Rathenské údolí jako na dlani
Toto otevřené fotogenické údolí pro mě znamená to, co v Českým ráji Hrubice. Ale nejen můj vroucí vztah k těmto oblastem je spojuje, jsou si obě podobné i materiálově. Obě poněkud měkčí než ostatní oblasti v daném regionu a v obou prožívám, a nejen já, po lezení zvláštní pocit – směs radosti a úlevy z přežitýho lezení.
Rathen je známý nejen svými skalami, ale i svým skalním divadlem
(Felsenbühne), jezírkem plným pstruhů
(Amselsee) a krásnými turistickými vyhlídkami, které jsou již od roku 1851 spojeny odvážnými mosty
(Bastei).
Amselsee v pozadí s fotogenickou „Lokomotivou“
Bastei a jeho odvážné mosty.
Stejně jako na všech pískovcích tak i zde platí přísný zákaz lezení s magnéziem či jinými „vysušovadly“. Potěšující je, že v Sasku se tento zákaz i dodržuje, možná to způsobují i poněkud vyšší pokuty ze strany policie. Ono takových 300 Euro za bílé ruce je docela dost! Takže upozornění pro prášily: pod skalami prochází bystrooký ochranář, který většinou ani nevaruje a zrovínka zavolá policii a ta už je naprosto nesmlouvavá! Takže Achtung! Stejně tak je v Rathenu přísný zákaz lezení za deště, sněžení a podobné vlhkosti. Jižní stěny poměrně brzo vysychají a tak platí zhruba těch 24 hodin po dešti, jako se to praktikuje v létě třeba na Prachově. A místní písek je vážně trošku měkčí, tak ve vlastním zájmu buďte rozumní.
Za okny sice poletují vločky, ale mi se přeci jen vydáme někam vzhůru! A že je kam vzhůru, tak o tom se vás pokusím za chvilenku přesvědčit. V oblasti převládá stěnové lezení, čemuž odpovídá i poměrně vysoká návštěvnost. I když i toto je dost relativní, jsou víkendy, kdy ve skalách potkáte tak pět šest dvojek a to na místní poměry a rozměry není opravdu mnoho! Ve srovnání s prachovskými frontami….paráda!
Horolézt se zde začalo, a to s umělými pomůckami, v roce
1803, kdy kandidát učitelství
Hanke vystoupil na
Mönchenstein. I další zaznamenaný výstup rathenského lesníka jménem Friedrich Traugott Auerswald na rozložitý masív
Steinschleuder byl rovněž „nečistý“. Teprve v roce
1874 byl „bez jakýchkoliv pomocných nástrojů“ zdolán
Mönchenstein a tím otevřena oblast Rathen pro sportovní lezení. Do roku 1900 bylo zdoláno
14 vrcholů a o osm let později jich bylo již celých 40. V roce 1923 se jejich počet zvýšil až na číslo 85 a k dnešnímu dni nejnovější průvodce čítá úctyhodných
163 věží, na které vede neskutečných
2 193 cest. Je tady docela co lézt!
Dnes budeme ale skromnější a podíváme se pouze na čtyři věže a nějakých těch 10 cest, více toho asi o víkendu nestihneme.
Lezení začneme na perle nejen Rathenu, ale celého Saska. Tou není nic menšího, než 80 metrů vysoká údolní stěna
Höllenhunda.
Famózní údolní stěna „Höllenhunda“
Na celého „helepsa“ dokola vede dohromady 34 cest, ale ne všechny stojí za tu trochu strachu. Dnes prolezem čtyři megacesty v údolní stěně. Perlou na perle je rozhodně sedmdesátimetrová
„Talweg“ VIIIa z roku 1955 od pánů klasiků Dietrich Hasse a R. Weigand. První kruh hódně vysoko (k němu hledejte ve slepých hodinách pár hodin s otvorem pro spásnou smyci), druhý kruh ten ani nevidíte jak je v dálce, v mlze…. a třetí potěší kousek pod dolezovým rajbasem. Cesta je to vyrovnaná a když si ji dáte vkuse, je to úlet a jedna z nejhezčích osmiček v Sasku. Pokud pod druhým kruhem lehce zahnete doprava, jukne na vás kroužek od
„Direkter Talweg“ VIIIa, je to sice jen několikametrová varianta, ale napřímí celý výstup a z úletu se pomalu stává extáze….já vím, klídek! Dejte si, uvidíte a posoudíte jestli přeháním.
Höllenhund a jeho perloidní „Talweg“
„Talweg“ pod prvním kruhem hódně vysoko nad dolinou.
