patricia Altamirano) s milým, ochotným, spolehlivým a laciným taxikářem, který nás zpět na letiště odvezl za 15 Bs. Takže, pokud se umíte domluvit španělsky, zavolejte si z letiště přímo jej.
Jmenuje se Arturo a jeho telefonní číslo na mobil je 775 573 27 (možná se domluvíte i s jiným taxikářem, ale zřejmě někteří z nich chtějí po nezkušených cizincích neúměrně mnoho peněz; je dobré napřed ujednat cenu a teprve potom cestu; tohoto taxikáře jsme měli vyzkoušeného a působil velmi solidně).
Volání z pevné linky na mobil je v Bolivii poměrně laciné, 1 minuta nás přišla asi na 1 Bs a trochu hrůzy z cizojazyčného telefonátu. Nicméně taxikář byl ochotný a snaživý, takže jsme se domluvili.
Není vyloučeno, že k ceně dopravy si připočte ještě poplatek za vjezd na letiště a silniční poplatek za dobrou silnici vedoucí do La Pazu (obojí asi tak 2-3 Bs). Do La Pazu se buď dostanete po dobré silnici za výše uvedený poplatek, nebo místními silničkami, které ovšem s ohledem na kvalitu a sklon vyžadují dobré brzdy, pevné nervy a silný žaludek.
Taxi z centra La Pazu do základního tábora pod Huyana Potosi domluvené přes cestovní kancelář El Solario stálo 60 USD. Domluvte si přímo taxikáře (na výše uvedeném čísle) – ten chtěl jen 15 USD + vstupní poplatky za vstup do hor a za vstup do oblasti dolů – Huyana Potosi leží v oblasti dolů na stříbro, zinek a cín, takže vstup je hlídán a placen).
Ubytování
Bydleli jsme téměř v centru, ulice Murillo, hostal Alojamiento El Solario. Cena 25 Bs na osobu a noc. Personál je poměrně ochotný, ovšem umí pouze španělsky. Hostal je celkem klidný a čistý. Toalety a sprchy byly společné na chodbě; občas teče teplá voda (to ovšem platí zřejmě pro celou Jižní Ameriku, kromě nejluxusnějších hotelů), některé sprchy elektricky probíjejí. V přízemí je pro ubytované zadarmo k dispozici dobře vybavená kuchyňka, za 6 Bs na kg si můžete do 24 hodin nechat vyprat prádlo, i climatex nebo moiru (no, moc čisté pak není a také vám obvykle vrátí trochu jiné věci, než které jste jim svěřili, nicméně celkem ochotně během pár hodin dohledají to správné...), přístup k Internetu máte přímo z hostalu (4 Bs na hodinu). Z hostalu můžete telefonovat (i mezinárodní hovory), můžete si přímo v něm zakoupit základní pití (voda, limo, pivo), zadarmo zde mají úschovnu zavazadel a trezor pro ubytované. Klientela je většinou bělošská. Doručujeme.
La Paz – příklad kvality elektrické instalace
La Paz – bydlení chudých
La Paz – charakter centrální části
Palivo do vařiče
Trochu problém. Letadlem je vézt nesmíte. Bezolovnatý benzín v Bolivii neseženete. Petrolej sice seženete, ale ve výšce kolem 4 500 m. n. m. se nám ho ve vařiči nepodařilo zapálit. Takže doporučujeme v La Pazu zakoupit klasické propan-butanové bomby. Je podstatně jednodušší je kupovat v pracovní den – např. na ulici Avenida 16 de Julio v budově směnárny je i obchod s tábornickými potřebami, otevřený ale jen v pracovní dny (v sobotu je můžete koupit např. v horní části ulice Calle Santa Cruz) a je dobré si na nákup vzít vařič s sebou.
Vaření
Ve velké nadmořské výšce vaření trvá mnohem déle, než jste zvyklí. Do výškových táborů doporučujeme instantní potraviny – ideální je bramborová kaše, naopak špagety jsou naprosto nevhodné. A prý jsou nevhodné rybičky, že prý z nich málo aklimatizovaným lidem může být ve velké výšce špatně...
Pro útok na vrchol se doporučují sladkosti, čokoládky a podobně. Dočetla jsem se na stránkách jakési konference o plicních chorobách, že snad sacharidy umožňují lepší okysličení mozku a tím snižují nebezpečí vzniku horské nemoci. Nevím, co je na tom pravdy, ale každopádně sladkosti jsou lehké, malé a ihned jedlé a je v nich spousta energie...
V La Pazu při nakupování nehledejte obchod evropského typu. Pokud tam nějaké jsou, je jich málo. Vše potřebné se vám podaří po částech koupit ve stáncích a na tržištích. Měli jsme celkem dobré zkušenosti, jídlo bylo čisté a nezkažené; pouze pečivo snadno plesnivělo.
Cesta do základního tábora pod Huyana Potosi
Doporučujeme zavolat si sami taxi u ověřeného taxikáře, např. na čísle 775 573 27. Na hromadnou dopravu v tomto případě nespoléhejte. Sice údajně existuje a je levná, ale jezdí jen občas – a na kopec si povezete spoustu věcí, takže by vás kvůli zavazadlům nemuseli vzít...
