Parta „hic“ seladónů a lázeňských šviháků.
Z leva: Mára Novotný s označením Mára římská I alias Bad Boy. Já s identifikačním štítkem Mára římská II, lídr výpravy s úkolem odklízet z cesty veškeré srágory. Pak Zdenouš Prastarý sokol. A čtyřlístek uzavírá manekýn naší výpravy oblíbený obzvláště u dam, slečen a babiček - Tomáš Petreček, lezec, běžec a vůbec kluk šikovná…

Čau…,
zdravím Vás přímo ze Skardu, které se dá označit jako místo, kde již zavál lehký civilizační vánek. Sedím opětovně na zeleném pažitu teras hotelu K2. Dole v nezměněném rytmu bublá řeka Indus přesně jak před měsícem, nebo třeba před tisící lety a já v této klidem prostoupené prastaré krajině, jejíž vzhled jen minimálně ovlivnila lidská činnost, do sebe láduji vanilkovou zmrzlinou od globalistické Algidy. Na klíně mi leží počítač, kam usilovně ťukám a marně se snažím dohnat dávno ztracený čas. Jak typické pro moji osobu, buď nestíhám, nebo s vyplazeným jazykem… Nicméně duše je v rovnováze a mám příjemný pocit z prostého bytí.

Čili, zaprvé jsem se dostal k internetu a za další i k informacím, které kolují ohledně odchodu Zdendy za Svatým Petrem. Pokusím se o narovnání událostí z Gašerbrumu a než napíši cokoliv dalšího, tak vydám svědectví, které viděly mé oči, jež se odehrála v inkriminovaný čas, kdy došlo k chybě, která stála Zdendu život.

Odměna za pochod ledovcem Baltoro se dá vybrat při hezkém počasí téměř na každém kroku. Míjíte kopce Pajo, Biafo, Mašerbrum nebo věže Tranga. V den, kdy dojdete do závěru údolí na tak zvanou Concordii, se teprve ukáže „jako přízrak“ Muztagh Tower. Nicméně ta největší odměna čeká, jak to bývá, až zcela na konci v podobě západní stěny Gašerbrumu IV s výhledem na „Čhogori“ neboli K2, Broad Peak a Čogolisu.

Předehra…

Naše aklimatizace proběhla v rychlém úsporném čase, jako obvykle. Start z Base Campu s malým batohem se vším potřebným a hurá vzhůru do oblak. První přespání jsme udělali v šesti tisících, pak šesti a půl včetně závěrečné lázně s nádherným výhledem na Karákóram v sedmi tisících sto metrech. Poté následoval sestup až dolů na morénu do BC. Přebalili jsme materiál a vyčkávali na pětidenní dobrou přízeň počasí, která nám umožní nastoupit do našeho hlavního plánu, prvovýstupu v alpském stylu jihozápadní stěnou na Gašerbrum I (8068 m n. m.).

Jihozápadní stěna od prvního plata, které se nachází v 5600 metrech, má převýšení na vrchol, ležící ve výšce 8068 metrů bezmála dva a půl kilometru.
Modrá linie označuje můj pokus se Zdendou z roku 2009. Letošní pokus (2013) bude již vždy pro mne rokem černých vzpomínek, kdy osud tak štědrý nebyl a dolezením do prvního bivaku (červená linie) skončilo tragicky i naše snažení. Teď s odstupem času vím, že pokud se nepodaří někomu jinému projekt dokončit, tak mou snahou bude vrátit se a dotáhnout předchozí vynaložené úsilí až k vrcholu. Jelikož bezpečně vím, že jinak nedojdu klidného spánku…

Nástup a za stroje…

(pondělí 5. 8. 2013)

Vyrážíme z Base Campu, našeho dočasného domova v 5000 metrech, a procházíme přes spodní část rozbitého ledovce. Je teplá a suchá sezóna mající za následek neustávající masivní pohyb ledu, který je v této části opravdu dost nepříjemný. Jeho rozeklané zuby každou chvíli vypadnou a mění celkovou tvář téměř z hodiny na hodinu. Pro větší bezpečnost startujeme před rozedněním, kdy noční mráz zpomaluje intenzitu pohybu. Po notném bloudění v labyrintu ledovce připomínající obří hřbet ještěra, docházíme na plató pod jihozápadní stěnu Gašerbrumu I, kde stavíme větší pohodlný stan, který tady na nás bude čekat až do našeho návratu.

