Tak jelikož mi Petr Jandík hodlá odpustit jezení ponošky (viz diskuze k Příjemným pádům) v případě, že napíšu nějaký článek do sqělého Lezce, jsem nucen tak učinit. Myslel jsem že napíšu něco nového, ale to nové je takový úlet, že radši předtím opráším něco aspoň trochu normálního).

GROSSVENEDIGER NA SKIALPECH
(manuál pro začátečníky)

(fotodokumentace je ZDE!)


Grossvenediger od Defreggerhaus
16. 3. 2002
Dvojka Honza, Tomáš vyráží ráno z Prahy vozem směr Dolní Dvořiště, Linec, Salcburk, Lofer, Mittersill, tunelem pod Felbertauern (10 euro) do Matrei a nakonec do východiska cesty: Hinterbichlu (1330 m). Po celou cestu se nic zvláštního nestalo, za zmínku snad stojí jen objev základní poučky, kam že se má tedy zavěšovat ten úžasný stromeček, starající se o lesní, jarní, ovocnou, erotickou či jakou to vlastně vůni v autě: no přece tam, kde tolik nesmrdí! (v případě Tomášova favorita tedy těsně pod střešní okýnko). Do Hinterbichlu dorážíme cca v 7 hodin večer. Chvilku hledáme to správné (tj. nejbližší nástupu) parkování, nakonec necháváme auto kousíček nad vesnicí, hned na začátku první odbočky na Johannishütte. Sníh už je tu značně prořídlý, takže lyže neseme na batohu. Nejdřív málem spadneme do mramorového lomu (pro jistotu už vyndány čelovky), pak málem mineme most přes potok a celkově se trošku trápíme v serpentinách vedoucí k Johannishütte. Přes cestu je spousta napadaných lavin, v sezoně to tu musí být hodně vzrušující. Výstup má trvat asi 2,5 hodiny, no ale Tomáš fakt není zvyklý chodit ve skialpových přezkáčích, navíc potřebná dávka endorfinu do zad nenavyklých na těžký batoh ne a ne dorazit, takže nakonec jsme celkem spokojeni, že na Johannishütte (2121 m) dorážíme před jedenáctou (těsně před Johannishütte nás po pravé straně trošku zmate jakási salaš, ale včas poznáme omyl). Johanisshütte zdálky vítá rozsvícenou otevřenou jídelnou, kde jsou připraveny talíře se snídaní pro zdejší štamgasty. Tomu odoláme, na toaletě v suterénu bereme vodu, vaříme si zelňačku s nakrájenou paprikou (dobrá vychytávka v horách! ta paprika) a uleháme do spacáku hned vedle chaty.

17.3.
Vstáváme okolo sedmé. Rozhodujeme se nechat si v chatě spacáky, většinu jídla a další nedůležité věci, protože Grossvenediger i s návratem dnes přece v pohodě zmákneme! Sníh už je všude, takže nandaváme skialpy a vyrážíme k Defreggerhaus (2962 m). No teda počasí je pěkné, moc pěkné, akorát to po ránu do kopce přece jen trošku klouže, jo a pak se trhaj patky od pásů, no a pak Tomášovi je přece jen víc a víc horko a těžko a Honza stále víc mizí za obzorem. Do toho nádherné počasí jak z pohlednic. No finále je teda pro Tomáše nezapomenutelné. V posledním úseku, na dohled od cca 200 metru vzdálené Defreggerhaus, Tomáš co pět kroků, to teatrální klesnutí do sněhu, strhávání oblečení, odhazování hůlek i lyží, sundavání batohu, vydýchávání, eventuelně pokus o krátký několikadenní posilující spánek, který však nepřichází. To vše sledováno Honzou, v pohodě si už vyhřívajícím své lyže na chatě. No ale nakonec se Tomáš ze svých existenčních potíží vyhrabal až k chatě - zhruba v půl jedné, tj. celé nádherné odpoledne bylo ještě před námi. Následující konverzace snad stojí za zaznamenání:


Honza na hřebínku k vrcholovému kříži
Tomáš: No teda Honzo, já mám pocit, že bysem si potřeboval trošku vorazit.
Honza: Ale no tak jo, klidně si dvacet minut odpočiň a vyrazíme.
(po deseti minutách)
Tomáš: No, Honzo, ješte bych si tak čtvrt hoďky přidal a už to bude fakt v pohodě.
Honza: No tak jo.
(po další čtvrthoďce)
Tomáš: No já myslím, že fakt za půl hoďky už můžeme vyrazit.
Honza: Tak jo.
(po další půlhoďce)
Tomáš: No a co kdybysme na to vyrazili až zejtra?
Honza: Jo.
(po další hoďce, kdy už bylo jasné, že na Grossvenediger lze dorazit tak cca na půlnoční)
Tomáš: No, Honzo, tak teďka už mám pocit, že bych fakt moh.
Honza:.

