H1 = horolezec (-kyně) číslo 1, H2 = horolezec(kyně) číslo 2 atd. H1: Kdy jsme byli tady na Ráblu, je to tři roky, ne? H2: To je víc… H1: Blbost! H3: To bude tak čtyři, pět. H1: Ale houby, tak dávno to nebylo. H2: No tak počkej – loni Sušky, předtím Drátník, no a před ním byl ten Tábor. Takže to je čtyři roky. H4: Jo a co Čerťáky v Jeseníkách, pamatuješ? H2: Jo aha… Takže počkej, znova. Loni Sušky, to bylo krásně. Předtím na tuty Drátník, to bylo nic moc počasí. H3: Pak byly teda v roce 2014 ty Čerťáky, to byla zima a taky pršelo. 2013 Tábor, to bylo ještě horší, potopa. H2: Takže jo, je to pět let. H1. Ty jo, toto letí…. Takhle nějak zněl rozhovor party lezců, co se zase po delší době potkali na louce u skal (přece nebudu psát „na lavici u piva“). Takže letí (roky, ne lezci silou gravitace dolů ze skály). Před pěti lety, v roce 2012, se konal na Rabštejně VI. Ročník horo/lezecké akce HandiCamp, určené především lezcům a lezkyním se zdravotním postižením. I když nejen. A počasí tehdy moc nepřálo, žádná krásná slunečná teplá půlka září. Po dešti, zima, skály studené, brrr, ještě dnes mi při čtení článku (hledejte si tento i další na Lezci) přeběhne mráz po zádech. Co se chlapcům od singáčů nevyvedlo tehdy (ani na Čerťákách a v tom Táboře v roce 2013 už vůbec ne), loni i letos krásně napravili. Psát na „P“: Počasí prostě profesionálně parádní, paprsky pálily přes průsvitné podprsenky, prsty pravda příliš potily, ... Kdo zná, ví. Na louce i na skalách se o posledním květnovém víkendu rozhostila pravá lezecká pohoda. H1 až asi H40 (z toho většina HH – tedy „handicapovaný horolezec/-kyně“) si užívali nejen toho lezení. Na programu bylo také slaňování, přelanění, prusíkování a každý měl možnost si reálně zkusit zachránit parťáka visícího v laně. Odřezané kousky lan s uzlem budiž každému zapojenému jako hezká vzpomínka. Moc už ani není co psát. Někdo to řekl hezky – cítím se už na tomto lezeckém setkání na Ráblu, jako když se tak nějak vracím domů. foto: Singing Rock
|