Balení a vyrazit nahoru…
Moment, na který se dlouhou dobu dopředu těším v „teple“ domova. Ale jakmile již dojde konkrétně k akci - že se musí opravdu jít - tak tělo začne brzdit a vůle se rozbahní. Je jasné proč. Čeká ho jen dřina a pekelná dřina…

Amfiteátr snů

(úterý 6. 8. 2013)

Ráno dál nepokračujeme, ale čekáme na platu, protože počasí díky drobným sněhovým přeháňkám nedovoluje nastoupit do stěny. Byl by to příliš velký hazard, jelikož podklad je umrzlý a nový sníh drží jen do prvního kýchnutí, nebo prvních slunečních paprsků. Přes den se mraky občas trhají a dají nahlédnout do okolního divadla panoramatu hor. Jedná se vskutku o nádhernou podívanou, kterou dobře znám a moc jsem se na ni těšil. Gigantický prstenec šesti Gašerbrumů, svírající ledovec mezi sebou, je jako velká nádoba plná mléka. Naproti je Zlatý trůn (Baltoro Kangry 7312 m n. m.) a pro mne neznámé kopce mizící v Kašmíru.
Jsem rád, že jsme se se Zdeňkem vrátili a můžeme dát další pokus porovnat naše představy a možnosti s realitou. Podvečer si dává opravdu záležet a jako by chtěl nahradit ušlý den čekání, maluje západní stráně kopců do nachově růžové, červené a v posledních momentech do tmavě bordó. Naplněni romantikou v srdci uleháme do penálů, čímž „častujeme“ naše spacáky.

Jen nepřeberné moře hor před sebou, na obou stranách a za zády.
Koho osloví pohled na zmrzlou krásu, ten ji chce vidět znovu a zase. Je přitom jedno, že dře jak kůň, trpí zimou a „hladem“, ten pohled za to stojí…

Vstávat a cvičit…

(středa 7. 8. 2013)

Ranní budík na mých Suuntech začíná pípat. Nenávidím ten zpropadený stroječek, jehož zvuk nelítostně kazí vše sladké. Vím, nemůže za to, byl tak vyroben. I bůh „zbastlil“ koně, když vytvořil osla a k tomu mu dal do tlamy to zpropadené hýkání a „nikdo“ neví proč, když měl na výběr.
Rozhodně ani v jednom případě se nedá říci, že by se jednalo o milý či libozvučný „kousek“.
Nechce se mi ani vytáhnout ruku ze spacáku, natož z něho vylézt. Protírám si zmrzlý obličej, který je jediný vystaven nekompromisnímu chladu, a pak utišuji řvouna. Je jedna v noci a vylézám půlkou těla ze stanu, kde místo zatažené oblohy, kterou bych si v tu chvíli tak přál, žnou nad mou hlavou hvězdy se svou mléčnou dálnicí. Vaříme a ve dvě třicet vyrážíme pod nástup. O dvě hodiny později již začínáme ukrajovat první metry z našeho snu. Nástupový firn v dojezdovém kuželu kuloáru se brzy změnil v tvrdý led. Nicméně postup vzhůru je stále rychlý. Oproti předchozímu pokusu z roku 2009 je průlez 60-70°svahem těžším fyzickým oříškem. Kolem poledního dolézáme již do místa, kde musíme traverzovat kuloár napříč k protějšímu vysutému séraku. Díky slabé sněhové pokrývce, jež panovala v závěru Karákóramské sezóny tohoto roku, nehrozily ani tak laviny ale spíše pády kamení. Jakmile se přetočilo slunce na naši stranu, začaly létat z vršku bzučivé projektily, jejichž blížící se řezavé zvuky jsou postrachem každého, kdo to jen jedinkrát zažil. Nezbývalo než spěchat a schovat se v útrobách séraku, což i tak bylo naším cílem dne. V té chvíli, kdy bylo potřeba extrémně přidat, pro minimalizaci času vystavující nás srážce s kamenem, začal Zdenda citelně zpomalovat. Přesně naopak…

