Nejsušším měsícem na mnohdy deštivých Lofotech je červen. Naším štěstím bylo, že jsme poprvé po dlouhých třinácti letech měli právě tento měsíc volný - úspěšně jsme totiž složili maturitní zkoušku, ale skutečnou zkouškou dospělosti nám měla být naše miniexpedice do země Vikingů.
Kirkefjord (hi res)
foto by © archiv Svihyibuam
Naplánovali jsme si to v našem stylu, co nejdobrodružněji a nejlevněji (vyšlo nás to každého na 6000 Kč), a podle toho jsme si určili pravidla. Prvovýstupy v odlehlých stěnách, žádné nýty, doprava stopem, bez vnější podpory, jen s jídlem co unesem na zádech, plus co příroda dá - a to jsou v případě Norska hlavně ryby a houby. Za dobrodružství se přece neplatí, tak jak tomu v současnosti často bývá, dobrodružství se hledá.
Inverze nad Kjerkfjordem
foto by © archiv Svihyibuam
Několik dní nám trvalo samotné balení a výsledkem bylo 45 kg materiálu na osobu. S těmito almarami jsme nasedli do autobusu směr Oslo. Poté nás čekalo už ,,jen“ asi 1300 km stopem. Stopování Norskem se ukázalo jako skvělá sázka na ,,divokou kartu" a potvrdilo naše naděje a očekávání. Začínající vysokoškolské prázdniny, ale především přátelská nátura lidí ze severu brzy přinesla ovoce a po dvou dnech plných náhod, překvapení a seznámení (jeli jsme s profesorem i studenty, s knězem i s feťáky) jsme se ocitli v přístavním městě
Bodo, odkud jsme vypluli směr
Svolvaer, centrum souostroví
Lofoty (4000 obyvatel:-)).
Ledovcový kar s vrcholem Stamprevtinden (hi res)
foto by © archiv Svihyibaum
Skalkaření Lofoty
foto by © archiv Svihyibuam
Po pár hodinách jízdy trajektem začaly z rozbouřeného moře na obzoru vyrůstat přízračné řetězce hor. Lofoty nás přivítaly deštivým proměnlivým počasím a teplotami jen těsně nad nulou a nezvyk na tohle klima se okamžitě podepsal i na našem zdravotním stavu. Naštěstí jsme našli starou rybářskou boudu, ve které jsme se na dobu špatného počasí ubytovali a aspoň chodili na ryby. Po pár dnech se ale vše vylepšilo a my mohli začít s lezením v první oblasti:
Kalle. Zde padly dvě delší cesty a pár skalek na rozlez. Po tomto prvním týdnu jsme se přesunuli do oblasti
Djupfjord, kde jsme přelezli lofotské superklasiky, perly jako
Only Blueberries a
Vestpillaren na slavný
Presten, na jehož panoramaticky vděčném vrcholu jsme se poprvé nechali naplno zasáhnout nádherou těch míst. Poté ještě dvě obtížnější a mnohem morálovější cesty a byli jsme připravení na první pokusy o některý z prvovýstupů. První naší cestou se stal
Fish Restaurant, 5+ , 350m.
9.délka prváče Hungry eyes
foto by © archiv Svihyibuam
Ovšem krásu linie jsme bohužel příliš neodhadli a vznikla jedna z nejhnusnějších cest v dolině, kombinace bouldrů a polochoďáku po položeném žebru. Odradit jsme se však nenechali a hned následující den jsme se zakousli do nádherné, ledovcem vymyté, 300m vysoké plotny na Point 713m/Pillaren. Po desetihodinové kličkované mezi neodjistitelnými plotnami vznikla nádherná baleťácká cesta, která prověří hlavu, lýtka i orientaci:
Goodbye High School, 7-, 460m. Klíčová sedmá délka za 7- je zároveň délkou nejmorálovější nebo spíše nejnebezpečnější. Dva mikrofriendy držící každý pouze za jednu vačku a 15m pod nimi i nad nimi nic napoví, že pád by byl asi s velmi vážnými následky, a možná ne pouze pro prvolezce... Nicméně zákaz nýtování je zákaz nýtování. Poslední tři délky jsou společné se starší cestou
Celebrian, a stojí opravdu za to! Sestup vede divokým horským údolím plným močálů, ale losa jsme vyhlíželi marně.
