Když jsme se koncem léta chystali na zájezd do Ticina, nedokázali jsme sehnat jakékoliv souhrnné informace o sportovním lezení v této oblasti. Váhali jsme, jestli jezdit, když jsme nevěděli, co nás čeká, obávali jsme se, že tam budou jenom monotónní plotny, malý výběr cest. Nakonec jsme jeli. A hned zjara zase, pestrost lezení v Ticinu byla uchvacující. Kdo byste se chtěli seznámit s další oblastí nabízející možnosti sportovního lezení i v chladnějších částech roku, přečtěte si následující článek. Ticino je jediný čistě Italskojazyčný kanton Švýcarska, rozkládající se v jeho nejjižnějším cípu. Správním městem Ticina je Belinzona, největším městem Lugano. Území Ticina zasahuje do tří horských skupin Západních Alp: do Lepontských, Lombardkých a do Adulských Alp. Hory jsou tvořeny převážně žulou, ortorulou a dolomitickým vápencem. Přes hornatý terén je území Ticina poměrně hustě osídleno, na ploše 2812 km2 žije 332 tisíc obyvatel. Mnohé překvapí, že nadmořská výška nejníže položených údolí je kolem 200 metrů nad mořem, nejvyšším bodem je Adula Rheinwaldhorn 3402 metrů nad mořem. Klima v údolích je díky malé nadmořské výšce a fénovému efektu velice teplé, je zde největší roční úhrn slunečných dnů ve Švýcarsku a i v lednu je běžná odpolední teplota až 8 °C. Většina území Ticina je tvořena ledovcem modelovanými horskými údolími s příkrými stěnami vysokými až 500 metrů. Horolezecké cesty zde vznikaly již před druhou světovou válkou. Dnes je v Ticinu popsáno přes 600 vícedélkových cest, některé jsou tradiční, ale v současnosti přibývá horských cest kompletně vyjištěných nýty. Dna údolíček jsou pokryta zbytky morén v podobě opracovaných žulových bloků o velikosti až do prvních desítek metrů. Menší z nich lákají bouldristy z celého světa, například David Graham zde našel svůj druhý domov. Místní oblasti Cresciano, nebo Chironico jsou určitě pevně vepsány do mapy světa boulderových oblastí. Jen skalkaři měli v Ticinu dlouho na růžích ustláno. Ještě začátkem devadesátých let bylo v Ticinu jen pár nepříliš významných oblastí se sportovními jednodélkami. Až na přelomu tisíciletí se ve vrtání nových cest začali předhánět místní lezci Glauco Cugini a Pesche Wüthrich, jejichž rukama vznikla asi většina z momentálně popsaných 2200 cest. Většina cest vznikla v osluněných stěnách horských údolíček v nadmořských výškách mezi 300 až 500 metry. Bohatě zastoupeny jsou ale také stěnky v nadmořských výškách kolem 2000 metrů a najdou se i stěnky ve 2500 metrech s tříhodinovým pěším přístupem. Rozsah obtížností by měl uspokojit většinu zájemců. Jsou zde rozsáhlé plotnové sektory nabízející desítky cest mezi 4a až 6b, v kolmých a vytrvale převislých sektorech je největší výběr mezi 6c až 7b. Najdou se i sektory s mnoha 7c, 7c+, ve vyšších stupních už jde spíše o jednotlivé cesty, část z nich je z autorské dílny Dava Grahama, včetně nejtěžší místní cesty „Coup de Grace“ 9a+ z roku 2005. Naše zkušenost Průvodce Ticino e Moesano od Glauca Cuginiho obsahuje 28 sportovních sektorů, většinu z nich popisuje jako kolmé, nebo položené lezení, jen asi třetina oblastí slibuje převisy. My jsme navštívili pouze 5 z nich. Příkladem ráje začátečníků je okolí obce Ponte Brolla. Cesty v sektoru Rovine del Castelliere jsou natolik položené, že mohou poskytnout hezké lezení snad jen v nejnižších stupních obtížnosti. Dobrou zprávou je, že i nejlehčí cesty jsou bezpečně odjištěny. My jsme radši popošli o stovku metrů dál do sektoru Ponte Brolla settore Est nabízející směs fantasticky pestrého lezení se 77 cestami převážně mezi stupni 6b+ a 7c. Jsou zde osmimetrové kolmice připomínající sektor Garáž v Pořící nad Sázavou, ale také třicetimetrové převislé desky. Dominantními chyty jsou ostré lišty a sokolíky, i v silové cestě ale dokáže překvapit boulder po nechytovatých obláčcích. Výhodou je, že se tady dá solidně zalézt i za silného deště. Teda dalo by se, ale znalci vědí, že v Ticinu téměř nikdy neprší. Doporučené cesty: Emigna 6c cesta, před kterou jsme si všichni rovni, protože v klíčovém místě vlastně vůbec nejsou chyty, síla nic neřeší Diretta Via Clara 6c+ po zdánlivě hladkém pilíři. Dlouho se dá ojebávat technikou, na konci se musí zabrat Gamble leggere 6c+ superklasika oblasti. 