Lynn Hill, dívka z ikonického plakátu, který má mnohý z nás vylepený doma na stěně. A žena, která ač malého vzrůstu, dokáže svou přirozenou laskavostí obejmout dav. Tichá síla v pevných postojích je téměř viditelnou aurou, která se dotkne každého, kdo stojí v její blízkosti. Lynn Hill je nejen vysoká škola lezení, ale především lidskosti, o kterou se dokáže podělit. Věřím, že všude, kde kdy lezla, kus její dobré energie zůstal. Lynn, chtěla jsem ti darovat horskou květinu, kterou by namaloval Petr Prachtel, ale nebylo na to dost času. Květina měla být složená z dotazů a vzkazů některých horolezců. Ale tenhle expediční plán mi nevyšel. A tak to budeme muset vzít na Flash. První dotaz je můj. Svým lezeckým nadšením mi připomínáš Dinu Štěrbovou. I ona začala své první skalní výstupy v období rané puberty. Později spolu se svou kamarádkou Čechoameričankou Věrou Komárkovou stála jako první žena na vrcholu Čo Oju. V té době jí bylo 44 let a myslím, že „It goes boys“ si říkala také. Nedůvěra mužů, která jejich výstup provázela, byla obrovská. Dina se mnoho let věnuje charitativní činnosti v horách v Pákistánu, založila sdružení Czech hospital. Máš i ty nějakou oblíbenou oblast, ve které zůstalo tvé srdce? Ano, Yosemity jsou pro mě velmi speciálním místem. Je zde mnoho krásných, obrovských stěn s bohatou historií. Jsem oddána výuce lezení v Texasu v Hueco Tanks, kde mám kousek svého místa poblíž státního historického parku. Mnoho let jsem usilovně pracovala na tom, aby toto místo bylo vhodné pro pořádání lezeckých táborů nebo jednoduše jen pro to, aby lidé mohli přijít a zalézt si na této úžasné skále. Druhý okvětní lístek je Radka Jaroše. Vždycky jsem tě obdivoval jako úžasnou skalní lezkyni a samozřejmě i krásnou ženu. Do jaké míry jsi zkusila zimní lezení, lezení ve vysokých horách sněhového a ledového charakteru a co ti tento druh lezení říká? Nevylezla jsem ve vysokých horách tolik jako Dina a další tvoji přátelé, ale byla jsem v Kyrgyzstánu, tam je nejvyšší místo, kde jsem kdy byla (je to stejná nadmořská výška jako Mont Blanc 4810 m n. m.). Bylo to velké, místy trochu děsivé, dobrodružství v 1200metrové stěně. V horách jsme byli sami bez satelitního i mobilního telefonu. Žádná možnost komunikace v případě nehody. Třetí přidal Libor Hroza st. Co ti lezení vzalo? Řekla bych, že stabilita a zázemí – to byla výzva předchozích let. Když jsem hodně cestovala, nikdy jsem se doma necítila úplně zakořeněná. Ale mám dvacetiletého syna, jehož výchova mě určitou dobu přeci jen více držela na jednom místě. Ale teď, když je starší, mám v plánu cestovat opět více. Čtvrtý je plný mužské zvědavosti Filipa Hebelky (skvělý ortoped, nadšený lezec). Co tě na lezeckém životě nejvíce baví? Jako krásná a výborná lezkyně jsi musela být v centru pozornosti všech lezců. (Lynn se usmívá a po chvilce odpovídá.) Ne, myslím si, že lidé jsou velmi zdvořilí a uctiví, a že mě respektují, takže to nebyl a není problém. A co mě na lezeckém životě nejvíce baví? Pobyt v přírodě a zvědavost, kterou to ve mně stále probouzí. Mám ráda pěkná místa, klid, celkovou krásu přírody. Pátý od Pavla Šťovíčka, který má v Yosemitech také kus svého srdce. Jaký sport kromě lezení tě baví? Bruslení na běžkách a také dělám aštánga jógu. Jan Kareš vzpomněl, že jednou jste ve Francii lezli stejnou cestu v jeden čas. Konstatoval, že to pro něj bylo motivační, protože mu hlavou běželo, že přeci ženská nepoleze líp než on. A zachoval nám svým – a také že nelezla – rovnováhu na světě. Jestli je takové smýšlení pro něj přirozené, je to v pořádku. Ale domnívám se, pokud si myslí, že muži jsou lepší lezci než ženy, že se to takto nedá rozdělit. Možná by se měl zamyslet, co definuje lezecké schopnosti. Jsem si jistá, že je mnoho žen, které dokáží lézt lépe než on. A mě by ještě zajímalo: Čím je pro tebe v rámci skalního lezení možnost využití jistících prostředků, které před lety neexistovaly? Když lezu jednodélkové cesty, ráda používám grigri, na vícedélku reverso. Jediná věc, kterou nemám na reversu ráda je, že pokud potřebuji ve vícedélce povolit, je to náročnější. Přes jasné rozdíly ve většinovém přístupu k současnému horolezectví – vnímáš v lezcích něco společného, co se vývojem technologií a zvýšením počtu lezců celkově nezměnilo? Spojuje lezeckou komunitu něco unikátního? Rozděluješ si lidi na laně na lezce a horolezce? Já myslím, že v duši horolezců je, bez ohledu na technologický pokrok, zakořeněná zvědavost a touha vyzývat sám sebe. Na to nemá nové vybavení vliv. Myslím, že to právě spojuje lezce všude po světě, protože všichni navzájem rozumíme naší vášni pro objevováni, učení se a růst. V rámci dělení na lezce a horolezce - podle mě, horolezci se zajímají o vyšší vrcholy a méně o techničtější a obtížnější cesty. Tráví více času plánováním, logistikou, aklimatizací a hledáním cesty přes ledovec a sníh. Lezení v horách obvykle vyžaduje hodně času a to má celkový dopad na životní styl lezců. Oproti tomu čistokrevní skalní lezci zkoušejí těžší cesty s extrémně náročnými pohyby, příkladem jsou boulderisté. Jejich život není stejný jako život alpinisty. S kým jsi kdy lezla nejraději? A s kým už by jsi se na lano nikdy nepřivázala? Nepamatuji si, že bych se s někým na laně cítila vyloženě strašně. Někteří lidé jsou samozřejmě trochu více sobečtí, například na expedici ukradnou všechno jídlo nebo něco takového. Na jedné expedici jsme dali všechno naše jídlo na jedno místo, bylo společné pro všechny, ale někteří si to své nechali. Upřímnost a společná práce, tak by to podle mě mělo v horách fungovat. Celkově musím říci, že raději lezu se ženami, protože jsou většinou méně sobecké a soutěživé než muži. Ale v zásadě je to kus od kusu. Mám jednu přítelkyni, která je velmi soutěživá. Kdysi jsi řekla, že lezení je pro tebe syntézou pohybu po skalách, výkonů i jen samotného pobytu v přírodě s fajn lidmi. Směs zážitků, které se sbírají při překonávání překážek i sebe samotné. Přidala bys k tomu dnes ještě něco? Lezení je pro mě stále pohybová meditace. Stejně si užívám cesty, které v sobě nesou výzvu, i krásné, lehčí cesty. Jsem prostě ráda na hezkých místech s lidmi, se kterými je mi fajn. Jakou cestu a kde jsi měla možnost vylézt v rámci festivalu v Teplicích. S kým jsi ji lezla? Lezla jsem jen jednu cestu se Stoupou. Bylo to na Krále a bylo to velmi vzrušující. Lezli jsme krásným komínem s minimem jištění a představou prvovýstupu před 100 lety. Byla jsem ohromena odvahou prvovýstupců. Jejich smělostí a smyslem pro dobrodružství! Petrem Prachtelem jsem rozhovor začala a také skončím. Je tu s námi a zajímalo by ho, zda-li si ještě vzpomínáš na vaše letmé setkání v Americe, kdy jsi mu přišla říci, že mu fandíš. Petrova slova jsou: „Asi nejvíc je láska, ale pak hned svoboda.“ Souhlasíš? Ano, vzpomínám a souhlasím, je to krásné rčení. První je láska, druhá je svoboda! Děkuji za povídání a přeji jen vše dobré. S úctou Petra Michvocíková Za pomoc s překladem děkuji své dceři Lauře.
|