Potenciál doliny/fjordu byl vyčerpán a my vyrazili za naším konečným cílem, nejdivočejším ostrovem Lofot, čímž je
Moskenesoeya. Jde o nejzápadnější velký ostrov Lofot, lezecky nejatraktivnější, avšak pro svou nedostupnost lezci téměř nevyužívaný. Stop proběhl opět na výbornou a pár švýcarských seniorů nás dokonce pozval na kafe do restaurace, kde jsme svým tělesným zápachem popudili nejednoho z hostů. Po příjezdu do
Reine jsme zjistili, že další trajekt jede až za 22 hodin a vytrvalý déšť nás donutil k nalezení skrýše: stříšky před galerií Eva Harr, kde zrovna probíhal literární festival. Tolerantním Norům však dva boveři na zápraží příliš nevadili a jeden z autorů s námi dokonce zapředl debatu. Dalšího rána jsme vyrazili směr ,,ztracený svět", do osady
Kjerkfjord, která už nemá asi žádné stále obyvatele, a kde nečekalo nic než panenské stěny a moře prváčů.
Kontakt s okolním světem zajišťuje pouze malá bárka starého převozníka. Už jen příjezd do monumentálního
Kjerkfjordu je sám o sobě jedinečným zážitkem. Proplouvali jsme kolem půlkilometrových stěn, kterých se lezcova ruka ještě nedotýkala! Bránu do našich vysněných míst lemovaly vodopády dopadající s rachotem do klidné hladiny fjordu.
Počasí se ale nadobro zkazilo a na další tři deštivé dny se naším útočištěm stala dřevěná chatrč, čekárna na zmíněný člun. Norům, co občas přicházeli na ,,trajekt", plná čekárna opět nijak nevadila a my v ní nakonec kempovali celou dobu. Celé dny jsme polehávali ve spacácích a poslouchali nekonečný tlukot kapek o plechovou střechu. Na nejvyšších vrcholcích se dokonce objevil sníh.
10.délka našeho nejlepšího prvovýstupu Ticket to Greenland
foto by © archiv Svihyibuam
11.délka Ticket to Greenland
foto by © archiv Svihyibuam
Po zlepšení počasí započaly první průzkumy okolních lákavých stěn. I když zde bylo i pár starých, většinou nikdy nezopakovaných cest, zajímaly nás už jen prvovýstupy. Hned nad osadou ční jižní stěna
Maslitindenu, která rozněžnila naše srdce na první pohled. Výsledkem pozorování dalekohledem a desetihodinové práce ve stěně byla další pěkná nová cesta:
Hungry Eyes, 6 A1, 420m. Vrchol nám nabídl další jedinečné rozhledy do pustých odlehlých fjordů a na množství horských ples těsně sevřených horskými hřebeny. Takový potenciál na nové cesty! Šla nám z toho hlava kolem. Skála nám připomněla naše milované Piz Badile, a tak i jištění bylo tentokrát poměrně obstojné. Název cesty napoví o rozpoložení našich žaludků po třech týdnech na cestách.
Base camp pod Helvetestindenem
foto by © archiv Svihyibuam
A protože dobrého počasí se musí beze zbytku využívat, hned další ráno jsme přes sedlo vyrazili k dalšímu cíli: západní stěně
Brandtuvy, která se tyčí nad obří písečnou pláží Horseide lemovanou skalními stěnami na severní straně ostrova. Na pláži jsme chvíli pozorovali nekonečné vody Atlantiku neúnavně bijící do břehů souostroví a někde v dáli tušili už jen Špicberky a Grónsko. Čekala nás opět bergellská žula, tentokrát však více položená, ale o to méně chytovatá a především místy prakticky nezajistitelná. A tak se stalo, že několik délek v rozmezí 5- až 6- UIAA je zcela bez jištění. Klíčové délky za 6+ jsou naštěstí rozumně odjistitelné. O název cesty se postarala inverzní oblačnost, která nás po dobu výstupu zahalovala a naším jediným kontaktem s okolním světem bylo šumění vln na pláži pod námi:
Sound of Waves, 6+, 450m. Při sestupu po hřebeni jsme viděli, že se skutečně celé Lofoty koupou v oblacích a jen nejvyšší vrcholy jakoby mezi nimi plavaly.
