Sedě na vršku a dobíraje v lenivých kvantech poskakující lano, mívám dosti času na rozhlížení se po okolí. A okolí bývá téměř vždy rozhleduhodné. Oči se těší  plochami zelených lesů, zlatých a hnědých lánů, žlutých řepkových polí, červenými střechami vzdálených vesniček, stříbrnou hladinou Labe i šedivými siluetami skal. Zážitek nad zážitky.

Ale vždy se mi do myšlenek vkrádá pocit, že to není vše, že to samo o sobě by nemohlo stačit. Jak neskromný a vůči krajině nabízející tak úchvatnou scenerii nevděčný lidský rozmar. Při hledání důvodu, proč vlastně blaží ta soukromá chvilka na vrcholu a co je tím nosným pilířem, o který se opírá duše lezcova, musím přiostřit zrak a přiblížit kontury trochu blíže.


Náhle se vyjeví obrysy Bloszstocku, Falku, Pfaffensteinů a dalších známých míst a spojují se do pomyslné plastické mapy. Ale ani nyní ještě není zodpovězena otázka, kde jsou všechna ta místa tak potřebná pro uspokokojení nenasytných chtíčů. A jsou tu někde vůbec? Vždyť jich skoro nevidno. Při dalším přiblížení už  téměř celé zorné pole vyplňují stěny. Chtělo by se zvolat přihořívá, ale ještě chybí kousek, kousíček. A pak, pak už oči vyhledají první kruh, a o něco výše další, a ruce osahají skálu a v hlavě už se rojí způsoby jak se odlepit od země. Ještě se pokochat stránkami průvodce, ztotožnit psaná slova se skutečností, a s radostí zjistit, že kousek vedle vede další cesta. A proboha, na sousední věž zase jiná. A věží jsou stovky a cest tisíce. V ten moment je člověk pohlcen. Z velkého výhledu na počátku, který lezci nenabízel zdánlivě nic, se náhle stává ráj nabízející více než se dá unést. A takhle nějak je to přece zapsáno v povaze lidské, mít více než se dá zvládnout, ne?


Příležitost vychutnat všechno krásno musí být prostě a jednoduše propojena s chyty v rukou, stupy pod nohama a hlavou v oblacích. Pak je prožitek úplný. Někdy jde všechno jako na drátkách a jindy se selanka změní na boj o život. A to už se pomalu dostávám k jádru dnešního dílu. Občas se záměr přelézt nějakou cestu změní v dobývání, za které by se nemusel stydět ani Caesar. Z pohledu současně sportovního se z takového zážitku málokdy vyklube hodnotný výkon, ale právě Sasko dovolí mít radost i po podobném přelezu. S Jehlou jsme si jeden užili při nedávném Máji v Sasku.

Věž Teufelspitze na Affensteinech a zejména její údolní stěna s cestou Talseite za IXc bez postavení mě lákala už odjakživa. Právě Máj se výborně hodil pro její přelezení, protože se našli i ochotní fotografové, kteří mohli využít výjimečné polohy věže stojící v hlubokém úzkém údolí. Z protější strany údolí ve výši vrcholu Teufelspitze se přímo z turistické cesty nabízí pohled na celou její údolní stěnu. Talseite vede trhlinou na úpatí stěny, stěnou, zahnutou širokou spárou, pak kus při pravé hraně, zpět do stěny do další široké spáry ubíhající doprava opět na hranu, po ní až pod vrcholovou hlavu, vodorovný traverz doleva a na vrchol. Popis jedna báseň.