Také si v hotelu či cestovní kanceláři můžete objednat horského vůdce. Na osobu a 3 dny stojí asi 100 USD. Nicméně pozor. Když nevyjde počasí nebo vám nebude dobře, vůdce vám bude k dispozici pouze uvedené 3 dny a ani o minutu více.
Pokud ale máte trochu zkušenosti s lezením a jištěním v ledu a firnu (lano jsme potřebovali asi kvůli 50 metrům prudkého svahu), tak vůdce pravděpodobně potřebovat nebudete. Cesta byla v červenci 2005 dobře prošlapaná a výborně označená (na kameni kovovými žlutými směrovkami, na sněhu a ledu byla značena svítícími vlaječkami). Kromě toho v Campo Roca bývá dost lidí, takže máte šanci se za někoho pověsit... (průvodce udává, že v srpnu 2002 bylo v Campo Roca jeden den napočítáno 130 lidí; my jich tam v červenci 2005 napočítali přibližně 50, z toho přibližně 10-15 vyšlo na vrchol).
Základní tábor (4 800 m. n. m.)
Taxíkem dojedete až do základního tábora v Paso Zongo. Máte v principu 2 možnosti. Buď tzv. Casa Blanca (dům, v němž bydlí zaměstnanci místní meteorologicko-ekologicko-sesmologické stanice), nebo horská chata (refugio) .
Nyní se doporučuje Casa Blanca. Spát můžete buď za 35 Bs na noc přímo v Casa Blanca (na zemi na vlastní karimatce ve vlastním spacím pytli; pozor, je tam spousta prachu, skoro bych doporučila dovézt si taxíkem veliký kus igelitu na položení na zem), nebo venku ve vlastním stanu (asi zdarma). V Casa Blanca se o vás bude starat jediná bolivijská horská vůdkyně – Patricia Altamirano (dnes je jí 60 let a už nevodí, ale dobře poradí a pomůže, kde se dá – problémy aklimatizace, stravy ve velké výšce, strategie výstupu, počasí,...; také vám výborně uvaří; navíc umí velmi dobře španělsky a trošičku i anglicky – a snaží se vás nejnutnější základy španělštiny i naučit; má přehled, kdo kudy leze na Huyanu, jaké jsou tam aktuální sněhové podmínky, jak je to s lavinami, s větrem,...). V Casa Blanca si můžete koupit vodu, pivo, limo, nechat si uvařit, před samotným výstupem si zde ponechat uschované věci... Z Casa Blanca je také do dalšího tábora (Campo Roca) podstatně pohodlnější cesta než z horské chaty.
A pozor, pokud si chcete v základním táboře vařit sami (nebo si jen v Casa Blanca vyčistit zuby nebo spláchnout na záchodě), tak kolem 17:30 zamrzá voda a rozmrzá až ráno mezi 9:00-10:00. Takže doporučujeme večeřet brzo a na snídani a další den si vodu dát do lahví do spacáku. Noční teplota je mezi -10 °C až -20 °C.
Pokud jde o vodu, ještě jedno varování: Snažte se nepít vodu z jezera ani potůčků pod Casa Blanca: voda protéká oblastí těžby kovů a je kontaminovaná. Ti, kdo ji pili, strávili pak několik dní na toaletě a na vrchol se nedostali.
Aklimatizace v základním táboře
je problém. Jediná rozumná cesta do základního tábora je taxíkem. Tak ovšem během cca 1-2 hodin překonáte výšku asi 1 000 m a ocitnete se ve výšce 4 800 m. n. m. Přibližně polovina zájemců o výstup na Huyana Potosi tento rychlý výškový skok nezvládne a s příznaky horské nemoci se vrací zpět do La Pazu. Poněkud lépe na tom jsou lidé bez horského vůdce, kteří mají více času a mohou v základním táboře v klidu odpočívat (na výšku si tak mají šanci zvyknout a na vrchol mohou vystoupit o pár dní později; horský vůdce více jak 1 den na klienta nečeká).
Pro aklimatizaci na další postup výše máte jedinou, trochu nudnou možnost – vyjít do Campo Roca (5 125 m.n.m.), resp. (už s mačkami) až do Campo Argentina (5 450 m.n.m.) a vrátit se zpět do Casa Blanca. Aklimatizační výstup na jiné, menší vrcholy v okolí není možný.
Cesta do základního tábora; zbarvení vody je způsobeno kontaminací z těžby kovů
Pohled na Huyana Potosi přes vesničku, v níž bydlí horníci
Hřbitov horníků v oblasti pod Huyana Potosi
Casa Blanca
Casa Blanca, my dva a Patricia Altamirano
Cesta ze základního tábora
Ze základního tábora se doporučuje jít pouze do Campo Roca (5 125 m.n.m.). Je to poslední místo, kde se dá přespat na skále. Přes den tu ještě teče voda (a nemusíte tedy pracně rozpouštět led), jsou tu vybudovaná krásná stanovací místa. Dříve používaný výškový tábor Campo Argentina (5 450 m.n.m.) se dnes už moc nedoporučuje. Ten už je vybudovaný na věčném sněhu (problém s vodou na vaření, v noci větší zima, obtížnější transport materiálu do tábora – přístup pouze s mačkami), v jeho blízkosti jsou trhliny, občas tu padají laviny a bývá tu silný vítr. Nicméně se zdá, že jej občas přece jen někdo použije. Jeho výhodou je, že na samotný výstup na vrchol máte více času.