Křičím na něj v zoufalé snaze, přimět ho urychlit v té chvíli již neurychlitelné. Kilometrové převýšení poctivého lezení si vyžádalo u každého z nás svůj díl. Hledám nejbližší místo na bivak. Štěstí tomu chtělo, že přibližně osmdesát metrů daleko už vidím ledovou jeskyňku, kterou jsem měl dalekohledem vytipovanou jako možné místo na spaní. Netuším, jaká bude uvnitř, ale modlím se, aby byla dobrá. Zdenda toho má plné zuby a další lezení o pár desítek metrů výš, do dalšího mého tipu, by za těchto podmínek zabralo nestoudně času. Dívám se na něj, jak začíná hledat úlevové polohy, které v takovémto terénu prostě nelze najít. Staví šlajfky vyvráceně od ledové stráně, podoben Chaplinu, a tím hromadí chyby. Jeho unavené nohy chvílemi hrabou vzduchem stejně, jako Mickey Mouse, když ztratí pevnou půdu pod nohama. Při každém posunu vzhůru odpočívá a tvář vydává svědectví o únavě. Jednoduše blbé. Teď je prioritou skončit v bivaku a pak nějak bude, házím obrazy přicházející apokalypsy za hlavu. Dolézám po chvíli do díry a hned vím, že to žádná hitparáda nebude. Jinými slovy - dost špatné. Nad hlavou samovolně drží, jak rozházené kostky domina seskládané ledové kry. Přitom zcela nemám „páru“ jak. Pod nohama se stále propadá sníh do hladové trhliny. Bude se muset nějak vypodkládat, aby tam šel postavit náš malinký Rab, přenosný domeček pidistaneček. Nicméně lepší, než drátem do oka.
„Polez, dobrý, máme bivak,“ dopouštím se milosrdné lži.
Tuším, že až zalezeme a navaříme, bude muset padnout rozhodnutí, jak dál. Výsledek už předem znám. Bohužel se nejedná o chvilkovou fyzickou indispozici, ze které by se do rána vyspal. Jsem zklamaný a pln obav, ale snažím se držet optimistickou náladu. Držák jako Zdenouš úplně na hadry, vždyť při aklimatizaci ani náznak trablů, dokonce ve výtečné formě řekl bych. Spojuji jedna a dvě dohromady a kontury se mi vyjasňují. Jasný podpis Talungu, naší předchozí výpravy, od které neuběhly ani dva měsíce. To je ten hlavní viník. Po návratu z expedice, kde člověk dostane kouř, je běžná rekonvalescence měsíc. Což znamená, že se dostanete teprve z únavy, ale zdaleka to neplatí pro atrofované svalstvo, které nemá nabraný zpětný objem a ani vytrvalost. Já jsem hned po návratu z Nepálu i v útlumu začal okamžitě běhat jak vzteklý. Před odjezdem do Pakoše už byly nohy OK. Ovšem rukám, těm to trvá vždy o poznání déle. Jsem tomu za léta navyklý, že po příjezdu z expedice o několik tříd výkonnostně v lezení na skalách spadnu. Lezecký pohyb je toporný, nohy nevěří stupům, síla a vytrvalost je v řiti. Nazval bych tento efekt přímou daní kopcům. Ovšem velké kopce, jako je Gašerbrum, zdaleka takový přesah vytrvalosti a síly rukou nepotřebují, jelikož naprosto nehrozí, že budu někde viset na konečcích prstů. To by zvládl pouze Tom Cruise, nebo Stallone… Než nás letadlo přeneslo sem, tak Zdeňkovo pracovní nasazení bylo enormní a pro normálního smrtelníka zcela nepředstavitelné. Z toho ale vyplývá resumé, že na další aktivitu prostě neměl čas. Nabral zpět fyzickou váhu a tečka. Důležitost tomu nepřikládal ani jeden z nás. Prostě se předpokládalo, že bude dobře jako vždy předtím. „Houby s omáčkou.“
Na normální hamtání klasickými cestami vedoucí k vrcholům osmitisícovek s přesahem dostatečné, což se ověřilo i při aklimatizaci, ale na rasovinu tohoto typu, která se musela odvést v jihozápadní stěně, lze přípravu označit bohužel za nedostatečnou.
Pro lezeckou veřejnost udělám srovnání s populárním alpským výstupem na Grandes Jorasses (4208 m n. m.) přes tak zvaný Velký rubáš. Jedná se o klasickou přes 700 metrů dlouhou ledovou cestu v severní stěně, která je důstojným podnikem a každý lezec si ji rád zaznamená do svého deníčku, pokud udělá průstup.

