Naše poslední lezení roku 2004

Naše poslední lezení roku 2004

S Ludvou jsme se rozhodli naposledy protáhnout kloubní pouzdra 12.11.2004 na Bořni. Plán byl jasný! Ráno zkontrolovat počasí, sbalit matroš a jiné propriety a upalovat na kopec. Ráno jsme pak věru trochu váhali, protože obloha vypadala roztodivně, ale touha osahávat studenou černou skálu byla silnější.  Naskočili jsme do auta, odlet v 9:00.  Za pár minut už jsme klepali kosu u Chaty pod Bořněm a připravovali se na výstup. Cesta byla příjemná, nenucená. Podél pěšiny nesměly chybět nádherné a vzácné krabičky od cigaret, přísně chráněné a endemické PET-láhve a nakonec také přemnožené obaly od prezervativů. Inu, vše co do Národní přírodní rezervace patří.  Cílová stanice byl Západní prostor, který leží těsně pod vrcholem 539 m vysoké české „Devils Tower“.

Cestou jsme však hodili kotvu u Školky, kde je jedna moc pěkná cesta Dárek dětem. Je to cvičná stěna se čtyřmi nýty a asi v deseti metrech se štandem (dva nýty spojené řetězem s okem). Na rozlezení to bude akorát a navíc trocha tréninku stěnového jištění ze štandu neuškodí. Cestu jsem vyvedl, zbudoval jistící stanoviště a Ludva mě dolezl. Pak jsme shodily lano na slanění a ze štandu slanili. Zima nám byla příšerná. Hlavně ty lezečky na bosé noze byly moc bezva. Abychom se zahřáli, tak jsem rychlou chůzí dopochodovali k Velkým varhanům. Tam se nám zalíbila jedna stěnka – Jižní 4+ (ta vedle Just Trip za 7+). Je to taková menší věžička (cca. 15 m) s dobrým nástupem. Uprostřed cesty je římsa jako prase a od ní je to takový lehčí rajbásek na vrchol. Ludva si na prvním ale vedl velice dobře. No, na vrcholu jsme si opět uvědomili, že klasifikace cest na Bořni je trošičku „šoupnutá“. Po zdárném slanění, a po problémech se stažením lana, jsme se spořádaně přesunuli k Větrné skále. Tady se nám líbilo (až na ten vítr). Ludva hned dal cestu Středem 4- (ta nejmarkantnější spára ve stěně uprostřed) a já za ním. No, krásné polezeníčko! Na vrcholu to fičelo ještě víc a mrzli nám…víte co. To co holkám nemůže. Slaňák vypadal, že se na něm ! už několikrát ! podepsal zub času, tak jsme to pojistili pro prvního prusíkem a vklíněncem.  Držel. Druhý už to měl bez dojištění. Prsty mrzly dál, nohy jakbysmet, tak jsme si dali něco rychlejšího. Více doprava Stará cesta za 3-. Nenáročné lezení a brutálně oklouzané chyty a stupy. Zvláště jeden asi v půli cesty (u hladné stěnky). Stup jak zrcadlo, že házel prasátka. Ludva zamnou briskně vydupal a zpět na zem. Vítr nás už začal iritovat, tak jsme to sbalili a přesunuli se k Malým varhanům. Jedná se o nízkou skalku úplně vpravo (cca. 10-12 m). Cesty jsou zde trochu těžší. V průvodci jsme se pak dočetli klasifikace kolem 4, ale tomu jsme ani jeden nevěřil. První si to dal Ludva – Stará cesta 4-. Nástup je z malého křoviska, kde uprostřed ční malý pařízek. Akorát si ho vrazit při doskoku do řiti. Stěnka je rozpůlená nevýraznou spárkou na prsty. První nýt cca.ve 4 m. Vklíněnce to jistily. Ludvu už to začalo tahat za prsty a k nýtu ještě metr. V místě, kde patrně kdysi byl klíčový stup či chyt nyní zela díra. Takže dál to byly stupy na tření a spárka místy na dva prsty. Najednou frsk! A Ludva si odsedl do dobraného lana. Ještě, že ten vklíněnec vydržel. A to mu Ludva moc nevěřil, když ho zakládal. Říkal mu: „ty mě nechytíš!“. A přece chytil. Chytil ho tak dobře, že jsme ho pak museli páčit kamenem, klacíkem, atd. Na šťáradle už se doma pracuje. Ludva se nenechal zahanbit a spárce ukázal zač je toho prst. Cvak! Nýt byl jeho, adrenalin poklesl a morál naopak.  Z cesty musel traverzovat doprava, protože dál nad nýtem už končila spárka a vedl pouze drsný rajbas až na vrchol. Slanit se nám nechtělo, tak jsme skalku obešli. Bylo něco kolem 15:30 a konec se blížil. Dáme ještě jednu a balíme? Odpověď zajisté kladná. Hned vedle na mě mrkala už od začátku cestička Pravý pilíř za 4. Taková kopie té předešlé. Nástup nevýraznou spárkou na prsty (jen chci doplnit, že spárkou plnou mokrého mechu), pak střední převis a pak už „schody“ na vrchol. Nýty v cestě žádné, takže na vlastní tričko. Vklíněnce č. 1 – 3 byly na místě. Spárka byla opravdu spářka, takže mě už tahala za prsty po dvou minutách. V tom vypětí jsem si blbě cvakl lano a při postupu jsem si vytrhl všechno jištění (vklíněnce klasicky drželi jen v jednom směru).  Byl jsem 5 metrů nad zemí, nade mnou hladký převis a jištění žádné. Bolestně jsem prosoukal hrtanem ten knedlík a začal jsem osahávat převis nade mnou. A hola! Nic! Hrana převisu a i jeho pokračování bylo hladké jak stěna mého paneláku. Nakonec jsem našel takovou prasklinku – spárku na jedničku vklíněnec a děkoval jsem bohu. Ale jak dál, když za převisem žádný chyt? C je správně. Na tření. Nehty jsem zaryl do kamene až to zaskřípalo, noha nad převis a šup šup nahoru. To ale bylo terno! Asi jsem si stříknul do textilu. Ludva se mi směje, že jsem magor. Tak jestli tohle jsou čtyřky, tak já se snad dám na závodní šachy. Odjistil jsem z vrcholu Ludvu, kterému se také opotilo čelo a asi nejenom tato viditelná část těla. Potřásli jsme si rukama a za šera pádili do teplých krajin. Lezení to bylo opravdu nádherné, ničeho nelitujem a Bořeň nám opět dala.

