S lezením to je jako na houpačce – někdy to jde, jindy hůř. Ale pořád se leze hlavně pro radost. Třeba z přelezu.

Na Roviště jsme v roce 2013 chodili poměrně často, máme to tam kousek, Jáchym i Bára tam na skalách vlastně začínali. A už od začátku našich návštěv se nám velmi líbila právě hlavní centrální část s těmi nejdelšími a nejvzdušnějšími cestami na celém Rovišti. A protože jsme v lezecké komunitě zároveň velmi často slýchávali jméno El Krakonoš, rozhodli jsme se tuto cestu zkusit také.




Bára Zítková v nástupu cesty El Krakonoš 7+/8-, Roviště
foto © Petr


Ale ouha - spodek dobrý, vršek také, ale prostředek, konkrétně místo okolo čtvrté presky, je nějaké těžké. Bára tam nedosáhne na jištění a bez něj se bojí lézt dál. O cca měsíc později se rozhoduje, že to zkusí ještě jednou. Ale vybrali jsme si špatný termín, na Rovišti je spousta lidí, Jáchym i Bára jsou nervózní, lezení je nebaví a nejde jim. Bára sice do cesty nalezla, ale prakticky hned na začátku usoudila, že to ne, že chce dolu. Lidi jí nějak nedělají dobře. Tak tedy příští rok.
Už v pátek před velikonocemi mi Bára hlásila, že se cítí fajn, a že pokud by to šlo, chtěla by Krakonoše znovu zkusit. V pátek jsme byli na skále v Rakousku, v sobotu byl odpočinek a v neděli... v neděli bylo hezky, sluníčko svítilo, takže jsme hned po snídani vyrazili. Na Rovišti jsme téměř jediní. Počasí opravdu vyšlo. Krásně modrá obloha, sluníčko, stěna plná trsů nakvetlých žlutých kytek, klid, pohoda.
Bára chce nastoupit rovnou Krakonoše, ale raději ji nejdříve posílám přelézt kousek skály vedle, protože jednak by se měla rozlézt a jednak by si měla opět zkusit žulu. Celý podzim a jaro jsme lezli hlavně v Německu a Rakousku na vápně, žula je teď tak trochu nezvyk. Ale vše probíhá v pohodě, takže jdeme do toho.





Teď zpětně už nevím, pro koho byla cesta morálovější a kdo se bál více, zda Bára, nebo já. Ani z cesty nemám žádnou fotku. Udělal jsem dvě nebo tři dole a pak už se jen bál a doufal, že Bára ví, co dělá. V cestě moc jištění není a místa, odkud se cvaká, jsou pro Báru právě ta klíčová.
Ale Bára leze, cvaká jednu presku za druhou, pod nejtěžším místem, tedy při cvakání čtvrté presky, se dost zdrží, ale nakonec ji cvakne, a už je u převisu. Ruka, noha, ruka... výlez z převisu je také v pohodě a vršek už je bez problémů.
Za chviličku Bára cvaká top a hlásí, že ji mohu zrušit. Uf. Bylo to náročné, ale Bára to dokázala - do svého pomyslného deníčku si připisuje RP cesty El Krakonoš a už se může říkat, že Krakonoše lezou i osmileté děti :-)