Cesta do Campo Roca je dobře značená mužiky a kovovými (žlutými) směrovkami. Je po pevné, dobře schůdné cestě; lano není potřebné. Trochu (až na výšku) připomíná procházku po Magistrále ve Vysokých Tatrách. Pro aklimatizovaného člověka trvá výstup i s batohem do Campo Roca zhruba 2 hodiny. V sezóně bychom doporučili se na cestu vydat brzo ráno (např. v 9 hodin), aby v Campo Roca byla volná dobrá stanovací místa.
Cesta ze základního tábora do Campo Roca – mužici
Cesta ze základního tábora do Campo Roca (značen červeným trojúhelníkem); červeně značena cesta z Casa Blanca, žlutě cesta z horské chaty
Cesta do Campo Roca (červený trojúhelník) po spojení obou přístupových cest
Náš stan v Campo Roca (5 125 m. n. m.)
Pohled na Campo Roca a naznačení další cesty (červený trojúhelník je přibližná pozice Campo Argentina – 5 450 m.n.m.)
Pokračování z Campo Roca
V Campo Roca si důkladně odpočiňte; na vrchol se doporučuje vyrazit v 1 hodinu ráno. My vyšli až ve 2 hodiny (a byli jsme z předchozího pokusu o Sajamu – 6 549 m.n.m., kde jsme přespali ve výšce 5 700 m.n.m., aklimatizovaní velmi dobře), a už jsme stíhali docela natěsno. Čeká vás převýšení téměř 1 000 m (z 5 125 m. n. m. do 6 088 m. n. m.). Pozor, „ráno“ je zamrzlá voda, takže vodu na celý den si musíte nachystat večer a uložit si ji do spacího pytle, jinak budete mít smůlu.
Cesta (kromě posledních cca 300 metrů) byla v červenci 2005 výborně prošlapaná a výborně označená reflexními vlaječkami (zelená = tudy vede bezpečná cesta; červená = tudy vede cesta, ale je tu nebezpečí – trhlina, prudký svah, led uprostřed jinak firnové cesty, oblast častého pádu lavin,...).
Cesta byla značena vlaječkami
Trochu mrzutou záležitostí jsou ledové útvary zvané kajícníci. Co to je, jak se to chová a jak se v tom chodí, si představíte nejlépe z následujících obrázků.
Kajícníci
Chůze mezi kajícníky
Kritickým a klíčovým místem je velká (široká, ale ne moc hluboká) ledovcová trhlina nad Campo Argentina a svah těsně nad ní. Bohužel jsme v těch místech byli asi v 5 hodin ráno za naprosté tmy (a cestou zpátky jsme už byli hodně unavení a měli jsme dost starostí sami o sebe), takže fotografie nemáme. Přechod tohoto místa směrem nahoru i směrem dolů nám trval přibližně hodinu. Zkušení lezci bez lana však budou podstatně rychlejší. V červenci 2005 se tento úsek dal překonat dvěma způsoby:
a) po sněhovém mostě: musíte se sami zajistit o cepín zabodnutý do sněhu/firnu, následuje trochu nepříjemný traverz po celkem pevném, ale tak 5 m dlouhém a jen asi 30 cm širokém sněhovém mostě; s výhledem do trhliny pod vámi bez možnosti opřít se o cepín; nad tímto místem bylo erární jištění (festovní sněhová kotva široká asi 10 cm a hádám tak metr hluboko ukotvená ve firnu; asi byla pevná, ale i při jemném tahání za lano se vrtěla) + krásné ledové hodiny; následovalo asi 20 m dlouhé lezení v prudkém firnovém svahu (tak 45-50°), ukončené opět krásnou erární sněhovou kotvou. Za tímto jištěním je přibližně 20 m dlouhý exponovaný, ale lehký traverz.
b) asi 50 m vpravo od sněhového mostu byl přes trhlinu žebřík (cesta k němu nebyla potmě vidět); pak ovšem bylo potřeba docela daleko traverzovat nad trhlinou v prudkém svahu zpět doleva, přičemž svah byl místy pokrytý vrstvičkou ledu a docela prudký; přitom ledu bylo tak málo, že v něm nedržela vývrtka; po zkušenostech se svým tupým turistickým cepínem (a poté, co se nám ve zmíněné trhlině při sestupu za světla zakouslo lano) bych tuto variantu doporučila jen zkušenějším lezcům a za světla.
