Do Islamabádu dnes přicestoval úspěšný německý horolezec Ralf Dujmovits. A bezprostředně také oznámil svůj cíl: povede pro tuto zimu třetí expedici na Nanga Parbat.
O pokusu vystoupit na Nanga Parbat v zimním období již Ralf Dujmovits v minulosti hovořil, proto zpráva, že se hodlá přidat k oběma již odcestovavším výpravám na úpatí této hory, není velikým překvapením. I v tomto případě jedná o výškového horolezce, jehož vrcholové naděje nejsou malé.
Ralf Dujmovits byl prvním Němcem, který vystoupil na všech čtrnáct osmitisícovek (povedlo se mu to jako devatenáctému člověku na světě), a pouze na jednu z nich, Everest, vystoupil s použitím umělého kyslíku. Na některých osmitisícových vrcholech stanul opakovaně, celkem stanul na vrcholu osmitisícovky již osmnáctkrát, osmitisícovou výškovou hranici však atakoval i v několika dalších případech neúspěšných pokusů či jako člen jinak úspěšných expedic.
Na některé z významných vrcholů vystoupil Ralf Dujmovits i se svojí manželkou, kterou není nikdo jiný, než rovněž mimořádně úspěšná výšková horolezkyně, Rakušanka Gerlinde Kaltenbrunner. Ta je známá tím, že se před dvěma lety stala první ženou, které se podařilo dosáhnout vrcholů všech osmitisícovek bez použití kyslíku. Celkově byla teprve třetí ženou, která „čtrnáctku“ zkompletovala.
Nanga Parbat, neboli Diamir, je 8125 metrů vysoká hora v pákistánském Kašmíru. O její zdolání se pokoušel již "otec volného lezení" Albert Frederic Mummery, který zde zahynul. Prvovýstup se podařil až německo-rakouské expedici v roce 1953. Jen o několik dnů později, než stanulo vrcholové družstvo poprvé na Mt. Everestu, zdolal vrchol Nanga Parbat východním hřebenem Rakušan Hermann Buhl. Na vrchol došel sólo a bez použití přídavného kyslíku.
Nanga Parbat je, vedle obávané K2, poslední v zimě nedosaženou osmitisícovnou. Od roku 1988 bylo učiněno již 29 pokusů o výstup na vrchol Diamiru v zimním období. Doposud byly všechny tyto pokusy neúspěšné.
Jen v minulém zimním období, tedy 2012/2013 se o zimní výstup bezúspěšně pokusilo pět výprav.
Prvními Čechoslováky na vrcholu byli slovenští horolezci Ivan Fiala a Michal Orolin v r. 1971, prvními Čechy na vrcholu byli Josef Nežerka a Josef Rakoncaj v r. 1992.
Tak úplně náhodou zrovna čtu Buhlovu knížku "Achttausend drüber und drunter". To o tom perníku je známá věc, ale v té knížce popisuje celkem strašné věci. S ohledem, v čem chodili do stěn oblíkaný (dnešní horolezci by v tom nešli ani vyvenčit psa), jak s oblibou chodili do nejistýho počasí a výstup většinou přerušila tma a bivak ve stoje,jak byly po válce pořád podvyživený a moc jídla do stěny nebrali, to by dnešní generace, rozmazlená současnou výzbrojí a oblečením nepobrala. Pobyt na frontě ("odměna" za pozdní příchod do kasarén po prvovýstupu západkou Maukispitze) a dvouletý pobyt v zajetí (naštěstí u amíků) komentuje dvěma řádky na konci kapitoly a dvěma řádky na začatku kapitoly další. To teda vůbec nebyl ufňukanej chlap, nebo urážlivá primadona.
Sežeň si tu knížku (je dostupná v letitém slovenském překladu), přečti si a pak můžeš trousit uštěpačné poznámky.
Doporučuji rovněž přelouskat knížku od manželky Ralfa Dujmoviče Gerlindy Kaltenbrunner - "Ganz bei mir" (knížka je opravdu velmi čtivá a je psaná docela srozumitelnou němčinou). protože se svým manželem podnikla více expedicí, poskytne ti knížka docela dobrý obraz, jak dnes působí na nejvyšších horách současná špička - myslím s jakým vybavením a zabezpečením. Pochopitelně, doba se mění, vybavení zlepšuje, systematicky se trénuje (tady tedy i Buhl leccos podnikal), ale před Buhlem je třeba i po té době smeknout a žasnout. Předběhl dobu a to sakra hodně.
Voni teda, tihlensti průkopníci, vážně nebyli žádní ufňukaní hošíci. Tenhle si sice šlehnul piko, ale mezi námi v situaci, kdy jako úplně první (v zájmu úspěchu expedice - tedy prvovýstupu) zcela chladnokrevně plánoval bivak v "zóně smrti", protože bez toho bivaku by to prostě nešlo... Do tý doby se občas někomu podařilo tak vysoko strávit noc neplánovaně. A většinou s vážnými následky. Tenhle chlapíček prostě usoudil, že to přece (sakra) je v lidských silách a šel do toho.