Otázka teď byla: Co teď? Tak tedy bavit se SMSkováním, to tam moc nejde, bo není signál. Nakonec jsme ale čas zaplnili vcelku slušně: Procházkou do nejbližšího okolí chaty, focením ilustračních fotografií pro chystanou knihu "Časté chyby při skialpinismu", nacvičováním jištění při pádu do ledovcové trhliny. Třešničkou na dortu pak bylo budování záhrabu. To mistrovsky předvedl Honza, který s pomocí své lopatky, později i lopaty sundané ze stěny chaty vytvořil uvnitř nahromaděné hromady sněhu o průměru cca 1,5 metru obytný prostor o průměru cca 2,5 metru (fyzikální zákony dostaly zabrat). Nápad, že bychom ještě zkoušeli tahání nebožtíka z laviny, jsme nakonec zavrhli, takže pěkne si zadupat na záhrabu, uvnitř kterého byl Honza, bylo Tomášovi zakázáno. Koneckonců to nejtěžší jsme měli ještě před sebou: Jak se skrovnými zásobami potravin (většinu jsme jich nechali na Johannishütte) a bez spacáku vydržet dnešek, noc a velkou část zítřejšího dne? No ale i to se nám nakonec podařilo zvládnout. V rámci řešení potravinové krize jsme vyzkoušeli řadu kulinářských kouzel, o nichž by asi nebylo dobré se příliš rozepisovat, aby mohl být výstup zapsán v Dějinách skialpinismu zlatým písmem. Snad jen několik pouček: a) Pokud někdo vyhodí do odpadkového koše několikrát použitý pytlík od čaje, neznamená to, že by se snad nedal ještě použít! b) Pokud vypadá chléb pohozený vedle špalku na dříví vcelku nezávadně, čili je jen trošku natvrdlý (zhruba něco mezi topasem a korundem), neznamená to ještě, že by se z něj dala udělat dobrá chlebová polévka! Pravda je taková, že může vzniknout jen fakt hnusná chlebová polévka, kterou ani ochucení rumem nevylepší, a její jediný efekt je v tom, že po pozření dvou soust vás totálně přejde hlad a že máte hodinu co dělat - umývat zaflákaný hrnec. No ale fakt je, že jsme měli ještě pár dobrot, čokoládu, tatranky, sýr a tak, takže jsme nakonec hladu nepodlehli. Svou roli v tom určitě sehrálo i to, že winterraum se dal v pohodě a skvěle vytopit, takže jsme v osm hodin večer zalehli pod zdejší deky (teda Tomáš chtěl mermomocí spát s hlavou na straně, kde byl nápis "Sem dejte nohy", ale bylo mu to zakázáno, protože to už by se taky nemusel probudit) a v osm hodin ráno vstávali, aniž bychom se museli během noci nějak dooblékat. Shrnuto: Spali jsme celkem DVANÁCT HODIN!


Tomáš pod vrcholem: Jít či nejít?
18.3.
Ráno bylo opět úžasné, vzbudilo nás sluníčko deroucí se do winterraumu. Necháváme v něm nepotřebné věci a vyrážíme vzhůru nad chatu na hřebínek, odkud má vést cesta na Grossvenediger. Trošku nám není jasné, jak se všichni dostávají na tu hlavní skialpovou cestu vedoucí uprostřed ledovce pod námi, Odhalíme to až při návratu, kdy zjistíme, že nástup je o něco níž, než jsme vystoupali my. Každopádně my se na hlavní výstupovou cestu spouštíme krátkým sjezdem z hřebínku, pro jistotu se navazujeme na lano. Terén se zdá být přehledný, všechny trhliny v ledovci jsou zdálky dobře viditelné, víceméně z cvičných důvodů zůstáváme navázáni na laně a stoupáme vzhůru. Po chvíli se k nám směrem od chaty začne přibližovat čtveřice skialpinistů. No, řekl bych, že to bylo dost poučné, alespoň pro mě: tajemství skialpinismu totiž zřejmě spočívá v tomto: SPĚCHEJ POMALU! Zatímco se laik žene o sto šest nahoru a pak po každém desátém kroku vydýchává, tihle skialpinisti šli jinak: skoro by se chtělo říct, jako šneci. Co noha nohu mine, maličké krůčky, pěkně centimetr po centimetru, ale celkově to dalo tempo, kterým nám rychle ukázali záda. Každopádně Honza s nimi jakž tak držel krok a Tomáš jakžtakž držel krok s Honzou. V okamžiku, kdy se objevil poslední strmější úsek, neboli posledních zhruba dvě stě metrů pod vrcholem, si Tomáš teda nebyl moc jistý, jestli se nezachová hrdinsky a s pýchou sobě vlastní neodmítne tak banální a snobskou výzvu, jako je výstup na profláknutý vrchol. No ale nakonec ho Honza ukecal a kupodivu vcelku v pohodě pak oba dosahují impozantního, hodně exponovaného sněhového hřebínku vedoucího k vrcholovému kříži (3674 m).
Po focení na vrcholu nastává možná nejvíce očekávaná a taky nejvíce neznámá část výpravy - sjezd s bágly dolů. Z vrcholu to ješte jde celkem v pohodě. Ač je to slušný sklon, sněhový příkrov je tvrdý a lyže se neboří, vlastně je to taková černá sjezdovka ve Svatém Petru. Horší už je to o něco níže, kde už sníh není tak ztvrdlý a nastupuje \"krusta\", neboli hluboký sníh pokrytý ztvrdlým, ale bořícím se povlakem. "Nou prdel", řekl by slušný Cech. Zatímco Honza tuto část zvládá učebnicovým skialpovým stylem, tj. kratičkými obloučky jeden po druhém (aby se netrhaly laviny), Tomáš volí dlouhé traverzy v ledovci, na závěr završené sjezdem \"šusem\". No protisvah tam byl, chtělo to jen nespadnout, což se podařilo. No a pak už jsme rychle u nástupové chaty Defreggerhaus. Odpočíváme, balíme a vyrážíme dál dolů, k Johannishütte. Celkem je to v poho, nejhorší úsek sjezdu nás čeká přímo nad chatou - kličkování v těžkém sněhu ve strmém úzkém žlebu. Takže si na závěr oba jednou vyzkoušíme, jakže se to vlastně dělá, když na skialpových lyžích vypadne vázání (Silvretta 400, 404): Pozor, strká se to tam ze strany!