Pohled na kritické místo svrchu; dole je patrné lavinové pole vedoucí ke Campo Argentina; vzadu jsou vidět ledovcové trhliny kolem Campo Argentina; červeně značena viditelná část cesty, růžově značena část cesty schovaná za hranou
Následuje únavná, ale lehká a bezpečná procházka. Uvidíte krásný východ slunce:
2 x východ slunce
Lezecky obtížnější je pouze horní pasáž (posledních 200-300 metrů). Na pohled i dotek je neuvěřitelně krásná. Hotové ledové království. Je ale plná kajícníků, kteří v ranním slunci tají a lámou se. Byli jsme zřejmě jediní, kdo ten den do tohoto království vstoupil bez lana a vývrtek (batohy jsme si odložili pod nástupem do závěrečného výšvihu). Nicméně po zimním tréninku na ledech v Rakousku (Lilienfeld) nám výstup připadal celkem lehký a bezpečný a rozhodně podstatně rychlejší než s lanem. Po pár metrech seznamování s terénem jsme vymysleli následující strategii: Vzhledem k tomu, že ledové destičky (kajícníci) byly tenké (místy jen 1-5 cm) a snadno se lámaly, což je docela nebezpečné, používali jsme cepíny jako mačety. Vždy před dalším krokem jsme se rozmáchli cepínem a polámali, co šlo. O zbývajícím ledu jsme předpokládali, že je natolik pevný, aby nás při opatrném kroku unesl. Snad nám to příroda odpustí a kajícníci zase dorostou... Pokud jde o čas: závěrečných 200-300 m jsme zdolávali asi 3 hodiny směrem vzhůru a 1 hodinu směrem dolů.
Snad jen varování: V Andách se v mnoha případech doporučuje dávat si větší pozor na převěje než třeba v Alpách; takže pokud vím, v den našeho výstupu nikdo nelezl až nahoru, všichni jsme toho nechali tak 10-20 metrů pod vrcholem.
Pohled na vrcholovou část zdálky
Pohled na vrcholovou část více zblízka
Začátek vrcholového výšvihu
Kličkování mezi kajícníky
Vrcholové foto
Vrcholové foto (v pozadí Illimani)
Pohled z vrcholu dolů na cestu
Návrat z vrcholu
Cesta z vrcholu přes kajícníky trvala asi hodinu (od 10:00 do 11:00); návrat do Campo Roca, odpočinek, sbalení stanu a odchod do základního tábora k Casa Blanca nám trvaly asi do 16:30 hod. Musíme pochválit pana taxikáře, že po ústní domluvě z předchozího dne pro nás do základního tábora skutečně přijel a trpělivě na nás počkal (asi hodinu). Doplatek za tuto hodinu čekání byl 5 Bs (15 Kč). Patricia nás oba přivítala, oběma upřímně poblahopřála a oba napojila (manželovi dala pivo, mně čaj). A pak už zbyl jen návrat do civilizace...
mali ste to radsej dat na nejaku stranku o VHT, tu to nema co robit... toto je LEZEC.CZ a nie CHODEC:-))) inak pekne, len sa mi nechce citat, kde ste kolko zaplatili...
Prave tyhle clanky jsou na Lezci nejuzitecnejsi. Nabizi moznosti i pro "rekreacni" VETSINU. Obdivuju lidi co daj 8a,b,c na skale nebo nejakou pecku v horach, ale o tom muzu jen cist (a myslim ze i zbylych 99% ctenaru lezce).
Nevím jak ty, ale já rád lezu, chodím, plavu, jezdím na kole a kajaku. Pokud se tady objeví články s touto tématikou, budu jen rád. I když po pravdě do Bolivie se asi ještě dlouho nedostanu :-)
Je to hora? Je. Podívej se na ikony lezce nahoře - skály, boulder, HORY, závody. Pro mne velice zajímavý článek a info o poplatcích jsou velice užitečné pro případné plánování.
aby ses neposral...
Mne se ten clanek celkem libi, fotky pekne.
A ze to neni lezecke? No a co? Ty jenom porad vsude lezes? A na mont blanku si uz normalkou byl?
Opravdu pekne napsane a pekne fotky. Rozhodne o tom neni pochyb, ze na Lezec takove clanky patri!!! :-) Jen me dokazou dozrat ty blbi co maj plnou hubu kecu a jeste se neumi ani podepsat.
Tzv. vysokohorská turistika, tedy „VHT“ je nejtradičnější formou horolezectví. Jde o zejména horské přechody a výstupy na vrcholy. Dělení na Horolezectví a VHT poněkud uměle vytvořené už pro naprostou neexistenci dělící čáry. Někdo si pod pojmem VHT představuje pochodování po Tatatranské magistrále, jiný výstupy na velké kopce a další přechod ve kterém se rozhodně nezastaví jen proto, že nějaký úsek odpovídá třeba IV. (v klas. UIAA), a podotýkám, že čtverka s vybavením na vícedenní výlet je docela slušný výkon.
Při snaze o rozdělení VHT a horolezectví jsem nakonec přijal názor jednoho nejmenovaného metodika. Rozdíl je v motivaci. Horolezec leze vytýčenou trasu s myšlenkou na sportovnost svého výkonu, zatímco turista jede poznávat a obtížnost sportovního výkonu mu je šumák, resp. vyšší sportovnost svého výkonu spíše považuje za překážku na cestě. Tedy horolezec je i ten, kdo se sportovní motivací horko-těžko překoná trojku, zatímco túristou je ten, kdo hravě zdolává pětku s těžkým trekovým pytlem na zádech, aby stihnul včas dorazit na místo předpokládaného dalšího tábořiště a ještě stihnul vychutnat západ slunka nad okolními kopci. Z této definice, a z textu článku (který se o motivaci nezmiňuje) tudíž nevyplývá, zda šlo v tomto konkrétním případě o horolezce či vysokohorské turisty, ale osobně se domnívám, že je to FUK!