Kdo leze Bořeň, tak jistě ví o čem tady píšu. Bořeňská klasifikace je posunutá směrem nahoru, takže ze čtyřek se mohou vyklubat pětky nebo i více. Zaleží, kdo dělal prvovýstup. Taky záleží na tom, jak je cesta odjištěná. Celkově je Bořeň skoupá na nýty nebo většinou na borháky. Většinu cest je potřeba si odjistit úplně nebo jen dojistit k prvnímu fixnímu jištění, které je často dost vysoko.

Tak hodně zdaru ve vzlínání a moc nepadejte.

Haďák

Haďák   [úpravy] 18:08 19.11.2004

Komentáře

     
...nové příspěvkyNový komentář 

 Připadám si jak doma : )21:24:00 22.11.2004
Pěkně jsem si početl vyprávění o zdolávání nástrah mé domoviny - Bořně. Vašim pocitům plně rozumím a musím s povděkem uznat, že jsem při čtení měl pocit, že jsem na Bořni s vámi, neb jsem mám podobné zážitky z dobývání západního prostoru, i když už několik let staré.
Nebyly by nějaké fotky, abych svůj pocit ještě znásobil:)?
Ohledně klasifikace cest však musím podotknout, že podle mě naopak sedí bořeňská klasifikace na UIAA tak akorát. Ona to možná dělala ta zima - to má člověk občas pocit, že nedrží nic.
Martin Švecodpovědět