Protože jsme ale nechtěli jen tak obyčejně vylézt na vrchol, zvolili jsme si variantu Sympathie mit dem Teufel za Xa, o které jsme nevěděli nic. Výstup trval pět hodin, nijak mi ke cti neslouží, ale pamatovat si ho budu nadosmrti. Až ke čtvrtému kruhu nebyl větší problém. Nástup v pravidelném kruhovém žlabu při pravé hraně údolky byl sice zajímavý a trochu i nejištěný, ale zdařil se. Dolez ke třetímu z police přes převis také nebyl tak hrozný jak se tvářil. U čtvrtého kruhu všechno skončilo. Přitom tři metry nad ním byl balkon jako hrom s pátým kruhem a vypadal takřka na dosah. Nebudu prozrazovat klíč tohoto "dosahu", ale věřte, že po dvou hodinách pádů a skutečně nejrůznějšího zkoumání jsem to nevzdal jen proto, že na mne Jehla zezdola volal: "Přece to nevzdáme!" A to tam celou dobu stál v šikmé zamešené stráňce, skoro nic neviděl a jistil. Řešení se nakonec našlo, ale balkonek padl za cenu naprostého vyčerpání. Ale spravedlivě musím přiznat, že kdybych na ten správný fígl přišel dříve, mohl jsem si tu kalvárii ušetřit. Co není v hlavě ... se tam prostě musí objevit. Na balkonku je asi třiceticentimetrová vrstva hlíny s vřesem, zpoloviny uříznutá a odstraněná, aby byl kraj čistý a dolezuzpůsobilý. Pokud si nějaký dobrák očistí i zbytek, pravděpodobně nedosáhne na pátý kruh a už vůbec ne do díry vlevo nad ním, stěží dosažitelné i teď.



Další pouť už byla totožná s originálem Talseite. Dolezli jsme do ní u jejího třetího kruhu. Od něj docela lehkým terénem se spoustou děr lehounce vpravo. Další problém o obtížnosti maximálně VIIc nastal při dolezu ke čtvrtému kruhu. Držíc dolní konec šikmo doleva vzhůru ubíhající police, asi deset metrů nad kruhem bez jištění, se musí udělat takové ty nejisté kroky bez chytů a postavit se. Jeden nikdy neví jestli má dát nahoru levou nohu pak hýbnout zády a ruku vzepřít anebo pořadí pohybů zpřeházet jinak. K dispozici má jen jeden pokus. "Panebože, proč ten blbec Arnold nedal ten kruh už tady, to bych se ani nezastavil.", říká si. Takže po půlhodinovém sbírání morálu hup a hop a, jak je to snadné, cvak čtvrtý kruh. "Ještě, že ho ten dobrák Arnold dal až sem, protože tahleta stěnka je tedy pěkně vypečená.", říká si o chvilku později při dolézání do šikmé spáry. Zbytek cesty se dá vylézt, i když traverz v římse pod vrcholovou hranou z pravé hrany na levou má pěknou expozici.



Vrchol má přichystáno jedno příjemné překvapení. Je jím vrcholová knížka z roku 1953, tedy od úplně prvních lidí (2.8.1953, Harry Schöne, H. Friedemann, W. Schlenkrich), kteří sem vylezli. Jsou zde zaznamenány všechny výstupy, co jich tato úctyhodná věž pamatuje, a jde o skutečnou přehlídku  pánů lezců. Sám Arnold musel mít věž ve velké oblibě, protože sem opakovaně jezdil opakovat své cesty Talseite a Südwand. Kromě kompletní saské špičky se zde do roku 1989 objevila také téměř kompletní sbírka známých českých jmen. Jako posledního jsem v knížce našel asi deset dnů před námi tuším Davida ©ťastného po přelezu právě Talseite. Jestli se mezi čtenáři najde někdo, kdo Talseite lezl, napište do komentáře svůj dojem z dolezu ke čtvrtému kruhu, ať se ukáže, jestli jsem se tam bál jenom já a zbytečně nezveličuji. Jinak musím říct, že obzvlášť miluji knížky, kde najdu zápis od Wolfganga Güllicha. A vrcholovku na Teufelspitze miluji obzvlášt. Mezi nejčastěji lezené cesty patří Alter Weg za VIIIa (bez post. VIIIc) a Westkante VIIc (bez post. VIIIb) přímo po náhorní hraně. Obě nastupují ze sedýlka přístupného komínem z masívu za věží. Ladem neleží ani Südwand za IXc.

No a naši Sympathii mit dem Teufel (30.7.1988, Jürgen Höfer a spol.) lezl naposledy v roce 1993 Uwe Richter, autor mnoha krásných moderních desítek, a byl tehdy třetí, kdo ji přelezl. Vzhledem k té dlouhé odmlce o ní před kamarády asi moc hezky nemluvil.




Tschüs