Článek je o moc lepší, než většina dalších tady (tímto autorce děkuju :-), i když se ani tolik nejedná o článek, jako kus dobrého průvodčíka s dobrým itinerářem.
Doufám, že se autorka nenechá odradit místní dišputací a po dalším výletu nám zase něco hezkého napíše.
A taky jsem ocenil tu ruskou motyku, kterou autorka vlastní :-))) To je nástroj! S tím jdou kopat hroby a ještě je to navrch spolehlivý v ledu.
Samozřejmě, že souhlasím s tomášem, ale zajdu ještě dál. Pro VHT - vysokohorskou turistiku existuje německý ekvivalent Hochtouren (VHT je spíše ekvivalentem tohoto pojmu). To znamená, že výstupy na většinu alpských vrcholů normálkami je vysokohorská turistika. Tyto VHT podniky ale za sebou zahrnují přípravu, organizaci, plánování a sehránou dvojici nebo partu lidí o psychické náročnosti při měnících se podmínkách nemluvě. Proto jsou to hodnotné výkony. Reportáže a zvláště pak amatérské reportáže z exotického prostředí na lezce PATŘÍ!!!
Nojo, a právě proto jsem proti dělení na tzv. VHT a horolezectví. Podle jednoho názoru může být veškeré výškové horolezectví vlastně VHT... Prostě dělení podle té motivace je asi nejoprávněnější a podle toho já už jsem túristou dorejch dvacet let, bez ohledu na to, zda uvedenou tůristiku vykonávám na skalách nebo v horách. A pokud to zrovna je ve velkejch horách, třeba v mý oblíbený Asii, pak mám pocit, že mnozí sportovci by si to napřed mohliu zkusit a pak o tom kafrat :-)))))
Jo a taky v tom spolku, co si v něm platím členství kvůli pojištění jsem spokojenej, protože se mě neptají, zda jsem tůristou, nebo horolezcem. Rakušáci prostě ten rozdíl neberou až tak vážně a tak to má, podle mě, být :-)
Souhlasím s Tomášem F. A v tom případě nejsem lezec, ale turista, navštěvující vrcholy pískovcových věží. A nestydím se za to. Když na vršek vede sedma, tak si ji dám.
Lezu převážně na skály, ale tyhle kopce to je paráda, rád si o tom čtu, i když se tam asi nikdy nepodívám. Rád si prohlížím krásné foto a čtu praktické informace. Tohle vsechno přinesl vrchovatě tento članek. Autore měl jsi s ním práci velkou a já jsem rád, že jsi si ji dal.
Moc pěkný článek, mě se teda líbil. Zase po dlouhé době se mi někdo trefil do noty a já si článek přečetl celý. Nevím, co má bezejmený slovenský brat proti??? Když Tě nebaví VHT, nahoře máš takový čtvereček, "skály" a na ten si klikni....
Praveze my VHT bavi a velmi, ako VHTckar som presiel niekolko krat okolo Annapurny, trekoval som v Norsku, Finsku, Rumunsku atd. Ale na lezec.cz chodim kvoli niecomu inemu, ako VHT... ale nechajme to tak, je to pekne...
Supr článek, konečně zase nějaké pořádné hory. Výborný popis, skvělé fotky, polopatický návod. Jen tak dál Hanko. Mj. v nedávné anketě bylo nejvíc hlasů pro články o horách :) Tento sem patří jednoznačně. Víc takových. Díky.
Každej má svoje vrcholy.A hlavně to děláme pro sebe a pro ten pocit naplnění a svobody.Článek je fajn.A prudiči (VHT) ať nepruděj a pochluběj se.A hlavně podepíšou.
Perfektni clanek. Vyborne napsano, prakticke informace ktere jinde na webu nesezenes. Nevadi ze se tam clovek nejspis nikdy nepodiva, ponevadz ma jiny zajmy, ale i tak je to krasa. Kdo nechce at to necte. Jen houst (s hacky).
Výstupový manuál se vším všudy. Tomu říkám poctivá práce. I když na čtení pro někoho, kdo se tam zrovna nechystá, poněkud dlouhé. Ještěže jsou tak pěkné fotky.
Možná by to bylo obecně stravitelnější, kdyby se faktograická část dala samostatně na konec a napřed dal příběh s fotkama. Manuálu ještě chybí do naprosté dokonalosti mapička.
Hani, super článek a vyčerpávající info. Kdo nestrávil dny až týdny plánováním, sháněním info atd. nepochopí. Lezec by měl být i o rodinném lezení, resp. nás starších. Asi taky popíchnu ty náctileté šplahavce a něco pošlu :-)
Jeden dotaz: proč by neměl jít olovnatý beznin do bezinového vařiče ? Proto si je kupujeme, že tam hoří skoro všechno.
Chvíli to hoří, ale časem (během několika desítek vaření se to zanese, tryska ale hlavně přívodní lajna) Jde to vycistit, ale lepší je používat něco, co nemá tyhle zbytečné příměsi.
Jirkovi děkuju... My jen měli nejasný pocit, že by se to nemělo (teda jako to olovo). Jednak pro to zanášení, jednak jsme se báli, že by se to olovo mohlo dostat do jídla... Možná to byl strach zbytečný a jsem ráda, že se příště můžem bát trochu míň (jako kdyby nebylo vyhnutí).
