Před necelým rokem probíhala na Lezci sbírka na pomoc pro Zaliu Rakhmetovou, viz související články. Slíbili jsme, že vás budeme informovat o průběhu jejího zotavování. K naší radosti se uzdravuje velmi rychle a vrací se postupně do normálního dětského života.
Na serveru Mountain.ru je dopis od Salavata Rakhmetova, který informuje o stavu jeho dcery. Zalia se vrátila do mateřské školky ke svým starým kamarádům – chodí, tančí, je plná síly.
Zatím si zvyká na protézu ruky, která je trochu větší než potřebuje a tím ji omezuje v pohybu loktu. Když si hraje víc než 30 minut, raději si jí sundá. Rakhmetovi chtějí objednat jinou protézu, která se nasadí na předloktí a nebude ji bránit v pohybu. Zalia začala ve školce chodit na karate, které spíš připomíná gymnastiku a proto se Zalia pořád ptá, kdy budou bojovat.
Zalia Rakhmetová - 2011
foto by archiv Rakhmetovi
Jednou v týdnu dochází na kliniku foniatrie. Příští rok v březnu opět nastoupí na měsíc do nemocnice, kde se jí budou intenzivně věnovat specialisté.
Rakhmetovi stráví toto léto na venkově. Zaile se musí ještě plně uzdravit zlomená noha.
Salavat v dopise píše, že je vděčný za pomoc a podporu lezecké veřejnosti. Omlouvá se, že nás pravidelně neinformoval o stavu své dcery. Snaží se přenést přes tuto událost, na kterou se nedá zapomenout, ale stalo se a život jde dál…
Jsem moc ráda, že se Zalia, to krásný malý sluníčko, tak rychle uzdravuje. Přeju jí hodně štěstí a zdraví. Nemůžu si ale odpustit připomínku, že děti by se do skal prostě brát neměli. Můžete je vzít na boulder nebo k moři, ale do skal..to je koníček rodičů a je dost o hubu...a ten mrňous tam třeba vůbec být nechce, že jo.
O dětech ve skalách se toho v diskusích už napsalo hodně. Za své děti můžu říct, že do skal chtěj strašně moc, pořád mě tím bombardujou, kdy že je tam zase vezmu (pohoupat a lízt a že chtěj taky ten pytlík aby byly "opravdický"). Děti často baví to, co dělá táta. Kdybych se potápěl, budou chtít do vody, kdybych hrál hokej, budou chtít brusle a doma budou všude rozházený hokejky. Další otázkou je, zda je opravdu správné podřizovat se vždycky dětem. Nechce do skal, super, tak nepolezu?! Nechce na dovolenou k moři? Super, zůstaneme doma?!
Ke zranění taky může dojit kdekoli a rodič si to pak může všemožně vyčítat, že "kdyby tak by". To bychom nemohli dělat nic.
a kolik mrňousů chce být zmrzačených při autonehodách? Znamená to, že nemáme s dětma nikam jezdit? A vlastně - proč vůbec se odvažujeme vycházet na ulici??? Synek si rozrazil hlavu na superbezpečném normovaném dětském hřišti...
Tohle je prostě blbost. Děti do skal někdy beru, někdy ne... záleží na okolnostech. Když jsou to skalky, kde si můžou taky zalézt a pohrát okolo, tak ano, když chceme natvrdo celý den (dva tři) lézt těžké věci, v nepřístupném terénu (nebo terénu o držku), tak ne...
V Alkazaru se mnou děti byly, přestože jsem tam viděla kamaráda vytáhnout kamenný blok z cesty... na náš lokální slepenec, z kterýho odlítavají kamínky každou chvíli, a kde jsou nástupy z úzkých prašných cestiček ve svahu, děti prostě neberu...
Jančo své děti si ber kam chceš, a druhejm prosím tě neraď, jak se o ně starat. To co se stalo Zaile je osobní tragédie, ale taky mohlo s celou rodinou třeba spadnout letadlo. Naprosto souhlasím s Bebulem,mám to nastavené taky tak. Jinak přeju Zaile, co nejlepší vyzdravení,jako dřív to nebude nikdy, ale život jde dál.
Máš Jančo děti nebo to byl jen výkřik do tmy? Moje pětiletá po mě žadoní, abych ji vyzvedl ze školky dřív a mohli jsme jet na Prachov. Myslim, že když to máš nastavený jako Bebul, tak to může vést k oboustranný spokojenosti..Krásný lez