Tak na Gašerbrumu nás čekalo první den stejné lezení, jen o tři sta metrů delší a v nadmořské výšce končící kolem sedmi tisíc! O dalších dnech ani nemluvě. Věděli jsme moc dobře, do čeho jdeme. Předesílám, že to neznamená, že Zdenda nebyl schopen aktivního pohybu, ale jak bylo u něj zvykem, zvážil své možnosti s výhledem na další minimálně tři dny, které bychom museli ještě strávit ve stěně. Nechtěl ohrozit mne a ani sebe. Oběma nám bylo jasné, že do rána dobije baterie a na valnou část dne vydrží v kvalitním provozu. Náš rozhovor se vedl v naprosto realistické a klidné atmosféře. Jdeme ráno dolů a Alláhu pomáhej. Následně můžu uvažovat o svém návratu a případném sólopokusu, ale předbíhat v myšlenkách se nemá, když jeden průšvih ještě není vyřešen. Neplánovaný útěk ze stěny je vždy průšvih a jinak se označit nedá.

Nevěděl jsem, že má spoušť zachycuje poslední momentky se Zdendou.
Kamera ještě stihne pár filmových záběrů, pak se vrací do futrálu a konec. O dva dny později už není co točit a ani chuť cokoliv zaznamenávat…

Podle zásluh se neproplácí…

(čtvrtek 8. 7. 2013)

Tmavě fialová modř oblohy měnící se jak měňavka s postupujícím časem a černé přízraky siluet hor vystupující pozvolna z nočního sevření, dávají na srozuměnou již blížící se úsvit. Kolem půl páté opouštíme bivak. Zdeněk slaňuje vždy 80metrovou délku a já pak následně krok za krokem slézám. Počasí nám přeje, jelikož je mírně pod mrakem. Je to pro nás oddálený čas… - dokud slunce neprorve mraky a začnou padat kameny.

