Beal Petrohradské Padání 2012 se kvapem blíží a Petr Resch a spol. neúnavně připravují, čistí a objevují nové a nové bouldry pro závodníky.  Myslím, že není od věci Petra trochu vyzpovídat a při té příležitosti se také zeptat na jeho skvělé "úlovky" na písku.

Ahoj Petře, koukám do tvého deníčku  a  vidím samé novinky z oblasti Petrohradské Padání 2012. Takže zatím tajná oblast? Kdy bude otevřena?
No tak tajná… Otevřeně říkám, že je to Žihelsko. Ale jsou tam i některé dříve lezené kameny, u nich názvy vynechávám. Je to zejména kvůli MČR v přírodním boulderingu, které tam paralelně také poběží. Takže sorry Lezci, že v tom dělám hokej, ale já bych si jinak neměl, co zapsat (body, body, body!). No a otevřeno to všechno bude samozřejmě na Padání, teď nově po generálním sponzorovi pojmenované BEAL Petrohradském padání.


6A v solidním mokrém hnusu, Petrohrad/Žihle
foto by Karel Heger

Podle tvých zápisů se jako každoročně pěkně činíte a přípravy na Padání 2012 jsou v plném proudu. Jak dlouho už tuto oblast čistíte, objevujete, připravujete?
Tři týdny po proběhnuvším minulém ročníku jsme už začali úřadovat. Úřadovat doslova. Žihelsko je víceméně logická volba, kamenů je tu mraky na více ročníků. My jsme ale chtěli jako první bod programu mít vyjasněno zázemí. To byl totiž určitě největší impulz pro stěhování z centrálního Petrohradu. Podnikavější lidé, kteří se okolo akce obecně motali, totiž začali příliš koukat na to, kolik vydělají. Skončilo to i neplněním dohod. A poslouchat nářky, jak všichni hrozně prodělali, když jsem jim tam „přivezli“ 500 nebo i více lidí nás fakt nebavilo. Chceme se tím bavit a ne se s někým věčně dohadovat. Jakmile bylo vyřešené zázemí, začali jsme jezdit čistit a přelézat. Takže už značnou část léta jsme tím trávili a od té doby pořád.


Kolik „práce“ ještě zbývá?
Docela dost. Ještě by se mi líbilo přihodit takových sto kousků k již existujícím asi 350 a je potřeba nějak přelézt nebo alespoň oklasifikovat projekty. Kromě toho taky spousta úředničiny. Je to první ročník na novém místě a s tím je spojeno dost starostí. Navíc chystáme řadu vylepšení a novinek, zlepšili jsme marketing, abychom mohli víc nabídnout účastníkům… Takže je co dělat.



6B na Kávovar, Petrohrad/Žihle
foto by Karel Heger

V deníčku máš zapsány dvě novinky za 8B. Jeden boulder má 4 metry a druhý 5 metrů. Docela vysoký kousky?
Tak ty 4 metry jsou spíš reálně 3,5 metrů, ale ten druhý boulder je opravdu dost velká věc. Rozhodně ale nikoli nebezpečná, spíš je parádní, že je tam zhruba osm vyrovnaných kroků. Nicméně budou tam věci i mnohem vyšší. Fakt pro srdcaře, sám jsem zvědavý, jak rozdýchám osmimetrovou plotnu bez chytů. Jen co bude podmínka, jedem brousit gumu.


Ledového muže 8A jsi lezl v -11°C. Nemají pak závodníci při teplejším počasí nevýhodu a tím pádem i obtížnost pak vypadá jinak?
No netajím se tím, že máš absolutní pravdu. Zejména tady, kde se leze po plackách, to bude rozdíl. Alespoň to nikdo nebude moc srážet a já si mohu napsat nějaké to Číslo!


Ty jsi asi zvyklý, ale přeci jenom nepřipadal sis při této teplotě opravdu jako ledový muž?
Zvyklý nezvyklý, nic jiného mi nezbývá. Když bylo rozumněji, měl jsem vždycky nějakou jinou práci a pak, když je trochu času, uhodí takové mrazy. Popravdě řečeno, je to hnus. Naučil jsem se s tím ale bojovat. V podstatě při teplotách nízko pod nulou existují dvě možnosti, jak s mrazem bojovat. Chceš-li strávit v oblasti delší čas, musíš si rozdělat oheň. To je skvělý základ. Rozehřeješ se, vytopíš boty a pak jdeš „přimrzat“ ke skále. A zase se můžeš vrátit do tepla. Takhle tě to tolik nevyčerpává. Druhou možností je existovat pouze z vlastního tepla, tzn. boty rozehřívat pod bundou, cvičit, hýbat se. Tohle ale stojí hrozně energie, což (v mém věku) znamená, dát tak dvě série pokusů v boulderu, pak už jedině delší trasu popojít jinam.


