Při vzpomínce na putování po Západních Tatrách a Roháčích se mi zvlášť vybaví jeden zážitek.Pro úplnost musím dodat, že

se tohoto čundrování kromě mé osoby  zúčastnil taky Miloš, Jago, Ruda a Aleš.
Výchozím bodem bylo Štrbské Pleso. V plese samotném jsme se s Rudem neopomněli vykoupat. Samozřejmě tam „kůpanie a člnkovanie“ není dovoleno, ale víme, jak je to s tím zakázaným ovocem, ne? Nutno dodat, že teplota vody byla jako v Jihočeském rybníku! Nebo, že by ten alkohol přece jenom hřál? Vhodné místo k nocování jsme našli s obtížemi u Jamského plesa. Druhý den se pokračovalo přes „staroslávny“ Kriváň (2494,7) a Tri studničky do Podbanské.

Třetí den jsme, zatím podle plánu, stoupali z Podbanské Kamenistou dolinou do Pyšného sedla (1791,6). Tam Ruda „odchytl“ polskou jeptišku, nechal se s ní vyfotit a od ještě vyděšené si vyžádal požehnání na další cestu. Otázkou zůstává, jestli mu to bylo co platné. No ale – přežil. Ze sedla jsme přešli už po Slovensko-polské hranici přes jeden z menších vrcholů Bystré- Blyšť (2169) a protože byl večer na spadnutí, rozhodli jsme se přenocovat pod Gáborovým sedlem. Našli jsme nejpříhodnější místo a začali stavět svá obydlí. Již při sestupu z Blyště jsme si všimli dvou postav, ale nebylo zřejmé, zda tam hodlají také nocovat a nebo se balí a odcházejí, což by ale takhle na večer nebylo moc logické. Nakonec se přišourali k nám, byl to párek Poláků tak kolem třiceti let, s dotazem, jestli s námi můžou nocovat. No, říkali jsme si, asi by jim bylo samotným smutno, tak vyhledali kolektiv, a  bez problémů jsme souhlasili. Jen nám začalo být divné, že místo toho, aby se rychle vrhli na stavbu svého stanu, začali se zajímat o ty naše. Pochopili jsme.Chtěli se nacpat k nám. Jago jim slušně vysvětlil, že s námi sice nocovat můžou, ale ve svém. Kapacita našich stanů byla dostačující při zachování standartního pohodlí, tak akorát pro našince. Já s Milošem pod tropikem, celý stan jsem z úsporných důvodů nebral, Ruda pod přístřeškem z celt, pouze Jago s Alešem se ubytovali v plnohodnotném stanu. Poláci to přijali, jen nás požádali o zapůjčení „plen“. Brzy jsme zjistili, že nepožadují „pampersky“, ale igelity. Bylo jim vyhověno a oni si s nimi přikryli spacáky a po stranách zatížili kameny. Trochu jsme se podivili jejich vybavení pro vysokohorské prostředí, ale večer byl pěkný a  nebe bez mráčku. Jak se ale dá tušit, nemělo to tak zůstat až do rána.
Během noci se počasí zhoršilo, začalo pršet, zesílil vítr a dohlednost klesla tak na patnáct metrů. Mezi třetí a čtvrtou hodinou se venku s polským přízvukem ozvalo: ahoj. Říkal jsem si že Poláci asi odcházejí na šest kilometrů vzdálenou horskou chatu  Ornak, na polské straně Gáborova sedla. V zápětí se ale rozjel zip našeho tropika a dovnitř vpadla dívka s úpěnlivou prosbou: „barzo proše, iba jedna perzona“. Říkáme, že teda jedna perzóna se k nám za těchto krajních podmínek ještě vejde. Vtlačila nám dovnitř svého druha a sama se uchýlila  k Rudovi. Za marného očekávání, že se snad počasí uklidní, jsme s Milošem i Polákem zevnitř přidržovali naše plátěné obydlí, aby nám je vítr nesebral nad hlavou. Ruda zatím ve vedlejším přístřešku při průběžném vaření čaje vysvětloval Sabince, jak se měří hodnota krve na glukometru, jak se píchá insulin a k její hrůze to i názorně předvedl. A tak nebylo úplně jasné, proč Sabinka drkotá zubama a proč je celá modrá.. Asi to bylo zimou, proto do ní Ruda nasypal několik acylpyrinů a prolíval ji horkým čajem. Na jeho nacionalistické smýšlení to bylo chování nadmíru zarážející, ale chvályhodné. Dokonce dal Polce suché, a prý i čisté, teplé ponožky. Ta, snad na pokraji horečky vykřikovala, že pro ně musí přiletět vrtulník a zachránit je. Těžko jsme jí vysvětlovali, že za tohoto počasí chodí i ptáci pěšky. Ruda za svou péči nebyl valně odměněn. Polka mu při neopatrném otáčení v malém přístřešku vykopla otevřený deštník, kterým byl zatarasen vchod. Paraple zmizelo neuvěřitelně rychle v mlze. Ani zoufalý Ruda neuvažoval o tom, jít ho hledat. Takto jsme vyčkali až do rozednění a když po sedmé hodině bylo jasné, že změna počasí je v nedohlednu, rozhodli jsme se jednat. Pokud chceme dnes někam dojít, musíme vyrazit. Jen Jagovi s Alešem se nikam z jejich vyhřátého (kdoví, jak ho zahřívali) stanu nechtělo. Domluvili jsme se, že my, mokřejší a zmrzlejší, teda já, Miloš a Ruda vyrazíme dál po hřebenovce, s tím, že nás zbytek výpravy dožene.