18 metrů v táhlém převise, celou dobu po jednom oblém odštěpu. Occidente 7a+ 25 metrová lištovačka konstantně převislou deskou. Další navštívenou oblastí bylo okolí obce Arcegno nedaleko Locarna. Je to shluk stěn rovněž nabízející pestré lezení. Nevýhodou je komplikované přecházení mezi sektory. Doporučuji sektor Gefetto s řadou cest v šestém stupni. Cesty jsou dlouhé až ke třiceti metrům a většinou mírně převislé. Část sektoru je kryta mohutným stropem, tím vede jediná cesta Occitane 8c od Dava Grahama. Byli jsme zde jen na skok a tak z lezených cest můžu doporučit pouze dvě úplně odlišná 6céčka AHR+ se souvislým lezením po natékavých oblinách a Poste Restante s docela svižným bouldrem po ostrých lištách V úplně nejjižnějším cípu Ticina jsme navštívili oblast Caslano. Stěny nad jezerem Lago Lugano jsou orientovány na jihovýchod, takže lezení zde bude zřejmě příjemné i v letních dnech. Trochu překvapivě se leze po vápenci. Ten sice nenabízí žádné zvláštní tvary, ale neklouže a je zde 51 převážně kolmých cest v délce až 45 metrů. Místní lezení není typicky Tičínské, je to takové neoklouzané Srbsko, ale zalezli jsme slušně a výhledy byly taky parádní. Jen kvůli lezení bych sem cestu nevážil, výhodné je návštěvu Caslana spojit s prohlídkou metropole Lugano, nebo přímo v Caslanu navštívit muzeum čokolády. Doporučené cesty: 38 a Alba 6c cesta ve které se kombinuje celkem ostrý nástupový boulder s technickým koutkem Pur e libre Patrik Berhault 7a tato část skály je tvořena spíše slepencem a cesta na pohled vypadá brutálně. Díky ostrým kamínků vyčnívajícím na správných místech ze skály ale není zdaleka tak těžká, jak vypadá. Jediný z námi navštívených sektorů v hlubokých horských udolích je Someo Ranch v údolí mezi Locarnem a Ceviem. Leze se na převážně převislé až 60 metrů vysoké skále asi 200 metrů nade dnem údolí. Stěna je osluněná a krytá před deštěm, k jejímu úpatí na pravé straně dopadá vodopád. Je zde 28 cest od 6b do 8b a výstup od auta trvá asi 10 minut. Skála není tak chytovatá, jako jinde, ostrých lišt je minimum a často je třeba podržet drobnou vlnku, často se leze za bočáky a stojí se na tření. Lezení tady nemá vyloženě atletický charakter, málo se shybuje, spíše se vzlíná po skále. Všichni jsme se shodli, že Someo Ranch bylo to nejhezčí, co jsme v Ticinu poznali, nejen kvůli lezení, ale i pro nevšední atmosféru místa. Doporučené cesty: Fatamorgana 6b superklasika oblasti. Dlouhá, exponovaná cesta. Celá se leze po dobrých bočákách a spoďákách s nejistýma nohama, končí traverzem pod mohutným stropem Chico Mendez 6c po lištovém bouldru už se leze jenom po negativních chytech. Chce to mít nad touhle klasou převahu, cvaká se z levitace. Grune Sonne 7a+ úchvatná cesta s převislým boulderem po lištách a s ukrutně dlouhým vytrvalostním dolezem za obliny. Jako ideální místo na dolezení se před odjezdem se nám jevil menší sektor Balladrum nad Lago Maggiore u Ascony. Je zde sice jen 12 cest do 20 metrů délky, ale je sem snadný přístup a krásné výhledy. A lezení tady není vůbec špatné. Leze se v kolmici po velice ostrých a často do strany natočených lištách, místní lezení připomíná kolmé cesty na Kaitersbergu. Doporučené cesty: Fang 6a+ přebíráte lišty úplně do všech směrů, nohama často jen na třetí Il Mozzicone 6c+ dlouhé tahy po ostrých lištách, jako na umělce Užitečné informaceJazyk: Obyvatelé Ticina mluví pouze Italsky. Většina lezců je z jiných částí Švýcarska, nebo z Německa, s nimi se domluvíte. Průvodce: V knihkupectví v Locarnu jsme koupili průvodce Ticino e Moesano od Glauco Cuciniho za 58 CHF. Tento průvodce obsahuje sportovní i horské cesty. Asi o něco levnější variantou je zakoupení průvodce po sportovních cestách od Pescheho Wuthrichta. V knihkupectví najdete i další průvodce zahrnující širší oblast včetně Ticina. Spaní: Spaní na divoko je prý oficiálně zakázáno. My jsme nadivoko spali celkem bez problému, chce to akorát trpělivost při hledání vhodného místa. Potraviny a voda: Základní expediční potraviny lze v supermarketech Migros nebo Coop koupit za ceny podobné našim. Speciality jsou dražší, ale stojí za ochutnání. Čokoláda je levná, hlavně v Migrosu. Kvalita piva je kolísavá, doporučuji Anker, naposledy jsme ho v COOPu sehnali v akci, 0,5 l plechovka vyšla na 8,80 KČ! Prameny s pitnou vodou a kašny jsou v Ticinu všudypřítomné. Cesta: Z Prahy je do Locarna necelých 800 km, oproti cestě do Arca se cesta trochu protáhne díky překonávání průsmyku San Bernardino 2063 m.n.mořem. K cestování po Švýcarsku je třeba mít dálniční známku za 40 CHF, výhodou je, že známka není vázána ke značce auta, takže se dá přemístit na jiné auto, nebo prodat. Benzín je ve Švýcarsku momentálně ještě levnější, než v Rakousku. Počasí: Předpověď počasí nepodceňte. V Ticinu sice skoro pořád peče slunce a skoro nikdy neprší. Ale když už začne pršet, prší několik dní v kuse tak intenzivně, že není možná ani procházka po městě. Roční období: Ideální je březen, duben, říjen a listopad. V létě jedině do stinných sektorů, těch je málo. V zimě se prý leze parádně, ale chce to zaplatit si za ubytování pod střechou. Souvisejici clanky: Skalkařit do Švýcarska? Proč ne! Tessin aneb kam v zimě
|