Bát se nemusíte :-) Hoří to, funfuje to. Dokonce jsem viděl vaření na bionaftě. Taky to šlo. V Rusku jsem častěji vařil na kdečem neuvěřitelným, od potroleje přes benzín pochybný kvality s aditivy. Výhřevnost jde někdy dolů, ve vejšce to nechce hořet (ostatně, to benziňáky obecně - od čtyřapůl dělaj špejbly a musí se hrozně tlakovat - takže do opravdu velkejch vejšek je plyn, resp. spešl směs jedinou opravdu dobrou variantou). Doberej technickej benzín je ovšem pro všechny vařiče (tedy i ty, které jinak zkousnou všelicos) nejlepšejší kvůli uvedenému zanášení. Ne každému se chce čistit po každém vaření.
A ptali jste se po benzina bianka? Ja ho kupoval v Chile, ale myslim ze i v Lapazu by se dal sehnat. Mohl by byt k sehnani v dolnim meste v nejakych obchodacich.
Kdyz jsme u toho Chile, letenka do Chile se da poridit kolem 25000 a cesta do La Pazu vychazela tak na 1500 Kč. Nevyhodou je, ze trva 3 dny, vyhodou je, ze se da po ceste aklimatizovat v San Pedru a vyslapnout si aklimatizacne na/pod Volcan Licancabur (5900).
To víš, pokusem o "blanca" jsme začali, ale oni ho fakt neměli... Nikde, a sháněli jsme ho fakt dost usilovně asi 4 hodiny. V Peru před rokem to byla otázka asi dvaceti minut...
Hanka ma muj respekt, super napsane. Jedna vec je tam vylez, ale neco jineho je o tom napsat takhle ctivy clanek, s prima fotkama, ktery obsahuje i fakticke udaje. Nelezu, do Bolivie se nikdy nepodivam a presto jsem tenhle clanek precetl jednim dechem.
Skvely sloh, byli jste jeste nekde jinde? Nejen v Bolivii?:-) Sem s tim!:-)
No, ještě by k mání bylo Peru (kromě památek oblast národního parku Huascaran - Nevado Ishinca, 5 530 m.n.m.), manžel byl v Ekvádoru (taktéž v kopcích), a pak (ale to sem fakt nepatří) cca osmidenní sjezd jedné řeky na Sibiři...
Horolezci, lezci, VééHáááŤáci, sněhošlapci, šlapky a nejhorší jsou ty boulderisti, voni vyhrabou každej šutr ze země a pak na něj lezou.
Hory má Lezec v zadání a tohle hora je, ne? Lezou na ní? Já bych řekl že lezou, ale třeba je nějaké minimální penzum obtížnosti?
Horolezení už je, sice debilně, ale definováno. Ovšem lezení? Nemoho nevzpomenouti na předčasně zemřelého nadseda z naší přípražské vísky, muže vyznačujícího se láskou ke všem tekutinám obsahujících líh. Jeho vystupy Strážovskoui ulicí (převýšení více nežli 100m!) patří nepochybně do klenotnice výstupů a extrémního lezení. Často vysílen padl, ale opět se s nadlidským úsilím vzepjal a popošel o několik kroků dále, aby opět padl, připomínaje tak dobyvatele osmitisícovek. Někdy i bivakoval a potom výstup dokončil až následující den, pokud nesestoupil opět do BC k "Čáďovi".
Každý máme svůj Eversest.
A tady jsou pěkné fotky, šumní lidé v nejlepších letech, sluníčko, sníh... a informace o cenách jsou myslím pro mnoho z nás, žel, ach bohužel, stále důležité.
Hoře zdar, bouldrů zdar, skalám zdar a mému nadsedu dobrou obsluhu v nebeském bufáči!
no dobre, keby som to nenapisal, nerozputa sa tu taka debata:-))) sedem vyleziem, bouldrujem, VHTujem, SKIalpujem a obcas vrtam... asi je v tom trocha zavisti, priznavam:-)))
Přátelé,
náhodou jsem současně v oddíle VHT i v oddíle horolezeckém. Takže z vlastní zkušenosti dobře znám, jak se funkcionáři dokážou hádat o slovíčka...
Nicméně autor té hádky mi mluví z duše. Sama skutečně to, co jsme dělali, pokládám z většiny (ne všechno) za VHT. Ale na Huyanu taky můžete lézt cestou podstatně těžší, ale přitom většina z článku bude platit i nadále (řeč, základní tábor, palivo do vařiče, doprava,...). Když budete v Brně hledat, jak se konkrétně dostanete do základního tábora třeba pod pitomé Nevado Ishinca (to je pětitisícovka v Peru, v oblasti Huascaranu, skutečný choďák), tak se pořádně zapotíte, než zjistíte něco rozumného... A mně nešlo o nic víc, než nějak přispět k "popisu cesty", pomoci těm hledajícím... Možná to bylo nešikovně, ale kde jinde by popisy cest, nebo aspoň nástupů k cestám, měly být, než na Lezci?
A pokud jde o tu mapku, tak je skryta v těch internetových odkazech, stejně jako perfektní průvodce po Andách Jižní Ameriky. Víc nemohu, jsou určitá autorská práva...