Roháče

Rozloučili jsme se i s polskou dvojicí. Ještě jsem jim na mapě ukázal, jak se mají na Ornak dostat a oni, ještě jaksi mokřejší a zmrzlejší než my, vyrazili předpokládaným směrem. My  tři jsme pomalu mlhou stoupali na další vrchol hřebenovky Klin (2172,7) . Miloš začal propadat malomyslnosti a tvrdil, že zkušení horalé by za této situace volili cestu dolů, zatímco my, hazardujíc se životy, pokračujeme v tůře. Jeho názor, aniž bych ho podceňoval, byl jistě ovlivněn tím, že byl v takových horách  poprvé. Horší to bylo  s Rudovým kolenem. Už si na něho stěžoval předtím, ale teď se zdálo, že to dál nepůjde. V Račkově sedle jsme si sice ještě vzali čas na rozmyšlenou, ale bylo již vlastně rozhodnuto. U rozcestníku ležela neotevřená plechovka martinského piva (díky dobrodinče), které za daných okolností chutnalo náramně. Poté jsem nožem na rozvinutý plech napsal vzkaz pro naše pronásledovatele, zatížil ho kamenem a začali jsme sestupovat po žluté značce do Račkové doliny.
Po více než hodině chůze jsme dorazili na křižovatku se zelenou značkou. Ta vedla nahoru do Gáborova sedla, ve kterém jsme za tak nepříznivých okolností přespali. Kousek pod křižovatkou stála bouda, tzv. chata bez hospodáře, určená pro nouzové bivakování. Nějací Pražáci tam zrovna svačili a chystali se na hřeben. Trochu jsme jim to rozmlouvali. V tomto počasí to bylo o ničem. Někteří se rozhodli sestoupit, zbytek odhodlaně plánoval výstup. Samozřejmě jsme jim nezapomněli povyprávět o našem dobrodružství s polskou dvojicí. Pojedli jsme, rozloučili se a pokračovali Račkovou dolinou dolů, do asi sedm kilometrů vzdáleného kempu. Protože jsme moc nespěchali a po několika kilometrech si udělali další přestávku, dohnala nás jedna pražanda, která vzdala výstup a hned taky vyprávěla, že chvíli po našem odchodu se u boudy objevili vystresovaní Poláci !? Podle poznávacího znamení- plyšového medvídka pohupujícího se na báglu, to byli ti „naši“. Kde bloudili celou tu dobu, zatímco my jsme přecházeli Klin, a jak se stalo, že se otočili o 180 stupňů a po tříhodinové cestě na sever se ocitli slabé dva kilometry jižně od výchozího místa, se dnes už těžko dozvíme. Tím spíš, že to asi neví ani oni sami. Docela by mě ale zajímalo, jakou zvolili nakonec zpáteční cestu do Polska. Jsem si téměř jist, že pěšky a přes hřeben, to nebylo. Na závěr jenom dodám, že s opozdilci Jagem a Alešem jsme se už nepotkali. Ve stanu čekali na lepší počasí až do druhého dne, ale plánovanou trasu až do Zuberce nakonec za slunečného počasí zvládli.    Špáca     

Foto zdroj:
Ilustrační foto je z pěkné ukázky panoramat by Borkovec Panoramata