Leccos podnikal v trenovani...precti si to pozorneji, pise jak v kazde volne chvili chodil na mistni skalu trenovat a lezl tam furt nahoru dolu, chodil do kopcu behat, dva roky delal nosice a nachodil spousty vyskovych kilometru s tezkym baglem za kazdeho pocasi. A moje nejoblibejsi jak chodil celou zimu bez rukavic a zmoulal v rukach snehovou kouli jako trenink na zimni vystupy :) Na Hermanna nesehat a knihu doporucuju, ctiva, zajimava a inspirativni. Existuje i anglicke preklad, Nanga Parbat Pilgrimage.
Na perník v tý době jel kdejakej výstup. Nebo alespoň sestup. Užívání stimulak na amfetaminové (resp. metamfetaminové) bázi tehdy nebylo považováno za nesportovní.
Vážněji - nevím o výpravě, která by v poslední době použila pervitin. Už proto, že je na mezinárodním indexu, takže si jej nelze nikam legálně dovézt. Stimulaka, byť ne tak silná, a s tak jednoznačným (tedy i předvídatelným a snadno usměrňovatelným) účinkem pochopitelně v expedičních lékárnách nechybí (ona je na podobné bázi také řada běžných léčiv, žeano), podobně jako v nich nechybí třeba silné preparáty bolest tlumící apod. V případě nutnosti z takové běžné expediční lékárny tedy teoreticky, zkušený a znalý jedinec, může vyrobit asi velmi "zajímavý" koktejl. A nikdo nebude zpětně kontrolovat, co ubylo v expediční lékárně a jak přesně to bylo použito.
Jsou popsány případy, kdy byly nějaké podpůrné prostředky nasazeny na sestup v případě průseru (s tím se ani nikdo moc netají), občas se vyskytne zajímavé, avšak hlavně neprokazatelné vyprávění o všeličens. Na vršcích velkých hor obvykle antidopingovou kontrolu nepotkáš - takže ano, doping běžně dostupnými přípravky (byť ve vrcholovém sportu nepřípustnými) bych nevylučoval...
No, mezi náma, ony ty anfetaminy v těch dřevních dobách, měly něco do sebe. Sice tam byla jistá negativa, ale uměly zachránit kejhák, když o něj šlo. A na druhou stranu neumín si představit, že by to někdo do sebe fedroval ve velkém (oni ti lidi v těch velkejch vejškách už tak čelí kdejakýmu jinýmu problému, tak proč ještě ovlivňovat zásadně vlastní vědomí, když víš, ýže ta hlava je ve skutečně to jediné, co tě může dotáhnout nahoru, a přečasto i dolů).
btw: a o perníku jsem v horách už dávno vážně ani neslyšel :)
Můžeš konkretizovat o jaké léky by se mohlo jednat? je fakt, že v průseru zjm. při vyčerpání je to jedna z možností, která může zachránit a ne zůstat sedět na vršku na věky.
Ne. Jak píšu výše, znalý a zkušený jedinec zná, ostatní nepotřebují. Každej dobrej expediční lékař ví kdy lze k něčemu pdobnému sáhnout. A také ví, jaká nese rizika.
myslím, že dnes už moc expedičních lékařů nejezdí, kdo by je platil že, pokud nelezöu oni sami...nevím, zda někdo v dnešní době leze tzv. na Hermanna, nikdo se tím chlubit rozhnodně nebude...je to tabu a nikdo to nepustí, což je správně.
Doktori to nedaj z ruky, z my zkusenosti to prakticky nejde sehnat mimo tu expedicni lekarnu kde je pod to podepsanej nekdo s doktorskym titulem.
Jen tak nekomu napsat recept na silnej prostredek proti bolesti (tj nejakej syntetickej opiat) aby si ho nosil sebou a uzil podle vlastniho uvazeni... neznam nikoho (tj zadnyho doktora) kterej by to risknul.
Tome, jsem teď línej hrabat se v archivu, ale mám takový nějaký tušení, že Ralf Dujmovič ten kYslíkovej Everest opravil opakovaným výstupem bez "sauštofu", ale musel bych si to ověřit.
Ahoj Vladimíre, myslím že ne. Vzpomínám-li si, tak jsem oba ty jeho nové pokusy o "opravu" se zájmem sledoval (ostatně to bylo nedávno). A ani v jednom případě to, z různých objektivních důvodů, nedolezl. A ještě si vybavím ten starší (tedy třetí, vlastně v časové ose první) pokus, kdy dal přednost sundavání kolegy s plicním edémem z AHN, takže nahoře také nebyl. Nějak to ve všech případech byly okolnosti, které jej nepustily nahoru. Právě ta opakovaná smůla mě tenkrát zaujala :)
Účastníci německé expedice s cílem výstupu na zimní Nanga Parbat dnes zahájili vyklízení táborů a chystají se na cestu zpět.
Důvodem je značné lavinové riziko ve zvolené trase.
Marek Klonowski dnes oznámil, že se vrací domů. Nad snem o prvenství na zimním Nanga Parbat převážila odpovědnost otce rodiny. Marek se vrací, protože jeho partnerka má před předčasným porodem... A o větší z dítek se holt má postarat někdo z těch nejbližších. Táta je tedy na cestě!
Smekám. Muselo to být těžké rozhodování (nejenom se vzdát svého snu, ale i odepsat investici do výpravy, zatáhnout náklady na dopravu z hor i letenku...)