Jana hledala v průvodci, ale evidentně nikdo touto stěnou ještě nikdy neprostoupil. To bylo dobře patrné, neboť v závějích prachu by každá stopa zůstala po věčnost.
Severní stěna
Daidalusu se tyčila do výšky dobrých 461,4 m museli jsme čekat ještě několik minut než se vynoří ze stínu nástupové pasáže, abychom si mohli naplánovat výstup co nejlépe.
Se Zemí v pozadí to byl úchvatný pohled. Pustil jsem si hudbu, ale jen potichu, abych slyšel až bude Jana potřebovat podat lano či něco přinést z modulu.
Teplota pomalu stoupala a tak jsem trochu ubral topeni.
Jana se připojila na lanko a již se kevalrová vlákna začala rychlostí odvíjet z cívky. Při prvním záblesku, když aplikovala explosivní nýt, ukázala jen vzhůru a oznámila mi, že za první místo, kde mě dobere, si vybrala malou polici. Podle mého laserového komunikátoru se nacházela ve122,5m, to znamenalo, že na třikrát, čtyřikrát, bychom to dnes mohli dát.
Zatím neprostoupená stěna kráteru Daidalus
Již jen jemné vibrace v navijáku naznačovaly, jak rychle postupuje stěnou. Občas odlomila kámen či blok, který v závojích prachu padal dolů. Měl jsem však vždy dost času ustoupit stranou. Doufal jsem, že Jana nespadne, zvětralá hornina mnoho jistoty nedává. Nikdy jsem neměl rád padání, o to více na Měsíci, přestože pády zde byly mnohem pomalejší a snáze se daly zachytit, vždy však hrozilo protržení obleku a to by mělo nebezpečné následky. Avšak pádům kamenů se dalo velmi lehce uhnout.
Jana dosáhla police za 9 min, dva záblesky a zadýchaným hlasem do komunikátoru prohlásila: “Navíjím, mám štand“.
Byl jsem rád, že se již mohu také pohnout k vrcholu a ještě jsem uložil do paměti několik záběrů kráteru. Postupoval jsem celkem rychle ani jsem se nesnažil ometat prach z chytů, který po stlačeni vydával zvuk jako křupající sníh.
Neohrabaná obuv na malých stupech mnoho jistoty nedává
Šlo to opravdu rychle, masiv nebyl ani zdaleka tak zvětralý a několik desítek metrů nad zemí jsem dokonce detekoval naprosto kompaktní horninu. Za 6’ 32’’ jsem byl u Jany. Rozhlédl jsem se a změřil kráter, který se již rýsoval velmi zřetelně ve vycházejícím Slunci.
Ale pokud jsme chtěli být ještě tento týden doma, nezbývalo než pokračovat. Cesta zpět trvá dva a půl dne a vzali jsme si dovolenou právě jen na týden, tak musíme pohnout kostrou.
Polykal jsem rychle metry místy zajímavých pasáží až počítadlo navijáku hlásilo 90% odvinutého lanka. Bylo třeba udělat štand.
Závěrečné dvě délky, o které jsme se podělili, nás moc potěšili lezení se trochu ztížilo a chvílemi jsem musel využít doplňkové svalstvo a titanové háčky na koncích rukavic.
Otvíral se nám stále úchvatnější pohled na celý kráter, nad kterým vycházela Země.
Ano tohle je ten hlavní důvod, proč jsem jezdíme. Tak snad nám příští dovolenou vyjde Europa. Ještě menší gravitace a samý led. Už brousím mačky.