Gratuluju, Adame, k vítězství ve světovém poháru 2009! To je vážně paráda, první rok mezi dospělými a hned takový skvělý výsledek, ne že bychom to nečekali:) Jak vnímáš svůj první závodní rok mezi dospělými ty sám.
Děkuju. Nevím, jestli jste to čekali vy, ale já jsem to před sezónou až tak nečekal. Cílem bylo dostat se celkově na bednu, vyhrát v koutečku duše. Nakonec to bylo úplně super. Ono když se vyhrává, tak koho by to nebavilo, že? Člověku pak nepřijde, že těch pár vytrpěných hodin v izolaci bylo marných.
Jaké největší chyby jsi při závodě dělal a co si myslíš, že bude třeba zlepšit?
Smeknutí nohy v Brně a zaváhání v posledním kroku v Číně, což mě stálo zlato. Jinak jsem se v žádné cestě výrazně nezasekal a nechyboval v porovnání s ostatními. Když jsem spadl, dojel jsem na tvrdý ruce. V obtížnosti je moje slabina vytrvalost, nedokážu sklepat na středních chytech, takže radši valím. Vždy se to vyplatilo, kromě Arca, kde byly cesty o třetinu delší než všude jinde a už se to nedalo stylem země–top zvládnout.
Adam Ondra na stupních vítězů v posledním letošním závodu SP v Kranji
foto by přátelé Petra Pavlíčka
V Arcu ses zmínil, že Španělé jsou oproti tobě o dost silnější. Tvůj úspěch tedy závisí na charakteru závodní cesty?
Mají hlavně úžasnou schopnost sklepat na ne úplně dobrých chytech. Mně sedí spíše bouldrovější cesty, kde se nezastavíš.
Jaký typ cest se momentálně nejčastěji staví na SP – silové, nebo technické?
Převážně silové a vytrvalostní a sem tam nějaká ta technická finesa.
Ty, takový skalní „závislák“, jak zvládáš častější odloučení od skal?
Nakonec jsem to tak nějak prokombinoval, že jsem nějaké delší odloučení od skal úplně nezažil. Minimálně o víkendu jsem vždy lezl na skalách. Takže jsem vyměnil Kras po škole za stěnu. Víc než dva týdny bez skal bych prostě nevydržel.
Tvé konečné umístění v celkovém hodnocení Světového poháru záviselo na umístění v posledním závodě v Kranji. Byly to nervy?
Je pravda, že to byly trochu větší nervy než obvykle. V první kvalifikační cestě jsem lezl snad nejnervózněji v sezóně. V semifinále to bylo úplně v pohodě a ve finále jsem nervózní byl, ale dalo se to. Nervozitu mám hlavně tak poslední půl hodinu před lezením, důležitý je, aby ze mě spadla, jakmile se odlepím od země. A to se mi daří.
Myslíš, že na závodech hraje velkou roli také štěstí?
Myslím si, že na obtížnosti štěstí nehraje až takovou roli jako v boulderingu. Spíš bych řekl, že je důležitý nemít smůlu například v podobě smeknutí nohy. Jinak je to na tobě, musíš se ukázat fyzicky, a hlavně to ustát všechno psychicky, „nezadrbat se“ někde.
Snažíš se lézt na závodech na jistotu, nebo jsi zastánce hesla: kdo riskuje, vyhraje?
Snažím se lézt efektivně, rychle a nechybovat. Žádný velký přemýšlení uprostřed cesty, snažím se dodržet to, co si naplánuju na zemi, a lézt v tempu. Občas to sice nemusí vyjít, někdy je lepší zastavit se a pořádně to promyslet, ale statisticky je pro mě určitě lepší trošku riskovat. Ve většině případů bych se sám dobrovolně odsoudil k neúspěchu.
Adam Ondra ve finálové cestě v posledním letošním závodu SP v Kranji
foto by přátelé Petra Pavlíčka
Příští rok se chystáš absolvovat opět celý kolotoč SP?
V obtížnosti ano, v boulderingu uvidím…
Je potřeba kvůli závodům trávit víc času na plastiku?
Určitě. Jet přímo ze skal na závody by byla pitomost. Už jenom s mojí klouzavou tvrdou kůží na prstech. Poslední dva týdny před závody jsem se snažil lézt na „umělině“, vyjma víkendů.
Baví tě vůbec závody?
Jak už jsem psal výše: není to špatný pocit, vyhrávat, to je jasný… Cesta k uspokojení vlastního ega.
Pryč od závodů. Tvoji letošní skalní sezonu bych také nazvala úspěšnou, no vlastně veleúspěšnou. Vylezl jsi svou doposud nejtěžší cestu „Marina Superstar“ 9a+/9b na Sardinii. Je to první cesta, která si od tebe vysloužila tak vysokou obtížnost. Podle popisu a fotek vypadá extrémně převislá a psal jsi, že před rokem byla nad tvé síly. Letos padla za čtyři nacvičovací dny. Co chybělo minulý rok a letos už bylo?