jedna z větších linií pod nejtěžším místem, Petrohrad/Žihle
foto by Karel Heger

Tuším správně, že v roce 2010 jsi v této oblasti vylezl „Knocking on heavens door“ 8C? Máš rozdělaný nějaký další takový prásk?
Jo „zaklepat“ si budou moci všichni účastníci nového ročníku. Adama jsem záměrně brzdil, už se klepu, co řekne na klasu. A nové linie by byly, ale není čas. Třeba ale nějaké 8B+ do Padání stihnu. Pokud ne, tak pak už taky ne, protože povalíme další ročník a pak…. Jinak to nejde časově zvládnout. Vlastně „Knockin‘ …“ byl tak trochu kousek mimo tuhle rutinu a nevím, zda si budu moci dovolit ještě někdy něco podobného.

Takže co letos pro závodníky připravujete a jaké bude letošní Padání?
Jaké bude, záleží na závodnících. My se jim snažíme připravit vymazlené podmínky pro jejich hru. Tak předně začne akce už v pátek dopoledne. Zaparkuješ auto, ubytuješ se a pak už jen užíváš okolního lesa a kamenů.  Od jedenácti dopoledne až do soboty odpoledne bude možné se kdykoli průběžně přihlásit. Myslíme si, že místo je natolik krásné, že se vyplatí tam zůstat déle. Navíc bude hodně odcházet kůže na dlaních, a kdo bude lézt rozumně, tomu bříška vydrží, ačkoli povrch je tam hodně hrubý. Od pátku tedy už pojede hlavní i vedlejší soutěž a večer bude první řekněme oficiálnější kulturní prográmek, vystoupí skvělý bluesový BB Band, jak jinak než v komorní atmosféře stylové hospody. V sobotu dál poběží celkové Padání a kromě toho jsme připravili asi nejzásadnější novinku – Mistrovství ČR v přírodním boulderingu. Tři hodiny kluci a tři hodiny holky se budou moci poprat s opravdu velmi důstojnými problémy na jednom místě. Děláme to zejména proto, že chceme právě to nejlepší lezení koncentrovat na jednom místě. Každý, kdo chce, může tedy vidět to nejlepší a pak si prásky samozřejmě taky zkusit. Sobotní večer bude klasika, dvě kapelky (sáhly jsme docela hluboko do kapsy), hóóóódně bohatá tombola (sponzoři se fakt vytáhli!). Původně jsme chtěli dělat ještě závod ve skocích, ale nějak nám ta umělá stěna do akce nepasuje. No a v neděli odpoledne si zamáváme a v poklidu se rozejdeme domů.
Musím se ještě pozastavit u zázemí. K dispozici máme po celou dobu celý areál školy v přírodě. Z mé strany absolutní nadšení. Ve startovném, potažmo vstupném na večer (400/200 Kč) budou mít účastníci spinkání ve stanech nebo ve školních třídách zadarmo. Ostatní dostanou slevu už na takhle hodně levné bydlení na pokojích. Prý tam výborně vaří, ceny také velmi lidové. Pro nelezce, či lezce unavené, je tam možnost jít si zablbnout do lanového centra nebo si zastřílet na laser game. Samozřejmostí je, že každý dostane nějaký dárek od sponzora, nového průvodce, bude moci „natankovat“ maglajz dle libosti…


Číža v 6B po klasických tamních chytech, Petrohrad/Žihle
foto by Karel Heger


Podle tvého deníčku  to vypadá, že bouldrařská esa budou mít k vyřádění spousty možností, ale jak to bude s lehčími bouldry?
Je jich trochu méně, než obvykle, ale jsou. Žádný (nebo téměř žádný) kokotiny. Mraky techniky. Nic nepustí zadarmo a i v těch lehčích věcech je potřeba umět lézt. Kdybych to měl nějak vyjádřit v číslech, tak si myslím, že víc než dvě stovky věcí bude do 6A+.


