Před třema lety na podzim jsme si s Vejvisem říkali, že už bychom mohli zajet prubnout severku Eigeru. Přece to nemůže bejt tak těžký ne? Velký oči, klasická demence. A že to po létě trochu vysněží a půjde to lízt.
Když jsme to řekli Krejčusovi, byl samozřejmě okamžitě pro, tak jsme se do toho hned obuli. Po hromadě demencí, který jsme při tomhle pokusu předvedli, jsme si řekli, že to možná ještě není kopec pro nás. Takže po víc než půl dni mrcasení se ve spodní části stěny, která se ještě vůbec nepočítá jako lezení, jsme zbaběle zdrhli do okna zubačky, kde nás nabral vláček s Japoncema a odvezl dolů.
Tenhle grandiózní pytel (jeden z mnoha) jsme se letos na jaře rozhodli umáznout. Potom co v březnu prolítly netem fotky s naprosto luxusníma podmínkama ve stěně bylo jasno - lehčí než teď už to asi nebude. Tak jsem si vybrečel volno v práci, Vejvis nechal diplomku diplomkou a jeli jsme to konečně vylézt.
Celá stěna je luxusně vysněžená, tak stavíme stan na Eigergletscheru a zevlujeme na sluníčku. Za chvíli se u nás objeví dva rakušáci a vyzvídají, jestli prý jdeme do severky. Tak jako říkáme, že jo, a on že oni taky. Tak jsme si říkali, že dvě dvojky ve stěně, to je pohoda. A pak rovnou dodal, že jdou ještě asi další 4 dvojky. Docela nábuch na úterý. No nic, jdeme spát s tím, že ráno vstanem brzo, abysme někde nezkejsli ve frontě.
Asi ve tři ráno jsme u nástupu do stěny a nad námi už jsou vidět čelovky, tak úplně moc nespěcháme. Asi za hodinu luxusního rubání firnem jsme u Stollenlochu (tam co jsme to minule balili). Vytahujeme lana z batohů a hrneme to k těžký spáře. Tady by mělo začít lezení, ale jak říkal Plizi: Těžká spára není zas tak těžká a už vůbec to není spára :D
Víc než spára je to spíš stěnka a kout. Překvapivě to docela pouští, tak si říkáme, jaký jsme dobrý a lezeme dál.
luxusně exponovaná plotna s fixem, přes kterou valí prašan z horních částí stěny. Na konci fixů dobírám a Vejvis frčí přes první sněhové pole někam do středních částí Eisschlauchu. Střídáme většinou, když jednomu dojde matroš, nebo už to hodně dře a tak Vejvis štanduje v erár skobách a dobírá mě. Celkem si libujeme, jak jsou ty plotny pěkně pod ledem, že v létě to musí být zlo.
Původní plán byl spát tady, ale asi poprvé v životě nám jde v horách něco nad plán a jsme tu už v 10 ráno. Tak dáváme něco k jídlu a k pití a mažeme třetím sněhovým polem do rampy. Ta by měla být celkem lehká až pod wasserfall kamin. Občas se tam musí popolézt, tak horní část už lezeme od štandu ke štandu.
Wasserfall kamin mi na pětku přijde poměrně svižný lezení, ale tak víme jak je to s těma číslama v horách. Na komín je to docela otevřený, takže víc kout a taky lehce do kopce. Naštěstí máme zase kliku a wasserfal se dnes nekoná, tak beru vše, co mi přijde pod ruku a nakonec to pouští.
Další délka - ice bulge je zakončená komínkem, kde je z jedné strany skála a z druhé led. Není to zas tak těžké lezení, ale protrápit to s batohem na zádech dá zabrat.
Potom jde zase tahat Vejvis a zaštanduje na konci traverzu pod délkou zvanou brittle crack. Je to další úsek za obligátních eigerovských pět a na jeho konci už je bivak v božském traverzu. Svítí sem sluníčko a jsou tu tři volné fleky na ležení. Vzhledem k tomu, že už jsou čtyři odpoledne a cestou nahoru už by žádný pořádný bivak být neměl, tak velíme konec dne. Asi by to odsud nahoru ještě za světla stihnout šlo, ale vymýšlíme si dostatek výmluv proč už to pro dnešek zabalit.
Dál je na programu pavouk - poslední ledové pole stěny a na jeho konci ještě pár lezeckých úseků okolo Cortiho bivaku. Dáváme oraz a vyhlížíme do napůl vyledněného žlábku. Když tu chybí led, tak to opět musí být intenzivní zážitek. My to máme naštěstí pod ledem alespoň z části, a tak se po půlce délky dá něco solidního vrtnout.
Potom už zbývá asi jen délka a půl lehčího mixu a jsme ve vrcholovém firnovém poli. Oba máme neskutečnou radost, že teď už to asi fakt na vrchol klapne a hlavně, že už nás nic těžkého nečeká. Užíváme si luxusní expozici na hřebínku Mittellegi a fotíme ostošest.
Kolem poledne jsme nahoře. A před náma je už jen sestup. Od kluků, které jsme potkali na nástupu víme, že by to mělo být v pohodě a taky že je. Za dvě hoďky couvání a jízdy po zadku jsme zpět u stanu.
Registrace
Metodika
lezec.cz
Před třema lety na podzim jsme si s Vejvisem říkali, že už bychom mohli zajet prubnout severku Eigeru. Přece to nemůže bejt tak těžký ne? Velký oči, klasická demence. A že to po létě trochu vysněží a půjde to lízt.
GPS a mapové aplikace