Minulý rok chyběl čas, podmínky a vytrvalost. Letos jsem tam jel vyloženě za touto cestou v nejlepší formě a vyplatilo se… i když to vyšlo jen těsně, protože hned další den cesta zatekla a nevyschla až do konce zájezdu.
Můžeš nám trochu přiblížit historii této cesty a oblasti?
Cesta se nachází v oblasti Domusnovas v jižní části ostrova. Je tu kolem deseti různých sektorů s cestami všech klasifikací. „Marina“ vede v severním vchodu jeskyně více než 500 metrů dlouhé, skrz kterou byla vybudována silnice bez jakékoliv rozšiřovací úpravy. Průjezd už je samozřejmě zakázán. „Marinu“ samotnou navrtal vloni místní lezec Matteo Marini a stálo ho to tři dny práce!
Kde jsi v cestě nejvíc padal a jak vypadal úspěšný pokus?
Cesta má asi 35 metrů s konstantním sklonem víc než 50 stupňů. Zhruba do půlky to je silově vytrvalostní 8c+, po kterém následuje boulder s hodně dlouhými a silovými kroky, který by byl samostatně 7C+. Nad tím už je to tak 8b/b+. Padal jsem tedy v klíčovém místě, a párkrát v první části kvůli vylomení chytů či uklouznutí. Samotný úspěšný pokus byl celkem zajímavý. Po několika pádech v posledním klíčovém kroku, kde se jde nejistý kříž do trojprstové dírky na backhand, jsem v tom pomalu začínal mít psychický blok. První dva pokusy toho dne nevyšly, tak jsem dal dlouhou pauzu, oběd (nudle s melasou), rozlezl se znovu v 7c+ a po 20 minutách šel na to. V klíčovém kroku jsem si plánoval, že tam prostě nesmím váhat a zkusím to tam napálit. Psychicky jsem ale „vyměkl“. Naštěstí při tom pársekundovém váhání mi palec pravé ruky popojel o centimetr výše, kde se mi do kůže zahryzl malý hrůteček, a to bylo přesně to, co jsem potřeboval. Ke konci už mi sice docházelo, ale už jsem to nepustil.
Adam v asi nejtěžším místě cesty Marina Superstar
foto by © Vojtěch Vrzba
Vyhovují ti takové extrémně převislé linie?
Dřív mně nevyhovovaly, ale pomalu si začínám zvykat. Extrémně převislý byl třeba Světový pohár v Puursu, a tam jsem vyhrál ke svému překvapení asi i s největším přehledem.
Jak jsi svou doposud nejtěžší cestu oslavil?
Pizzou se 4 sýry. Byl jsem tam s kluky, co nepijí:-)))
Jak si těžké projekty vyhledáváš? Posílají ti tipy místní lezci? Máš dopředu připravený seznam cest, které bys rád během roku vylezl?
Mám seznam cest 9a a těžších, které se snažím „hamounit“, jak říká Ála Rozsypal. Jinak hodně lidí mě někam zve, že tam a tam zrovna navrtali nějaký těžký projekt a že se mi to bude líbit. „Marina Superstar“ byl zrovna tento případ.
Těch 9a a těžších, co jsi letos vylezl, je hrozně moc, napočítala jsem 15. Přijde ti vůbec tento stupeň ještě těžký, nebo ho bereš jako takový svůj standard? A jsou pro tebe i nějaká 9a nereálná? Mně přijde, že na co šáhneš, to vylezeš.
V 9a ještě pořád musím hodně zabrat, ještě to rozhodně není žádná rutina. Zvláště některá 9a mě stála hodně nervů a nadávek. Třeba „Pantera“ ve Frankenjuře, a nějaký jsem musel i vzdát.
Adam Ondra v cestě Fugu 9a, Schleierwasserfall, Rakousko
foto by Michael Meisl
Obdivuju, že tě nelákají jen velká čísla, ale rád si zajedeš i na „oldschoolové klasiky“, viz tvůj výlet do Basel Jury. Basel Jura je v dnešní době málo lezci navštěvovaná švýcarská oblast, zřejmě kvůli charakteru cest. Přitom v popisu cest na Lezci píšeš, že jsou i převislé. Nebo proč tomu tak je?
Málo navštěvovaná je především pro svoji neuvěřitelně tvrdou klasifikaci, a to zejména v nižších stupních. Taková 7a jsem opravdu hodně dlouho nelezl. Od 8a výš už to pomalu začíná sedět. Většina oblastí je kolmých až mírně převislých, lezení po malých chytech, vždy se špatnýma a klouzavýma nohama, ale třeba taková cesta „Ravage“ (8b+/8c) vede ve velkém převise po větších chytech s delšími přesahy.