Bude mít závod stejná pravidla jako v předchozích ročnících? Bude dvoudenní nebo jednodenní?
Třídenní!!! Pravidla budou kromě toho MČR klasika, tzn. hlavní soutěž je nasbírat za celou dobu 8 věcí úměrně své výkonnosti, vedlejší soutěž „sběrač“ prostě běhá po lese a sbírá vše, co najde (pozor na veverky!) a toho vyhlásíme už v sobotu. MČR je systém asi deset boulderů a lez, jak umíš. Bouldery z MČR se budou započítávat i do hlavní soutěže, samotné MČR bude vyhlášeno v sobotu večer. Kategorie děcka, mládež (pouze hlavní soutěž) a ženy, muži ve všech třech soutěžích. Jo a taky bude samozřejmě tipovačka na Lezci! Přesná pravidla jsou na stránkách padani.eu ve třech jazykových mutacích, v brzké době tam přibude i to MČR.


malý Péťa pomáhá s přípravami Padání, Petrohrad/Žihle
foto by Karel Heger


Nedá mi to a zeptám se tě i na pár otázek mimo Padání. Minulý rok se ti skvěle dařilo na skalách - především na písku. Takové Skotské střiky Xb na OS je skvělý úlovek. Podle mě je to první OS této cesty. Ty se asi moc nebojíš?
Vloni jsem se rozlezl. Fakt. Dokonce jsem si jeden okamžik připadal jako pískař! To znamená nejen přelézt něco těžkýho dva metry nad kruhem, ale přelézt něco, ač trochu méně těžkýho, pět metrů nad smyčkou, navíc samozřejmě bez všemohoucího prášku. Nicméně bojím se toho hrozně, akorát s pocitem, že jseš v pohodě, tak nějak dostáváš křídla a víc si věříš. Zvykneš si na matroš, užíváš tření a valíš. Neřešíš. Jakmile mi ale dojde, bojím se hrozně. Nerad padám.


o bizardní tvary není nouze 7A+, Petrohrad/Žihle
foto by Karel Heger

Zajímalo by mě, jak často lezeš na písku, protože např. Krok sun o posun na druhý pokus a Amores Peros na onsight jsou skalpy, které jsem si vždycky myslela, že ukořistí jen lezci, pro které je písek "denní a víkendový chléb". Fakt smekám!
No tak děkuju, děkuju. Na písku trávím pravidelně týden na Ostaši a pak už jsou to jen nárazovky. Ale ono to lezení na písku zase tak vzdálené té „naší“ žule není! Co mi jde? Oblé chyty, hrany (dost si vážím „Utopie“ na Křižáku). Stupy na tření. Já mám obecně problém ustát malé ostré stupy. Vyhovuje mi stát na tření, objímat hrany apod. Tomu také přizpůsobuju lezečky. Nelezu v překroucených modernách tlačících veškerou váhu do jednoho bodu. Já tomu svému způsobu říkám „kačeří“. Tedy na všechno se snažím stoupat na plochu, pěkně to rozplácnout. Mimochodem také proto mi to bůhvíjak nikdy nešlo na umělé stěně. Jo a důležité – zhubnul jsem. Tolik, co teď, jsem nevážil ani v osmnácti. „Ošklivých“ 63 kg. Babička má o mě starost.

Vlastně kromě tvého prvovýstupu AHOJ XIa jsi všechny cesty v minulém roce vylezl na on-sight. Nenacvičuješ? Není čas?
Ještě jsem přelezl RP tu kratší věc vedle „Střiků“ v Ostrově. To jsem zkoušel už někdy před více než deseti lety. Jinak naprosto přesně, není čas. Buď to vylezu, nebo ne. Mrzí mě třeba „Skurutí běh“, do které jsem šel nerozlezenej a už je to jednou pro vždy pasé. Ale šetřím si „Šílený tanec“, jednou budu tak strašně silný… Prostě pokus a zase o dům dále. Nemám s kým něco nacvičovat. Jednou mě jistí člen VV ČHS, pak manželka, pak kamarádi, občas už i Jindra, ale jednou to nedopadlo moc dobře. Kdo to tehdy na Smíchově viděl, asi se dost vyděsil. Navíc mě ani nacvičování moc nebaví, tedy s lanem, přijde mi to taky dost egoistické vůči jističi.


Křížák
foto by archiv Petr Resch

U "Ahoj" se ještě zastavím. Jak jsi tento směr našel… sektor Zelenina nezní moc lákavě?
Já jen doufám, že jsem to zařadil na správnou skálu. Na Ostaši toho v poslední době hodně přibylo a nějaký novější průvodce chybí. Tahle stěna, kde je „Ahoj“ je absolutně parádní. Táhle, mírňounce  převislá, čistá. Strukturou dost podobná žule. Navíc zeleninu mám rád. Směr jsme našli hned při jedné z prvních návštěv na Ostaši, kdy jsme pročesávali okrajovky a hledali směr. Tehdy ale zvítězili „Slimáci“, kteří mě zaměstnali na zbytečně dlouhou dobu. Důkaz, že neumím malé stupy, ale taky to, že ve třiceti stupních, kdy se na Ostaš pravidelně dostávám, se lezou takovéhle věci těžko. Jinak ve stěně jsou ještě dva až tři směry možné, jeden máme rozdělaný. Takže by to mohl být takový příjemný sportovní koutek.