Stejnými slovy bych se nebál hodnotit i cestu vlevo od Talwegu, odvážně vedenou cestu
„Herrenpartie“ VIIIb od dalších klasiků saského lezení – Dieter Rülker a Bernd Arnold s druhy. Výstup z roku 1966 kopíruje velkou střechu (kruh), aby ji následně v jejím nejslabším místě překonal a přes 2.kruh pokračoval přes další převis do dolezové spáry. Whauu! Je nutno více morálu než na předcházející lahůdce, ale výsledek stojí za to. Mohutný výstup mohutnou stěnou! Za zmínku a pokus (a těch bude asi víc!) si říká i
„Variante“ VIIIc, RP IXa, kdy od prvního kruhu pod střechou provedete elegantní výšvih mírně doleva ke druhému kruhu a přímo ke třetímu kruhu (2.kruh od originálu). Těžší a ještě morálovější zkrácení „objížďky“ od dvojice Bernd Arnold a G. Lamm.
Titíž pánové, s dopomocí dalšího „šíleného“ klasika, kterým není nikdo jiný než Gisbert Ludewig, vytvořili i další klenot ve stěně Höllenhunda. V roce 1977 pár metrů nad nástupem na Herrenpartii hodili blinkr doleva, těžkým traversem se dostali ke kruhu, ještě těžším odlezem od něj a pokračovali již přímo hore ke druhýmu. Od něj pravotočivým obloukem ke třetímu pod převis, připomínající nos. A odtud i název celé cesty
„Über die Hundenase“ VIIIc.
Höllenhund a další kráska – „Über die Hundenase“
Takže přes psí „frňák“ celkem nelehce do kolmé stěny a přes 4.kruh buď doprava do spáry, nebo možno dolézt doleva západní hranou (
„Westkante“ VIIc, mimochodem rovněž jedna z mlsek v této stěně!).
A jejda, málem bych zapomněl na další „schöne“ cestu, tak trochu netypickou pro oblast Rathenu. Je jí jedna z mála „škudlin“ na Höllenhundovi, krásný, ale malinko odstrašující „tatranský“ kout, cesta s malebným názvem
„Violette Verschneidung“ VIIIa. Autoři Bernd Arnold a W. Nolte v roce 1967 osadili tento fialový zářez dvěma kruhy, pokračovali dál spárkou ke třetímu (cestou lze utrousit nějaký ten uzlík) a doleva ke třetímu kruhu od údolky. Trhlina v zářezu je docela morálová a vzdušná, ale je to bomba, kterou by byl hřích vynechat.
Höllenhund a do třetice perla – „Violette Verschneidung“
Další vděčnou cestou….ne, ne, už dost, sešeřilo s, tak rychle pryč!! Nemůžeme celý víkend strávit na jedný, byť nádherný, stěně!
V Rathenu je malinko problém s noclehem. Bivaky sice jsou, ale nedoporučuji! Rathen je malá a přísně chráněná oblast a tak raději dojděte zpět k autům, která parkujete nad vesnicí na prašném neplaceném parkovišti u lesa. Zde při zachování základní člověčí slušnosti je tolerováno přespání vedle aut. A rozumně, ať tolerance pokračuje i po vás! Parkovat můžete i placeně (tuším že asi 5 Euro na celý den) z druhé strany přímo nad skalním městem (sem se dostanete z Schandau přes Rathewalde a doleva směr Bastei). Tady je ale nocování vysloveně zakázáno na každém sloupu! Když jsme u těch příjezdů, tak se dá dojet po levém břehu do Oberrathenu (placená parkoviště) a přívozem za dvě „ojra“ na pravý břeh a po rovině do skal, nebo lépe, levněji a proto i radostněji ze Schandau na Rathewalde, ale u vesničky Waltersdorf (tady je i odbočka na Lillienstein, o kterém bylo již něco málo minule) doleva směr Kurort Rathen. Do lázní je vjezd povolen pouze lázeňským, což asi neukecáte, a tak využijeme již zmiňované bezplatné parkoviště a seběhneme dolů z kopce. V jeho polovině určitě vytáhneme své drahé fotopřístroje a cvakáme a cvakáme a cvakáme. Údolí je to vskutku malebné.
A pokud neleníte a vylovíte z báglu i průvodce, můžete si dát i první orientačku a identifikovat nejen Höllenhunda, ale naproti němu i mohutnou stěnu s mohutnou údolní hranou. A umí-li někdo z vás i číst, dozvíte se, že věž je proslavený a Superlativy obložený
Grosser Wehlturm.
Kleiner a Grosser Wehlturm – krasotinky k nakousnutí!