Vracíme se nazpět do 300 metrů dlouhého ledového koryta se sklonem 70°. Je potřeba vynaložit více vysilujících úderů, aby se hroty správně zasekly do zmrzlé hmoty. Mé slézání prvních sto metrů, je velice pomalé a cítím namožené ruce i nohy, které musí odvést přesnou práci. Zdeněk pode mnou čeká u štandu a úzkostlivě sleduje mé počínání. Občas od něj přijde povzbuzující zavolání. Čas máme proti sobě, slunce začíná vítězit. Navrhuji urychlit sestup slaněním. Obětování našich pěti šroubů stačí sotva na slanění cca 200 metrů, jelikož osmdesátimetrové lano přeložené na půlku více natáhnout podobně jako špagetu prostě nelze. Přijdeme tím sice o všechno jištění do ledu, ale získáme tolik důležitý čas. Není o čem dlouho přemýšlet a je rozhodnuto. Dalších šest set metrů sestupu se již nějak s tímto faktem spasujeme. V dolní pasáži je méně strmý led a sedí na něm pěticentimetrová pokrývka firnu. Můžu Zdeňka spouštět přes zaseklé cepíny, konec konců nebylo by to poprvé. Zdeněk dělá další štand a já k němu dolézám. Protahujeme lano a hledíme do propasti pod sebou, kam nám vychází jeho konce. Následující vteřiny, se nikterak nelišily od běžné rutiny, které máme za desítky let lezení zažité. Mé oko nezaznamenalo nic, co by nebylo standardním úkonem. Zdenda zakládá lano do „kyblíku“, nasazuje rukavici a dotahuje lano až k napnutí od něj ke štandu, zároveň se připozvedává, aby uvolnil svůj zacvaknutý „odsedávák“ ze zavrtaného šroubu…

Z jeho úst nevyšla téměř ani hláska, jen šustivá směsice zvuků drhnoucího oblečení o ledovou plochu, která prořízla jinak hrobové ticho hor. Dívám se, jak jeho tělo nabírá rychlost. Ještě dříve, než skončila celá ta hrůza, tak se v hlavě samovolně spustila racionální úvaha: „Tak to je konec.“

Až tlukot srdce donutil zadržovaný dech, obnovit svou povinnost. Sípu a cítím přicházející třes od konečků prstů a sílící paniku. Zhluboka nabírám vzduch do plic a silně ho vydechuji, k tomu zatínám zuby, všechny svaly a zase vše povoluji. Celý proces opakuji, tak dlouho dokud nemám pocit zvládnutí blížícího kolapsu, který mě chtěl paralyzovat. Jako první kontroluji zavrtané šrouby. V jednom sedím já, je propojen smyčkou s druhým šroubem a na něm zároveň jakoby nic výsměšně visí expreska, které chybí na konci popruhu protilehlá karabina. Je mi už naprosto jasné co se stalo, spodní karabina byla otočená zobáčkem vzhůru a při manipulaci s „odsedkou“, ji bundou nejspíš nadzvednul až tak, že se přes zámek otevřela.

Jeden život je během chvilky zmařen, ale nastal další, tentokrát o dost pomalejší boj o druhý. Mé vyhlídky nejsou kdovíjak záviděníhodné. Jsem uvězněn přes sedm set metrů nad ledovcem, jak plivanec na zdi, bez lana a materiálu na slanění. Slunce chce také přispět celkové zkáze a roztápí nad mou hlavou skalní bariéru. Vyndávám šrouby a jsem během chvíle už jen na vlastních. Nikdy mi zvlášť nevadila expozice pod nohama, pokud jsem měl dobře zaseklé cepíny, nebo se pevně držel, ale teď mi bezděčně začínají lýtka vibrovat. Nahlas se okřikuji a nutím jednu ruku vypáčit cepín z ledu. Je venku. Pod úrovní prsou sekám do ledu tak nešikovně, že snad až na pošesté se konečně podaří hrot utemovat tak, abych mu věřil. Teď jsou na řadě nohy. Jednu po druhé a ztuhlost těla pomalu opadá.

„Půjde to, ty vole, půůůjde,“ povzbuzuji nahlas sám sebe.

Získávám jistotu a sekám už s menším úsilím. Posun dolů je pomalý, ale nevzdávám to. Chvílemi pokukuji dolů na drobnou černou tečku a v jeden moment mám pocit, že se dokonce hýbe. Okamžitě se „zvrácená úvaha“ projeví na mém soustředění, kdy špatně zakopnu hrot mačky, která se skřípěním vyletí, a já zavrávorám. Naštěstí cepíny jsou dobře usazené. Nahlas si nadávám.