Přiblížil se den příjezdu našeho podpůrného týmu, a tak jsme vyrazili zpět do civilizace. Na uvítací hostinu jsme nachytali 8 ryb a nasbírali 10kg mušlí (slávky jedlé). Po dvou dnech odpočinku jsme vyrazili pod náš poslední velký cíl:
Helvetestinden (překlad: Pekelný štít), který se nachází na jednom z nejvýjimečnějších míst Evropy, nad pláží Bunestranda. Když jsme se s našimi obřími batohy přehoupli přes sedlo a celé to přírodní divadlo spatřili, chtěli jsme tam zůstat asi už navždy. Přes půl kilometru vysoký žulový monolit vyrůstá přímo z pláže a za půlnočního slunce se halí do hávu pekelných odstínů. Nástup do stěny je pouhých 50m n.m. Na pláži jsme našli 3m dlouhý velrybí obratel a tým ruských horolezců, postavili stan a sousední stříšku, prozkoumali stěnu a plni očekávání zalehli. Ve stěně vedly zatím dvě cesty, a to od yosemitského krále Tommyho Caldwella. Rusové zkoušeli také prváč, ale v bigwallovém stylu.
Jelikož jde o stěnu západní, nastoupili jsme až v 11h, kdy do ní začíná svítit slunce, a měli jsme tak k dispozici 12h slunka ve stěně (o půlnoci se slunce nachází na severu a do stěny přestává svítit). Hora už od začátku ukazovala, že nám nehodlá dát nic zadarmo a jedna šestková délka střídala druhou, jednou jsme byli donuceni použít i šmélo A0. Místy byla linie jasná, místy stálo hodně úsilí najít slabinku, kudy se dalo pokračovat dál. Stěna byla čím dál prudší, s několika kolmými až převislými úseky. Protože v batohu byly i veškeré hákovací pomůcky, únava se střádala rychleji než obvykle. Po devíti hodinách jsme už už mysleli, že je vyhráno, nacházeli jsme se 50 metrů pod hranou, odkud se stěna pokládala do lehčího terénu. To jsme ale netušili, že klíč k celému výstupu nás teprve čeká. Cestu nám přehradila kolmá hradba protkaná kouty beze spár. Následovalo hledání, lezení, slézání, kyvadla, než jsme po hodině nerváku nalezli jedinou slabinu této pasti. Délka skvělým strmým sokolíkem za 6+ nás vyvedla do položenějších úseků a po 12ti hodinách nejistoty byl náš největší prásk na světě! 550 metrů téměř stále šestkového lezení bylo za námi:
Ticket to Greenland, 6+ A0., 550m. Za půlnočního slunce jsme sestoupili zpět na pláž a vychutnávali radost z toho, že to tak dobře dopadlo. Ruští kluci zatím ve své lince viseli celý týden, ale nakonec to taky dali. Tímto tedy skončila pohádka jménem Moskenesoeya. Pohádka o tom, že i Evropa má ještě stále svá lezecká tajemství čekající na objevení.