Se svými 16 cestami nic moc, ale co cesta, to pojem v saském lezení. Výška údolní severovýchodní stěny je kolem 70ti metrů a její povrch připomíná jemně „špriclou“ převislou fasádu. Ostatně i čísla za názvy výstupů svědčí o „fasádovosti“ stěny:
„Superlative“ IXc,
„Direkte Superlative“ Xa a
„Separater Einsteig“ Xb, všechny od neúnavného tiskaře Bernda Arnolda z let 1977-86. („Superlative“ je sice nejčastěji používaný název pro tuto cestu, ale Arnold ji původně nazval malebným „Wand im Morgenlicht“, romantik jeden!) Tyto cesty však jen tak lehce tečnem a necháme jejich popis na Jardovi Maršíkovi, neb to je jeho parketa. My, prostí smrtelníci, zpět na zem a z ní sice do stěny, ale do lidštějšího stupně. Pokud chcete alespoň očíčkem nahlédnout do pověstných „Arnoldovek“, tak si určitě dejte vzdušnou hranu
„Theaterstiege“ VIIc, bez stavění trochu těžší VIIIa (zvláště pro lezce menší postavy).
Grosser Wehlturm a mírně rozchrastaný spodek „Theaterstiege“
Tři kruhy relativně blízko u sebe (od prvních dvou stavění, ale jde to čistě - od prvního dynamicky a od druhého technicky) a pak už dlouhá štreka exponované hrany k poslednímu kruhu od
„Alter Weg“. Tou na vršek a tam se nelekněte, pár metrů od vás je vyhlídka s desítkama hlučných tůristů a stejným počtem cvakajících foťáků. Takže úsměv na tvář a „Gutten Tag“ (možno použít i východočeskou variantu pozdravu, dochovanou především na Jičínsku - puritáni prominou: „Kunda Pták“). Hrana je místy jemně solivá (což potvrdil nedávno i Víťa ve svých letních vzpomínkách), ale zase sedmdesát metrů opravdu vzdušného lezení za tu trochu písku za nehtama stojí! Po celou dobu výstupu máte možnost sledovat divadelní představení v místním skalním divadle, které leží prakticky na úpatí Wehlturmu. Ale raději to nedělejte, jednak cesta není zase až tak zadarmiko, a potom je lezení na přilehlé věže během představení
zakázané, aby se zamezilo vzájemnému se rušení během skalních a divadelních hrátek!
Originální skalní divadlo z „divadelní“ hrany
Ale než se od Höllenhunda vydáte vyzkoušet morál na Wehlturm, máte si ho možnost testnout na klasický „morálovce“ z dílny pana
Ehrhardta Rengera. Tento, ve své době největší „moralista“, se svými chladnokrevnými prvovýstupy téměř bez kruhů nesmazatelně zapsal do historie saských hrdinských činů.
Padesátimetrová cesta na
Amselspitze s překvapivým názvem
„Rengerweg“ VIIc z roku 1916 je skutečně typickou ukázkou toho, jaký byl autor „zvíře“! Solivý nástup (dávejte všechny smyčky který potkáte, stejně moc nedrží!), nejtěžší místo pod kruhem který je tak ve dvaceti metrech! Ale od něj je to parádní línie, zvláště když neutečete pod vrškem doleva za hranu ke druhému, vysoko umístěného kruhu, ale valíte stále přímo k ještě výše umístěnému kruhu na východní hraně a na vršek. Fakt morálovka, která vás donutí lepit smyčky i v místech kde to nejde!
Pokud se test zdařil, postupujete do dalšího kola a tím je již zmiňovaný výstup na Wehlturm. (Ostatně na tuto věž také vede jedna „typische Rengerweg“ za VIIc, sice se čtyřmi kruhy, ale nebojte, bát se budete…!). Pokud i zde uspějete bez ztráty kytičky, tak vás čeká už jen závěrečný bonbónik a tím je „krajinomalebný“ výstup na „povinnou“ věž
Mönch. Na ni se tentokrát vydáme cestou autora prvního horoprůvodce pana Fehrmanna, jak jinak než
„Fehrmannweg“ VIIb.
Mönch a smělý nejištěný zářez „Fehrmannweg“
Pan Rudolf Fehrmann se svými druhy vystoupal krásným, mírně převislým koutkem jištěným pouze smyčkami v roce 1904 až na vrcholové platíčko, kde se „setkal“ s plechovým mnichem, sloužícím jako větrná korouhvička (osazen v roce 1877).
Mönch a jeho dva mniši – schválně, který je ten plechový…
Na Mnicha vede samozřejmě víc pěkných cest,ale jsou většinou těžší než se hodí k nedělnímu odpoledni a tak na ně dojde při příští návštěvě této vděčné oblasti.
Takže jak vyleze slunec, rychle do skal a pilně lézt!
BHH.