„Tahle tečka se už nehne, co je bůh nad hlavou… a ty se také už nejspíš nepohneš, pokud polezeš jako blb.“

Hodiny ubíhají a já jsem stále vysoko. Od stráně, kde se led schová pod firn, mě dělí necelých padesát metrů. Nohy a ruce mám z nepřirozeného lezení unavené, ale pořád dobré. Pak již to půjde lépe, melu si pod fousy.

Mezitím se kameny rozhodly přidat na své četnosti, snad z důvodu, aby mě opravdu stihly dostat. Stačí jeden o velikosti slepičího vejce, dobře mířený, například do batohu, ani nemusí být přímo na hlavu a mám také po žížalkách. Stresuje mě to, ale po chvíli nacházím klíč pro vnitřní klid. Odevzdaně přistupuji k věci, pokud mě má něco trefit a naplnit tím osud, stejně s tím nic nenadělám. Utéct není kam a tak se soustřeď na to, co myslíš, že ovlivňuješ. Zdá se, že jsem v sobě pěkně uklidil, ale prdlajs. V průběhu času, přicházejí vnitřní dialogy se Zdendou, dokonce mám pocit, že na mne zezdola volá. Mezi tím přicházejí vlny lítosti, končící křečovitým vzlykáním. Náběh zoufalství nejsem schopný ovládnout, ale po chvilce to vždy dostanu pod kontrolu. Nevím kolik těch záchvatů bylo, nicméně několikrát jsem slepoval psychiku rozpadlou jak popel na konci ohořelé cigarety.

Nakonec jsem po šesti hodinách u Zdendy. Stojím dva metry od něj a nedívám se jeho směrem. Vyndávám termosku a piji. Tupě zírám do sněhu před sebe, najednou necítím bolest, lítost a únavu, prostě vůbec nic, jen prázdnotu. Mám pocit vyprahlé pouště, bez známky života. Jdu k němu a ze sněhu zvedám rozbitý foťák a konečně mé oči zaostří celé okolí. Všude je rozházena spousta věcí co znám. Hledím na Zdendu a v duchu se s ním loučím. Najednou žádné lítostivé pohnutí nemám, až jsem sám překvapen ze své necitlivosti. Jednoduše, jako bychom si říkali čau před Dejvickou hospodou „U veverky“ a věděli, že za pár dní se zase uvidíme. Nevím, jaké ochromení psychiky nastalo, ale to, co se dá označit, že dělá člověka člověkem, již odešlo v prvních vteřinách jeho pádu a dále zbyla jen lidská schránka, ve které jsem nepoznal kamaráda, kterého jsem miloval.

Po další půlhodině klesání, až v místě, kde již na mne nedosáhnou laviny, padající kamení, nebo séraky mé nohy vypovídají službu. Kolena jak z vosku povolují a já padám do sněhu. Mé plíce se nemohou nadechnout, nervy definitivně vypověděly svou službu. Potlačovaný proud emocí konečně může ven.

Kroutím se v křečích a brečím…,
řvu…,
potřebuji se vyřvat a vybrečet…,
strašně moc…,
proboha, to bolí…,
„Zdendóóó“.

Klesám dále svahem již otočen čelem do údolí a přeskakuji hluboké trhliny, za zády nechávám nejotřesnější prožitek svého života. Poprvé jsem si uvědomil, že ten nahoře mi daroval další čas na této planetě. Možná jen proto, že si řekl: „Tak tomuhle dám už dnes šanci.“

„Nebojte“, nenastala u mě od té doby proměna, která by snad odstartovala mé každodenní modlení a vzívání nadpozemského, jelikož ani nevím, ke komu bych ty své slátaniny adresoval. Ale v každém případě poděkovat se sluší, takže děkuji tam na horu…, nebo dolů? Vlastně je to jedno komu patřím, prostě dík.