V popisu píšeš, že se jedná o vyrovnané lezení. Znamená to tedy, že v cestě není žádný záludný boulder, který tě pořád dokola shazuje?
Pro sebe jsem si říkal, k prvnímu 7A(+) Fb, k druhému 6C(+), ke třetímu 7B(+), nad ním 6C+ a pak tak IXb/c na vrchol. Samozřejmě ti v tak mírném převisu nenateče, ale leze se určitě deset metrů pořád poměrně těžkým terénem. Takže záludnost je v přesnosti a samozřejmě padat se bude nejvíce mezi druhým a třetím.


pozor na veverky
foto by Karel Heger


Něco se proslýchá, že je někde v nástupu cesty vytesaný chyt, který už tam byl. Vede cesta přes něj?
Jo, řekl bych, že taková divná lištodírka je tam seklá, nástup cesty vede přes ní. Psal jsem si o tom i s Jirkou Malíkem, který tam dříve působil a cesta „Ahoj“ vlastně narovnává jeho starší projekt. Chyt je asi z těchto pradávných dob, neboť já si nepamatuju, že by tam někdy nebyl a na Ostaš jezdím v létě pravidelně již 13 let. Jirka sám ho ale dle svých slov nevysekal.

Na písku cesty děláš, a tak se tě chci zeptat, jaký je tvůj názor na dělání cest na písku?
Tak já už jsem snad dozrál do doby, kdy nechci krofat moc do toho, co náleží jiným (zase tolik těch cest nenadělám a v háčcích vlastní výroby se hrozně bojím!). Motorem vývoje je a vždy byla špička a lidé, kteří na těch píscích lezou nejvíce. Tomu by měla odpovídat i pravidla. Škoda, že v určitém ohledu neodpovídají, což je bohužel posouvá do nerealistické roviny (nebudu zastírat, že narážím zejména na magnézium). Co se týče způsobu dělání cest, tak mě už doba borháků po dvou metrech s předvrtáním malou vrtačkou připadá malinko absurdní. Ale jak říkám. Na píscích jsem návštěvníkem a pískaře respektuji. Místní chtějí odspodu a to je pro mě neměnitelné dogma.

Jaké máš letošní plány s lanem?
Hory, hory, hory. Víc už snad ani neplánuju, jsem realista. Jo a možná bych se zase někdy mohl podívat do Srbska, když ho mám osm kilometrů od baráku a na Petráč jezdím osmdesát.


projekt na Kapitána 8...
foto by Karel Heger


Ještě se na závěr zeptám, jak všechno zvládáš: rodina, bafuňaření, Padání, lezení? Neuvěřitelný nasazení…
Taky se musím něčím živit, protože ten způsob, jak vyvést peníze z ČHS jsme jaksi zatím nenašli:) Ale musel jsem si ulevit… Zvládám? No když to tak vypadá, jedině dobře. Co k tomu říci. Zaměstnání je způsob obživy, který mě navíc baví. Mám poměrně flexibilní pracovní plán, občas noci, občas týden pryč, třeba v Bělorusku. Nicméně každému podle jeho zásluh, platí u nás ve firmě. Rodina a Padání je srdcovka, relax, paráda... Něco, co mě nabíjí.
Bafuňaření v ČHS, ale taky třeba mé působení v zastupitelstvu v obci, kde žiju, je důsledkem toho, že nejsem netečný vůči tomu, co se kolem mě děje. Člověk může nadávat, může kritizovat, hledat chyby. I takoví lidé jsou samozřejmě zapotřebí a je třeba jim naslouchat, ale já to holt nedokážu jen pasivně sledovat. Speciálně do struktur ČHS mě kdysi přivedl Jura Čermák. Charismatický to člověk. Neuměl jsem mu říci NE. A člověk by neměl odcházet od rozdělané práce.
Na druhou stranu nemám televizi, nechodím do kina, na koncerty a do divadla sporadicky. Nemám profil na facebooku. Nestíhám se učit anglicky jinak, než že sedím nad Jindřichem. Na počítači je tenhle rozhovor téměř mým vrcholem. Trénuju nejvíc na hrazdě v práci. Nestíhám jezdit na závody v lezení, a když už, pak jedině s dětmi. Nestíhám dělat slušný fotky z lezení, videa. Nestíhám reagovat na všechny debaty na Lezci...
Ale žiju rád.

Díky za rozhovor
Rádo se stalo. Jako ryzí Jájista jsem se zase jednou pořádně namlsal (a tady důrazně bez smajlíka!!!)


se ženou Aničkou na Ostaši
foto by Karel Heger


padani.eu