Lezec - Zpravodaj

Vyhledávám stresové situace. Rád se bojím. Často mívám strach… Chci o něm vědět a mít ho pod kontrolou. Přesně to mi nabízí zimní lezení s cepíny!

foto by © Petr Solnický

Chci také dokončit svoji práci pěkně do konce. Dotáhnout to až do posledního puntíku. Chci znovu přelézt jednu z nejtěžších mixových cest vůbec: „Game Over M13-“. Přelezl jsem to už s patními hroty – dle závodního stylu. Teď mě láká styl: „dělat si to těžším!“ Přelezu to i bez patních hrotů!!! Když už jsem to dal s patami, tak to dokážu i bez nich!!!

foto by © Petr Solnický

Na cestě za mým dalším snem mi dělají společnost moji kamarádi ze Severní Moravy: Petr Solnický(25), Lumír Fajkoš(28), Milan Horna(29). Sny dají hodně práce a ještě více odříkání. Tentokrát musíme opustit Vánoční pohodu, teplo našich domovů, pohodlí, cukroví a smažené kapry… Vyrážíme 25. prosince do studených a zasněžených hor, budeme bydlet v malých stanech, každý den šlapat přibližně devadesát minut do prudkého kopce, …, uff… Ale je na co se těšit!

foto by © Petr Solnický

26. prosince 2007

– aklimatizace…
Zvládli jsme tak akorát udělat vynášku lezeckého materiálu a krátce se rozlézt. Je dost zima, nikomu se ani nechtělo vylézat z teplého spacáku, vařit čaj, natož makat do prudkého kopce. I prsty na nohách pěkně mrzly…
No alespoň jsem rád za to, že jsem si „oživil“ začátek Gamu. Dolezl jsem ani ne do poloviny cesty. Byl jsem naprosto vyčerpaný, ruce nějak neposlouchaly, tak jsem to zabalil kolem třicátého kroku. Pro dnešek už stačí. Ještě třeba pošetřit energii na sestup dolů k našemu autu a v té zimě uvařit pořádnou večeři…

foto by © Petr Solnický

27. prosince 2007

– 44 kroků
To se nám už „turistikovalo“ mnohem příjemněji. Těch devadesát minut s lehkým batůžkem je přece jen méně devastujících. Na zimu si už pomalu začínáme zvykat. Je všude kolem nás...
Dnes mám mnohem více sil na „krokování“ Gamu, dal jsem si dvakrát 44 kroků ve stropě. Bohužel se mi ani jednou nepodařilo přelézt za hranu stropu…Vždy jsem vypadl přímo na hraně, když mi vystřelil cepín z police. Prostě bez patních hrotů je to úplně jinačí lezení, musím lézt mnohem precizněji. Bez pat se mi nějak nedaří odlehčovat cepíny, častěji mi to vystřeluje a pak zbytečně padám. Musím se zaměřit na to, abych byl opatrný a lezl maximálně staticky. Taky jsem po tom všem pořádně unavený, bolí mě snad každý sval a už nemůžu…

foto by © Petr Solnický

28. prosince 2007

– rest day
Miluji odpočinkové dny. To si dávám vždy velké hody…

foto by © Petr Solnický

29. prosince 2007

– ztráta mého mazlíčka…
Ztratil jsem svého miláčka! Spadl mi do doliny plné sněhu! Smůla, zrovna při přelezu klíčového místa, přibližně v padesátém kroku, jsem vyrval obrovský blok skály. Byla to jediná police, musel jsem přes ní udělat povinně krok. No, alespoň že jsem stihnul během mikrosekundy vykrýt srážku přilbou, a ne svým obličejem. Sakra…takový kousek od řetězu… Je třeba změnit a upravit software ve výlezu.
Zbytek dne jsme s Milanem hledali ztracený cepín. Nedaří se, jsme promočení, zmrzlí…navíc se stmívá, nic už nevidíme. Ráno moudřejší večera. Ještě si říkám, že nám určitě přes noc nasněží, aby to hledání bylo napínavější.

30. prosince 2007

– poslední den - naprostá euforie
Samozřejmě, že během noci nasněžilo. Ďábel si se mnou pořád zahrává! Však já mu to v pekle pěkně vrátím, třeba cepínem přímo do hlavy…
Každopádně pozitivní bylo, že napadalo jen pouhých deset centimetrů. Kamarádi mě v tom nenechali samotného a pomohli mi. Za to jim upřímně moc děkuji! Museli jsme důkladně prohledat přibližně čtyři sta metrů čtverečních. Každému při tom mrzli nohy a ruce, byli jsme mokří od sněhu a zároveň zpocení z námahy. Snad nejhorší možná kombinace. Navýšil jsem motivaci z původního piva na flašku Jagermeistera a po téměř dvouhodinovém trápení Milan vykřikl: „:Mám ho!“ Na vítězný pokřik jsem se tak zoufale těšil! V duchu si říkám: „Pěkně, panáčku, a teď to přelez. Ukaž sám sobě, co je v tobě. Máš za sebou čtyři náročné dny v horách, jsi unavený, zmrzlý a za chvíli bude tma! Dnes máš poslední možnost to přelézt.“ Věděl jsem, že mám energie sotva na jeden kvalitní pokus. Zase těch šedesát kroků a vyletět můžu už v prvním.
Dal jsem si teplý zelený čaj, řádek hořké čokolády a dvacet minut si odpočinul. Byla mlha a mírně sněžilo, trochu pesimistické počasí. Sebral jsem veškerý zbytek své energie a šel do toho. „Jdu to přelézt!“
Lezlo se mi parádně. Kruté fixy, nekonečná vytrvalost, maximální koncentrace…  Daří se mi krok po kroku dolézt na konec stropu, přehoupnout se přes hranu, a s novým softwarem opatrně přebušit nejisté lišťičky. Vybuchl jsem naprostou euforií, když jsem cvakl řetěz! Adrenalin mi proudil celým tělem. Předloktí bylo kvalitně natečené, ale celou tu dobu pod kontrolou.

foto by © Petr Solnický

Byla to nádherná cesta a pěkně mě potrápila. Šedesát náročných kroků, nejistých. Téměř v každém hrozilo vystřelení. Skála je celkem lámavá, taky jsem už na to doplatil při výlezu. Bez patních hrotů to byla úplně jiná cesta. Předtím mi to přišlo relativně snadné. Pokud to porovnám s mými přelezy několika skalních desítek, tak si dovoluji tvrdit, že Game Over byl mnohem náročnější jak fyzicky, tak hlavně psychicky…

Dodatek:

Zdroje:
Pěkné fotografie od Petra Solnického jsou na jeho webu:
Dryland

See you in hell!!!
HO Baník Karviná, VSK VUT Vertical Brno
Triop, ČHS

Game Over M13-

Mixové lezení v Rakousku – Dryland

26. prosince 2007

27. prosince 2007

28. prosince 2007

29. prosince 2007

30. prosince 2007

Komentáře