Následující ráno přicházím do Base Campu, v den, kdy bychom společně se Zdeňkem oslavili už po několikáté na expedicích jeho narozeniny, tentokrát nenaplněné sedmapadesáté.

Na lifting, nebo styling není zrovna v horách moc prostoru, ale pro myšlenky jsou ráj. Blbý je, když padají chmury a jste na ně sám. V ten moment je to stav pro „Chocholouška“.

Na cestu do věčných lovišť…

Chci ti Zdendo vystřihnout hold, jakožto výjimečnému člověku. Dokázal jsi v několika úrovních výrazně vyniknout nad své okolí. Byl jsi excelentní ekonom, kterého žádali a najímali na nejvýznamnější úkoly nejen naší země. Nenechával sis nic z toho jen pro sebe, ale rozdával jsi své zkušenosti dál, jako vysokoškolský profesor. Po sportovní stránce není co dodat - s buldočí vůlí a vytrvalostí, se kterou ses do všeho vrhal, musely automaticky přicházet i úspěchy. Lezecké výkony také nebudu vyjmenovávat, jelikož jsou myslím obecně známé a tak za zmínku stojí tvé čtyřiadvacetihodinovky na běžkách, kde několikrát odvážíš v kapse mistrovský titul. Další seznam ocenění je na dlouhý výčet, prostě a jednoduše jsi žil za několik životů a k tomu úspěšných. Měl jsi také spoustu jiných zálib, počínaje uměním, filozofií a široké spektrum vědeckých oborů s velice kvalitním přehledem. Nezbývalo mi, než tě obdivovat a tiše závidět.

Co si ale na tobě nejvíce cením a mohl jsem za léta našeho přátelství na vlastní kůži pocítit, kdy jsi mi tvořil pevný pilíř mého života, byla ryzost tvého přístupu. Nikdy ses nevytahoval, i když bys z fleku a oprávněně mohl. Pokud byla třeba pomoc, tak jsi ji nabídl bez jediného zaváhání, neveřejně jen pro svůj vnitřní pocit užitečnosti. Na zábavách, mezi našimi přáteli, častokrát jsi táhl společnost až do ranního kuropění. Tvůj rodinný život s ženou Olgou a bezva „děckama“ Julčou a Adamem byl obdivuhodně stmelený. Při lezení jsem měl vždy pocit bezpečí, hlavně díky klidu a vyrovnanosti, který z tebe vyzařoval. Na čem jsme se dohodli, bylo jak vytesané.

Co závěrem za tvou poutí Zdendo, budeš nám moc chybět, neuměl jsi stárnout a odešel jsi v plné síle, ve chvíli, kdy před tebou stálo mnoho dalších úkolů a především, my tě potřebovali…

Zdenda

Závěrem patří dodat, že Mára a Tom byl výjimečně šťastný los. Oba dva si výpravu, když opomenu smutnou událost, náramně užili. Zalezli v excelentním stylu a … toto už nechám na jejich autentickém vyprávění, které určitě brzo budeme mít možnost číst.
Děkuji jim za prožité pohodové chvíle a smekám klobouk před jejich výkony.

Těbůh Mára

www.marekholecek.cz

---

Poznámka:
Dvanáct poutavých kapitol z lezeckého světa očima Zdeňka Hrubého…

Nanga Parbat 2011 (Zdeněk Hrubý)

• 01/12 - Příběh nezačíná, už dlouho běží
• 02/12 - Cesta z města do těsta
• 03/12 - Doma
• 04/12 - Život na pláži
• 05/12 - Nedokonalé slasti
• 06/12 - Která to bude a kdy
• 07/12 - Pionýři slepých uliček
• 08/12 - Ramadan
• 09/12 - Tady jsme vždy chtěli být
• 10/12 - Dej nám Pánbu kýbl bublin sem
• 11/12 - Kam dolétne sokol
• 12/12 - Jak se dostat do ráje