Na vrcholu Ticket to Greenland (hi res)
foto by © archiv Svihyibuam
Nákres Ticket to Greenland, 6+ A0 (hi res)
foto by © archiv Svihyibuam
Oficiální nákres Ticket to Greenland, 6+ A0 (hi res)
foto by © archiv Svihyibuam
Ještě jeden nákres k Ticket to Greenland, 6+ A0 (hi res)
foto by © archiv Svihyibuam
Z časové náročnosti dělání nových cest (přesuny, průzkumy, sledování stěn dalekohledem z různých úhlů-spousta nachozených kilometrů) jsme začali být přece jen unavení a závěrem našeho pobytu jsme chtěli ještě trochu ,,nakrmit deníček“. Kalle bylo jasnou volbou. Užili jsme si zde několik pohodových dní a vylezli další tři paradní cesty v nádherné skále. Ale poslední červíček stále ještě hlodal: dokončení našeho pokusu o prvovýstup, jenž jsme v Kalle podnikli hned po našem příjezdu na Lofoty. Podle našich zdrojů byla západní stěna Lille Vagakallen stále ještě panenská, i když v prvních padesáti metrech znásilněná jedním nýtem. Tentokrát jsme se vyzbrojili veškerým hákovacím matrošem, pevně rozhodnuti uspět. Táhli jsme s sebou fůru skob, skyhooky, copperheady, žebříčky a matrošové lano. Nad místem, z kterého jsme se minule vrátili, čekalo zajímavé hákování po skobách za A2, s jedním pečeným kyvadýlkem a kouskem nepříjemného volného lezení. Vznikla klíčová délka 7- A2. Dále čekalo ještě jedno hákování za A1-2, kde jsme vytrhnul jednu skobu a poroučel se do doliny. Morálku to trochu nahlodalo, ale na další štand už jsem nějak dorazil. Dál stále pokračovala ta nejlepší chamonixská žula a šlo to bez problémů volně: 5+,6. Po hákovacích bojích jsme ale byli už dost utahaní a navíc se prudce ochladilo. Na to jsme nebyli připravení. Lehkým traverzem jsme se dostali do sedýlka, zbývající poslední dvě délky jsme museli odložit na další den. Druhý den jsme se ,,krásně" rozhýbali při nástupu zpět do sedla, nalezli do stěny a dotáhli poslední dvě délky 7- a 6. O názvu opět nebylo nejmenších pochyb:
Sweet Home Moravia, 7- A2., 260m. Na oslavu našeho úspěšného působení jsme si poslední den dali cestu na proslulého svolvaerského ,,Kozla", symbol města a skočili slavný přeskok. Po litru zmrzliny a zapsání prváčů u vůdců v
Henningsvaeru. nezbylo než se s naší ostrovní lezeckou říší rozloučit.
Míra a Švihy v Helvetestindenu, (hi res)
foto by © archiv Svihyibuam
Ale ještě nebyl všem dnům konec, jeden den hezkého počasí jsme si vyšetřili pro norskou národní horu
Stetind. Jde o jednu z nejimpresivnějších hor v Evropě: příkré stěny tohoto štíhlého obelisku vybíhají od moře až do 1391m a ničím si nezadají se slavnou Petit Dru. Tato masa žuly se v dobách ledových vzepřela síle ledovce, aby nyní mohla čnít do nebes jako zkamenělý plamen, vysoko nad okolní krajinou.Vybrali jsme klasickou a oblíbenou cestu jižním pilířem, přestože hora nabízí i lahůdky jako 53 délek dlouhou 7-. Na to však již nezbyla morálka. Jižní pilíř je pěkná a lehká 600m dlouhá cesta s nejtěžší délkou za 6+. Na vrcholu nás čekala ta nejhezčí odměna za minulých 5 týdnů: 360st. panoráma, při kterém jsme obsáhli asi 25000 km2! Azuro a sluníčko nás ani nechtělo pustit z vrcholu.
Ukázky topo nákresů z našich prváčů:
Hungry eyes topo
foto by © archiv Svihyibuam
Fish restaurant topo
foto by © archiv Svihyibuam
Sound of waves topo
foto by © archiv Svihyibuam
Sweet home Moravia
foto by © archiv Svihyibuam
Sweet home Moravia
foto by © archiv Svihyibuam
Odjezd z Kjerkfjordu
foto by © archiv Svihyibuam
Maskot na Lofotech
foto by © archiv Svihyibuam
Následná cesta domů uběhla pod tíhou dojmů poměrně rychle a v jižním Švédsku jsme po 40 ,,nocích" opět spatřili pravou noční tmu, věc, které se nám za polárním kruhem nedostávalo.
Zdroje:
Topa a více fotek na
Švihyibuam
Závěrem bychom chtěli poděkovat firmě
HUMI Outdoor za materiální podporu.