Protože Ježíšek přišel včera večer trochu pozdě, a kromě dárků donesl i nějaký alkohol, tak je jasné, že dnes nemůžeme jít lízt nikam daleko. A tak využíváme lanovku k uspoření výškových metrů. Na Lognanu nazouváme skialpy a hlemýždím tempem běžíme k ledovci Argentiére. Cestou se mi daří přesvědčit ostatní, že nejrychleji se dostaneme k Nuit blanche. S tím všichni souhlasí, jenom pořad protestují, že prý tam není co lízt. S tím zas v duchu souhlasím já.
u nákladní lanovky nám hodnou chvíli zabere hledaní slaňovacího štandu (nad Nuit blanche jsou dva asi 10 metrů od sebe). Po hodině příprav vypadám vyzbrojen jak na severní stěnu Eigeru a s pocitem potápěče se převaluju přes vrcholovou hranu pomalu slaňuju 60 metrů prostorem. Po dlouhé chvíli mě následuje Natálka a já stahuji lano. Teď už je jasné, že zpět se můžeme dostat jen vlastní silou.
Je jedna hodina a konečně nastupuji, mrazení okolo žaludku zesílí pokaždé, když se podívám na ledové převisy nad sebou. Klid mi nepřidává ani vodopád napravo ode mne. Je mi jasné, že do něj budu muset jednou nalízt. Pomalu postupuju vzhůru a trochu mě uklidňuje zjištění, že i v převislém ledu se dají objevit nohandy, zhusta jich využívám k vrtání šroubů. Konečně je tady dlouho očekávaná chvíle a já stojím pod okapem. Z hrůzou zjišťuju, že z ledu se stalo převislé bláto, na padající vodě už mi vadí jen to, že když zakloním hlavu, tak nic nevidím. Pokaždé když chci dobře zaseknout, tak musím omlátit aspoň dvacet čísel ledu. Rovněž šrouby zavrtávám spíš pro pocit než, že by měli něco udržet. Ani nevím jak se dostávám na místo vhodné k prvnímu štandu. Natálka zdatně bojuje a největší problémy jí dělá vyndávání šroubů. Po nekonečné době stojí promoklá vedle mne. Jsem zmrzlý jak sobolí hovno na Sibiři a jsem rád, že se zase můžu pokusit zahřát pohybem. Druhá délka už je věcí rutiny a nezastavují mě ani převisle vrstvené desky ledu. Docela se mi daří se zpotit, jen windstoperové rukavice, které jsou tak úžasné na držení zbraní bez poutek a práci s materiálem, stále protékají a moc nehřejou. Druhý štand dělám 15 metrů pod vrchem. Začínám jistit a v nastávajícím šeru zkoumám možnou cestu vzhůru. Natalka stoupá jak o život, aby se za mnou dostala ještě za světla, ale led je dost těžký a občas ji zdrží vylomení rampouchu. Za tmy se dostává ke mně a se strachem v očích se ptá, jak se dostaneme nahoru. Čelovky máme samozřejmě v batozích u lanovky. Uklidňuju ji, že to půjde a kličkuji mezi ledovými sloupy doprava. Začínám bojovat o každý metr a zhusta to prokládám vrtáním. Zavrtání se stává téměř kouzelnickým výkonem, vyťuknout důlek, připravit šroub, a pak hlavně důlek po hmatu najít. Začínám dávat staré ruské šrouby, kdyby Natálce došly síly, tak ať je tam může v klidu nechat. Vrcholová hrana konečně zůstává za mnou a já se hrabu sněhem ke sloupu lanovky. Akorát když přivazuji lana, příjíždí kluci od Deferlante a Honza mě ochotně střída v jištění. Natalka je daleko klidnější a po namáhavém lezení se taky dostává na vrchol.
Je devět večer a mi balíme a chystáme se na noční sjezd do Argentiére. Kousek pod Lognanem nás dojíždí rolba a my si užíváme nočního lyžování. Ve čtvrt na jedenáct si konečně vychutnáváme hrnek svařáku a teplou sprchu.
Ahoj Myšáku, podle Tvého krátkého povídání, jste si Alpy užili dosytosti a nebyli byste to Vy , kdyby u toho nebylo nějaké dobrodružství :o)Doufám, že časem přibudou i nějaké fotky nebo pokračování postřehů z Vaši vánoční alspké výpravy.
Fotky by to chtelo,takhle mi to moc nerekne,krom tech promocenejch spešl rukavic a zmrzlejch čekajících těl :o))Jinak dobrej výkon,já trénoval na ledy doma,štípaní dříví v množství jednoho valníku mi zocelilo ruce,hrr na led :o)) A hore zdar!
Vcera jsme byli lyzovat, a protoze jsme tu teprve kratce, jeste porad v klucich panuje presvedceni, ze musime podat nejake hodnotne vykony a tak uz nekolik dni obcas slysim pojem Nuit blanche. Nijak tomu ovsem nevenuji pozornost, mam vlastni starosti, jestli mi ladi oranzova s cervenou, modra s cernou a jak do toho zakomponovat ty sviteve zlute lyze a zelenou karabli.
Nicmene 25.12 slapu ten maly kousek od lanovky a je mi vcelku jedno, co to dnes zase bude. Jsou tu totiz se mnou 3 chlapi a tem je muj nazor ukradeny.
Ze samotneho vystupu si moc nepamatuji. Proste jsem se rozhodla masledovat sveho muze a chvili mi ta myslenka prisla zabavna, presne do chvile, kdy jsem se snazila ve zdravi dojit ke standu, bohuzel to s mackami na skorosvislem holem kameni moc neumim, pak Michal zmizel a ja jsem po chvili zacala kluky premlouvat, jestli by s nim nelezl nekdo jiny, pry ne. A pak uz slanuju.
Dole mi led tak desny neprijde, ale co ja tam poznam. A pak uz Michal leze a ja jistim, po hodne chvili jdu za nim. Ten vodopad byl vazne bezva, hlavne, kdyz me sprchoval pri dolovani sroubu. Dolizam k Michalovi, je promrzly a rychle odleza.
Pak uz si jenom pamatuju jak jsem s hruzou koukala na skaly barvici se do ruzova, vcera se mi to na lyzich tak libilo, a zacinam si zvykat na myslenku, ze zase potme.
A pak uz jen zimu, mokro, strach, zaplavu ledu, ktera se ne mne riti odkudsi zeshora a ja vim, ze Misa leze, a pak sebe a vsechny ty ohromne rampouchy, ktere mi zustavaly v naruci.
Z treti delky si pamatuju tmu. Jo taky se pod nama prohnala lavina.
Nahore byli kluci a desne se divili, ze jeste ziju a nenadavam. Ale me se to libilo.
Tebe milá Natálko neznám,ale klobouk dolu,úctyhodný výkon když uvážím jaké zvířecí kousky si umí Myšák vybrat na lezení,jen to lezení po tmě bych napříště vynechal :o))
Ahoj Natalko&Mysaku, koukam, ze ani trochu nezahalite a jdete na to docela z ostra:) No tak to asi nabejt, ne?!? Jinako bych Vam chtel jeste dotecne poprat dobrej rok na lezeni a vubec veci ostatni.....