Je tamní lezení podobné tomu jurskému?
Ne tak úplně. Připomíná to Juru svými zelenými lesy, ale jinak Basel Juru tvoří spíš otevřenější a vyšší masivy. Připomínalo mi to něco jako Buoux mixnutý se Schleierem (ty nejlepší části – třeba Falkenfluh) a Pálavou (ty horší). Skála je velice hladká na nohy, ale chyty většinou ostrý.
Co tě na „oldschoolovkách“ baví? Myslíš, že některé z nich předběhly dobu?
Baví mě zkoušet něco, co někdo vylezl už před mnoha lety a od té doby to už nikdo nezkoušel, takže není jasná reálná obtížnost těch cest. A některé jsou opravdu o dost těžší než současné cesty ve stejné obtížnosti. Navíc miluju lezení stále někde jinde, na různých typech materiálu. Bez té rozmanitosti by mě lezení snad ani nebavilo!
On-sight jsi v Basel Juře dal cestu „Ravage“ 8b+/8c, což byla jednu dobu nejtěžší cesta na světě. Držitelem prvního RP je A. Menestrel a druhého náš Venca Voďár Vodička! To se ani u nás moc neví, že Voďár takhle promlouval do lezecké historie.
Jo, je to tak. A to ještě mohl být i první, kdyby do svého projektu Menestrela nepustil. Jinak si této cesty vážím hrozně moc, víc než mnohých 8c na OS, neb to opravdu nebylo „lážo plážo“. A myslím si, že to je moje první OS nějaké cesty 8b+ a výš, která byla udělána před rokem 1990.
Adam Ondra v Ravange
foto by archiv Ondrovi
Zjistil jsi, jaké další cesty v Basel Juře Voďár zanechal?
Dost těžké 8b („La Belle vie“) a 8b/b+ („L'Amour“) na Falkenfluh, ale nejvíc jsem kroutil hlavou nad „The Wall“ za 8a+ v mírně položené skále s naprosto nulovým třením (ne že by to bylo oklouzaný, ale prostě ta skála taková je). S tehdejšími botami si to vůbec nedokážu představit.
Díky svým projektům jsi procestoval spoustu zemí a viděl spoustu oblastí. Která v tobě zanechala největší dojem a kam se rád vrátíš?
Určitě bych se chtěl vrátit do Rocklands (Jižní Afrika). Něco tak úžasného na bouldering jsem ještě neviděl. I srdce notorického lanaře zaplesá!
V Ospu jsem viděla tvůj přelez „Xaxid Hostelu“. Taky jsem viděla spoustu těch pozorovatelů okolo, kameru, foťáky. Kam se hneš, tam jsi v hlavním hledáčku. Není ti to nepříjemné? Jak se vyrovnáváš s mediálním tlakem?
Dá se na to zvyknout. A všude taky nelezeš před x lidmi. Nemyslím si, že by mě mediální tlak nějak znervózňoval, tlak na sebe vyvíjím já sám tím, že chci vylézt tu a tu cestu. A ne lidi okolo či média.
Lezci od tebe teď očekávají, že se vždy ke klase vyjádříš. To musí být někdy nepohodlná pozice, zvlášť když obtížnost snížíš.
Je to někdy dost nepříjemný, snižovat obtížnost nějaké cesty, ale vždy se snažím klasu vyjádřit tak, jak to upřímně cítím. V žádném případě to není nic osobního vůči autorovi.
Jakou obtížnost dáš, záleží na počtu pokusů v cestě? Nebo čím se řídíš?
Počet pokusů je dost relativní ukazatel. Někdy dám cestu třeba až na desátý pokus, ale přitom vím, že s trochou štěstí jsem to mohl vylézt na druhý. Někdy se prostě roztočí počítadlo a nenaděláš nic... Jinak se řídím hlavně citem, ničím jiným se snad ani řídit nejde.
S tempem, jakým přelézáš projekty, ti za chvíli všechny dojdou. Pak přijde na řadu vrtačka a vlastní projekty?
Zatím těch existujících cest je stále dost, otevřených projektů taky, o směrech na navrtání ani nemluvím, jen musíš z Brna ujet aspoň 500 kilometrů... Hlavní potenciál vidím v Tyrolsku.
Jinak mě hodně láká navrtat nějakou pořádnou „lajnu“ typu „Jumbo Love“ a pár jich mám už v hlavě.
Nekonečná „Jumbo Love“ čeká. Pojedeš se podívat do prérie?
Příští rok určitě ne, není čas, ale v budoucnu bych ji určitě rád zkusil...
Vím, že své další plány neprozrazuješ, tak se na ně ani neptám a necháme se překvapit. Díky moc za čas a držíme palce v dalších projektech!
sponzoři Adama: Montura, La Sportiva, Rock Empire, HUDYsport, Beal, Chimpanzee
poděkování - SmíchOFFu