Podle informací se mělo jednat o spíše lehčí lezení v lámavém terénu, místy na dvě délky. Protože jsme se příští rok chystali poprvé do Tater, bylo už předem rozhodnuto o vytažení alespoň jedné cesty "po vlastním" včetně štandů.
Vysoká skála u Štěpánova
Počasí nám přálo až na ranní mrazík, nad kterým, se ale v tomhle ročním období asi nikdo nepozastaví. Pozvolna jsme si vybalili nádobíčko a šli na věc. Pepa, se kterým jsem lezl ve dvojce, si na sebe pečlivě navěšel cca 20 expresek, 3 sady stoperů, mrak smyček a další zhruba tunu matroše do "velkých stěn". Domluvili jsme se , že v první cestě použijeme jak fixní tak i vlastní jištění, ať si zvyknem. První část délky vedla "botanickou zahradou, což však Pepovi nijak nezabránilo v tom, zakládat jištění zhruba po metru. Ačkoli jsem "po vlastním" ještě nikdy nelezl, zdál se mi tento postup přinejmenším zvláštním. Ovšem proti gustu žádný dišputát. A už je Pepa na štandu. Zrůůš. Navazuju se a po chvíli jsem u něj. "To vlastní jištění zase není nic tak strašnýho", říkám si v duchu, netuše sled věcí následujících. Proběhne trocha metodiky ala lodní smyčka a už Pepa odlézá ze štandu do další délky. Leze, leze, co metr to vklíněnec. Nutno předeslat, že zhruba třetinu jich úspěšné zvládá vyzvonit. Po chvíli mi komínkem mizí z očí i z doslechu. Chvíli ještě slyším cosi o tom, že nýty už se jaksi nekonají a pak už jen šumění řeky a hlasy kámošů dole pod skalou.
Začíná boj
Po asi deseti minutách, tahání za lano a neartikulované skřeky. Po chvíli mi došlo, že mi tím autor zřejmě důrazně naznačuje abych lezl. Ruším tudíž štand a hurá do toho. S jedním stoperem trochu zápolím, ale nakonec se nechá přemluvit šťáradlem a putuje na oko sedáku. Dostávám se do místa těsně pod komínkem. Pepa mě po celou dobu zběsile dobírá zbrusu novým Reversem, takže je lano mezi námi "parádně napnutý".
"Á, další stoper". "Tak pojď za tatínkem, kluku ušatá." "Hmm, moc se ti nechce." "Aha, tak tobě se vůbec nechce", začínám tak trochu chytat nerva. Balancuju na úzké římse, drže se jednou rukou skály a druhou se pokoušeje, teď už zuřivě, vyrvat vklíněnnec. Do toho mi občas pro zpestření situace spadne z ramene smyčka a Pepa mě neustále zuřivě dobírá, což mi znemožňuje se pro ten vklíněnec dostat. "Povol!!", zařvu. Nic, lano pořád napnutý. Utrousím několik nepublikovatelných nadávek na adresu prvolezce a pokračuju v marné snaze o vydolování stopera ze spáry. Drží tam naprosto neskutečně. Vztekle trhám za lano: "Povol!!!!" Zas nic. Do toho zase ta posr... smyčka. Nervy mi tečou. Od zdola sledujou můj boj kluci a Kuba to celý točí pro příští generace jako odstrašující příklad, samozřejmě s patřičnými komentáři. Hlavou se mi honí metodická doporučení, ohledně předem domluvených signálů, dávaných lanem a říkám si, že jsem to Pepovi přece říkal, což mi je ovšem momentálně naprosto k prdu. Zkouším vklíněnenec přimět k poslušnosti šťáradlem, ale marně. "Honzóó", ozve se nesměle. Opět utrousím několik nadávek a tahám za lano. Nic.
Na štandu
"Lezééš?" To už to nevydržím a dávám nadávkám volný průchod. Řvu na Pepu:"Povol mi lano, ty v..." Zase nic. To už to nevydrží ani kluci a řvou na Pepu:"Povol mu!!!" Pepa: "Cože?" Běží asi pátá minuta mého boje s gravitací a lidskou blbostí. To by jste nevěřili, jak dokáže člověku natýct při vyndavání jednoho jedinýho vklíněnce. "Jen klid, klid , přestaň zuřit a začni racionálně uvažovat" říkám si. Slézám trochu níž, co mi lano dovolí a zkouším ho vyndat rukou (ten vklíněnec, samozřejmě). Jak tam mrška drží? "Ááá už to mám!!!" Konečně!!! "Máš povoleno! ", ozve se. Už ani nemám sílu nadávat. Ruce mám jak bandasky. Chvíli tupě zírám, vyklepávám a pak už v pohodě odlézám komínkem nahoru a po chvíli jsem u Pepy nahoře. Původně jsem měl v plánu mu říct něco, co by si za rámeček nedal, ale vztek nahrazuje uvolnění a dobrá nálada, kterou mi nemůže zkazit ani lezka proražená při sestupu o kamen. Holt sestup, vždy jen v pohorkách, radí čtyři ze tří metodiků.Lezeme ještě jednu cestu, tentokrát už komplet po vlastním, ale podobná "zábava" už se nekoná" Jen na štandu s sebou šiju jako kdybych měl blechy, důvěra se holt musí budovat pozvolna. Tentokrát s sebou už táhnu "kletr s pohorkami"-o další díru v lezce už nestojím.Sestupujeme, svačíme. Pepa ještě zkouší přelézt dosud volně nepřelezený a jak se zdá i nelezitelný strop (alespoň pro nás) a už balíme a tradá domů. Nic naplat. Příště už budu moudřejší. Ale stejně je tu krásně...
... ale je tu krásně ...