Mějte se krásně a pěknou dobrou noc :-)
Pumprdelich cteni k rybimu a dvema houskam nad klavesnici, nic nesikovnyho tu nejni. Dobry tip na vylet, jako ze zurnalu. Jen kdyby ti plechovi Foglove tolik nepadali.
Logica Tvého počínání mě zaráží. Jíst forely v majonaise nad kíbórdem (fuj) a kritizovat Fógly (druhé fuj). Jinak prima článek, dylýt může klidně zůstat hajat.
Predevsim chvalim kvalitni clanek. Co bych za nej pred cca 2,5 mesici dal pri planovani cesty.
Jen tedy par informaci pro doplneni, plynoucich z nasich (take letosnich) zkusenosti.
Letenka: da se sehnat i vyrazne levneji nez je 40 000,- - meli jsme ji za cca 27 000,- (tam do Peru - Lima, zpet z Bolivie - La Pazu) - spanelska letecka spolecnost Iberie, zamluvena cca 3 mesice dopredu
Aklimatizace:ta se mi jevi jako jediny problem pri vystupu na Huayanu, jinak je to skutecne chodak. Myslim, ze vetsina lidi neleti do Bolivie jenom kvuli vystupu na Huyanu a tudiz se muzete nejdriv poflakovat po zemi (Altiplano apod.), kde se budete v prevazny vetsine pohybovat bezne ve vyskach nad 4000 m. A takovy treky (at uz napr.v Peru ci kolem Soraty v Bolivii) taky stoji za to. Pokud mohu doporucit, tak bych vystup na Huyanu spojil s 3-4 dennim trekem (2 varianty) "Condoriri". Krajinarsky velkolepa zalezitost, jak by rekl p. Jirasko, a nekolikrat prekonate sedla koukolem 5 000m. Posledni den dojdete do BC pod Huyanu - Casa Blanca.
Cena:za vystup na Huyanu Potosi a ostatni 6000ky v Bolivii se nic neplati (krome beznych vstupu do oblasti apod.), coz je prijemna zmena proti treba Nepalu. V La Pazu jsme resili puceni si cajku (cepiny, macky,lano, navleky, jsou schopni pucit i skelety atd.,...vlastne vsechno)pro vystup. Nechteli jsme ty kramy tahat predchozich 5 tydnu). Neni problem v nektere z mnoha malych cestovnich kancelari. Zkontrolujte si vsak hlavne macky - jdou z ruky do ruky a muze byt potiz s uvolnenyma sroubkama apod. Problem je pucit si to bez pruvodce:-). Po chvili dohadovani (byli jsme limitovani nedostatkem casu) jsme nakonec rezignovali a rozhodli jsme se, ze poprvi v zivote podnikneme trek s guidem a plnym komfortem :-) Tudiz "obchod" znel:4 dny trek Condoriri s guidem, mulama na veci, dopravou do vesnicky Tuni a vcetne jidla - cca 70 dolaru/os (byli jsme 4).
1-2 dny vystup na Huyanu P. s guidem, dopravou od laguny Zonga do La Pazu, ale hlavne vcetne puceni veci - cca 40 dolaru/os.
Myslel jsem si jaka to bude pruda s guidama, ale naprosto v pohode - jsou to mladi kluci a je s nima prima domluva. Akorat jsme si pripadali dost rozmazlene - trochu trapny pro nasince.
Vystup:jak sem jiz psal - naprosto bezproblemova zalezitost. Pokud to budete spojovat s Condoriri trekem, tak naprosto v pohode zvladnete posledni den treku vystoupit do Campo Roca (5 125 m.n.m.), cimz usetrite den. Ja bych skoro i doporucoval vystoupit (za predpokladu jiz dobre aklimatizace a dobreho casu) do vyskoveho tabora Campo Argentina (5 450 m.n.m.). Je to sice vetsi drina (jit tam natezko atd.), ale zase tam s nejvetsi pravdepodobnosti budete sami a je to moc pekny misto. Z lavin bych tam strach nemel (pokud tedy zrovna nejsou nejaky kriticky podminky). Jedine tezsi misto na vystupu (jediny misto, kde nam byl guide se svym lanem a 2 cepinama dobrej) je skutecne akorat ledovcova trhlina nad Campo Argentina. Za predpokladu, ze mate trochu zkusenosti a vybavu (aspon 1 clovek 2 lepsejsi cepiny, 1 vyvrtku a cca 30m spagatu) je to taky na pohodu. Fixni jisteni se mi zdalo spolehlivy (aby ne, kdyz ho pouzivaji guidi se svymi mnohdy prapodivnymi klienty :-)). Pri sestupu jsme ho vyuzili i pri slaneni. Daleko neprijemnejsi se mi zdal poslednich 200-300 vyskovych metru skrz kajicniky. Neumim si predstavit to tam prorvavat nahoru za svetla a slunecniho svitu. Jednak byste videli kolik vam toho jeste chybi a taky byste se asi dost potili. Vystup se bezne dela behem 2 dnu - 1.den v cca 9h prejezd z La Pazu do Casa Blanca, vystup do jednoho z vyskovych taboru, 2.den vrchol a v cca v 15h jste zase zpet v La Pazu - legracni,ze? :-)
Jeste na zaver malo poznamecka. Bolivii povazuji za jednu z nejhezcich a nejprijemnejsich zemi, kam sem mel zatim moznost se podivat. To jenom pro ty, kteri planuji nejaky vylet:-)
Honza Trava
Diky moc... Oboustranne. My bychom byli byvali vdecni za radu s letenkami... Ale fakt je, ze manzel nemel tolik casu, a navic jsme v Peru byli rok predtim. Chteli jsme se puvodne aklimatizovat na Huyane, a pak jit dal - Sajama a 2 dalsi sestitisicovky v okoli, ale nejak se zvrtlo pocasi, byl sileny vitr a desna zima. Takze jsem dostala chripku a museli jsme dolu.
Pak jsme byli na Salar Uyuni (perfektni, vrele doporucuji), pak jsme vylezli do vyskoveho tabora na Sajamu, a pak se znova vratili na Huyanu...
Ale rada bych varovala pred tim, co pises, ze po Condoriri se da jit klidne za 2 dny na Huyanu...
Nekteri mozna ano, ale ruzni lide jsou ruzne odolni. S nami v Casa Blanca spali 3 lidi, co (nezavisle na sobe) prisli z Condoriri a chteli pokracovat nahoru na Huyanu - a z tech tri lidi dva dostali horskou nemoc a museli dolu do La Pazu... Jeden se vracel hned z Casa Blanca, druhy z Campo Roca...
Ale zpet k letence - taky se da letet do Argentiny a z ni pokracovat autobusem do Bolivie. Jenze to jsme taky zjistili az dodatecne...
Jasny. Pro dalsi rychly vystup z Casa Blanca (cca 4800 m) po Condoriri treku jsem samozrejme predpokladal dobrou aklimatizaci. Jinak casove a fyzicky se to da v klidu zvladnout. Ale chytnout vejskovku po Condoriri treku uz v 4800m - Casa Blanca mi prijde divny. Uz musel byti asi nacatej. On ten trek neni samozrejme spasa, ale je to lepsi nez dojet z La Pazu primo pod kopec a hlavne - krajinarsky velkolepe :-)
Na Potosí jsem byl před třemi lety v Srpnu a je zajímavé, jak diametrálně odlišné byly sněhové podmínky viz:
www.manasek.info/galerie.php? view=e03&source=expedice
www.manasek.info/galerie.php? view=e07&source=expedice
www.manasek.info/galerie.php? view=e14&source=expedice
Bez problémů se dalo dostat na vrcholový hřeben, odkud je krásný rozhled na celou Královskou Kordileru viz:
www.manasek.info/galerie.php? view=e13&source=expedice
Jinak ta obtížnost je spíš PD, než AD, ale záleží právě na podmínkách.
Mno, já tu obtížnost opsala z průvodce od Mesiliho, ale taky mi připadala menší než píše. Možná je to tak, že si průvodce netroufá napsat tam malou obtížnost a riskovat, že se zvrtnou podmínky, někdo se tam přerazí a bude si pak stěžovat, že přece v průvodci bylo, že je to lehké...
Článek mě zaujal a to hlavně proto, že jsme tam předloni taky byli a jedna z nás to popsala v některém z loňských čísel Lidé a hory. Podmínky byli asi lepší o ty kajícníky. Tato akce je skutečně v pohodě na dva dny, první den do campo rocca a druhý vrcholový a zpět do La Pazu na pivo.
Aklimatizace :je to individuální, my jsme před horskou částí podnikli jen turisticko poznávací výpad na jih : tj, Salar, laguny a trekový vrchol Licancabur.
Mimo Huyanu jsme pak byli na Sajame, Condoriri - malý Alpamayo a na závěr Illimani.
Finannčně to není nutně tak náročně - chce to jen informace, které jsme ale sháněli vesměs až na místě. Teda kromě letenky asi za 28t. přes Caracas a Limu. Podstatnou informací, ke které jste se asi nedostali nebo si netroufli jsou cesty pod kopce - je to jakési místní know-how, ale dostali jsme to bud z místních nebo kolegů lezců či výškových trekařů,chceš.li.Absolvovali jsme vše s místními ato collectivy nebo busy apod.Co se týká obtížnosti - tak Huyana je pohoda- jistili jsme ale těch posledních 200-300 metrů, obtížnější je Sajama -1-2 úseky, ostatní dobrý, malý Alpamayo taky s jištěním a Illimani je z nich nejtěžšší a to kvůli trhlině a oblézání je to na vývrtky a zbraně do ledu. Resp. bylo v tom roce.
Lezli či výškově šli jsme normálkama.
To snad vše na doplnění, jinak považuji Bolivii za velmi úžasnou zemi a asi se mi tam líbilo ze všech andských zemí nejvíc (byl jsem ve všech a i víckrát, ale samozřejmě ne úplně všude, nějaký lokality mi ještě chybí)
Perfekntí článek se super fotkama. Je to uplně jak manuál pro výstup od A do Z. Fakt výtečnej článek s vychytávkama usnadňujícíma pobyt v cílové oblasti. Jsem nadšen.
Pro kecaly na začátku:
Když tě něco sere, nečti to.
Když už sis to naneštěstí přečet tak aspoň nekritizuj.