Chlap, který ze svého charisma léty neztratil ani kousek.Pamatuje si vše podstatné a o zkušenostech nediskutuje. Když to umí on, tak to prostě jde.
Pevný v postojích, laskavý v úsměvu, trpělivý, vstřícný, žádný romantik... naštvat ho sudičkami, které mu právě  připalují třiašedesátou svíčku, tedy nemohu, to je jasné. Proto jen obyčejně, že má dnes narozeniny a všechno nejlepší, Josko.

O ZAČÁTCÍCH...



Jako malý kluk jsem obdivně vzhlížel k dospělým horolezcům ve Skaláku. V páté, šesté třídě jsem s partou kluků sám začal lehce lézt.Určitě mě později napadlo, že nějakým přímým vývojem se může stát, že i já budu horolezcem, který může být pro někoho příkladem.
Samozřejmě to je o lidech, kteří mě obklopovali. Ne všichni zůstali. Hodně se to vytříbilo při lezení v horách. Jirka Novák byl tím, kdo mi předal hodně základních zkušeností a informací nejen o lezení, ale i o fotografování. Teď zrovna dává dohromady materiály pro vytvoření horolezeckého muzea v Adršpachu. I ode mne bude mít nějaké fotky a diáky z Himaláje.



KNIHÁCH...



Každá dílčí věc, kterou jsem měl kdy vytyčenou, byla mým individuálním nápadem. Prioritně v motivaci k čemukoliv nikdy nebyla touha někomu něco dokázat. Nemyslím, že bych díky své povaze, tím, že jsem lezl, jak jsem lezl, se cítil okolí nějak zavázán, že musím v určité činnosti pokračovat jenom proto, že se to ode mne očekává. A tak třeba i vydání mé první knihy bylo o tom, že někdo přišel, udělal návrh a ve mně to začalo hloubat. Vůbec jsem si tehdy neuměl představit, co to obnáší. Nějakou dobu jsme se s Miloňem Jasanským scházeli, spolupracovali, ale potom, co se kniha dodělala, vydala, už jsem se k ní nevracel. Nečetl jsem ji zpětně. Podvědomě byla určitě motorem ke knize další, ale ne z pocitu závazku k druhým. Ani nemůžu říci, že by mě psaní knih nějak obzvláště bavilo. Ve škole jsem nebyl dobrý na češtinu, konkrétně na sloh. Díky psaní s Miloněm jsem se postupem času dal slohově docela do latě, vyškolen jsem jím byl snad dostatečně. Celkem jsme vydali 5 titulů, což je asi 250 000 výtisků. K letošnímu výročí K2 jsem chtěl vydat audioknihu, nějaké kroky jsem podnikl, ale nevím, zda to stihnu. Asi jsem to prošvihl.



DĚLÁNÍ CEST ...



Vysoké hory, písek, expedice… můj systém života i lezení byl asi takový – vždycky, když jsem něco prováděl, chtěl jsem být někde jinde, než jsem zrovna byl. Když jsem v osmdesátém druhém dělal cestu na Kapelníka (s Jirkou Folprechtem a Mirkem Zvířecím)a později to srovnával s výstupem na K2, dával jsem oboje na stejný level. Samozřejmě v budoucnu K2 mediálně vyhrála, ale z hlediska mého uspokojení to bylo tak na stejno.
Cest na písku jsem udělal hodně, celkový trend byl dávat kruhy vysoko. Hodně vysoko nad nadvrtávák, více než bylo v normě, jsem ale dal jen jeden a to na Skautovi.
Samozřejmě, malý lezec necvakl v určitých cestách to, co my větší, jeho konfigurace byla jinde, ale zase měl jiné přednosti. Tak to prostě je.
Tehdy jsme vše vrtali ručně. Když jsem začal jezdit do Himaláje, dělal jsem cesty na písku už málo. Teď, poslední tři, čtyři roky jsem jezdil do Žlebu, kde kluci, když dělali cestu, cvakl jsem se za nimi a přelezl to. To těch VIIIa  jsem byl schopen přelézt vše. Loni jsem udělal ve Žlebu asi dvě cesty. Ručně už ale nevrtám, vrtačka, chemie. 
Moje cesty ve Skaláku jsou dneska už velice, velice nebezpečné. To, co jsme v osmdesátých letech dělali,tak písek tehdy a dnes je jiný. Rozpad celé struktury písku je velmi znát a ty cesty, které byly těžké, kdy k přelezení byl třeba nezbytný jeden chyt, který je dnes už třeba ulomený, tak je to prakticky už nelezitelný v původní podobě. Nedoporučoval bych to pokoušet.Tyhle cesty se většinou už nepřejišťují, zůstanou jako skanzen. Samozřejmě se souhlasem autorů se může nějaký bod přejistit nebo něco dojistit, ale už to není ta původní cesta.
Celkově dojišťování cest je velice sporadické. A není to záležitost jen Čech, řeší se to třeba i v Anglii. Je to o naturelním a etickém pohledu na to, co má po původních lezcích zůstat ve stěně. Vyčištění cesty, touha po absolutní čistotě může nabývat neuvěřitelné absurdity – konkrétně třeba z pohledu ruského, kdy v sedmdesátých letech  Managarov udělal cestu v západní stěně Užby, takový zrcadla, a když to pak přelejzali, tak tam narvali asi třista nejtů a aby to bylo pro další prostupující dvojici nebo družstvo srovnatelně stejný s prvovýstupem, tak ten prvovýstupce urazil všechny šrouby, nejty, zůstaly tam jen díry s osekanýma nejtama, tedy přelezení pak ti další měli stejný jako oni. Takže do určité míry může být vyčištění cest v pořádku, ale pak už je to padlý na hlavu.

Mé prvovýstupy v Himaláji jsou stále hodnotné,  žádná z těch cest nebyla opakovaná

Každý prvovýstup má v sobě nějakou ambici z hlediska něčeho nového,vymyšleného. Dá to práci zjistit si veškeré informace, fotografie. Severní stěna Kalanky v sedmdesátém roce, když jsme to lezli, tak jsme měli jedinou fotku, kterou jsme získali od Anličanů, kteří tam předtím byli. Byl to můj nejlepší prvovýstup, jaký jsem kdy lezl. Pěkně vymyšlený . . . Později jsem trošku litoval, že propagace této naší cesty na Kalanku nebyla větší. Japonský tým dostal za pozdější prvovýstup na Severní stěnu Kalanky Zlatý cepín, bylo to asi pět set metrů od nás nalevo. Při průstupu nic našeho použít nemohli, ale mohli se naší zafixovanou cestou vrátit.
Když jsem si potom četl nějaké věci kolem toho ocenění, ani jednou nebyla zmíněna naše cesta. To mě mrzelo.

Jestli je třeba hlásit prvovýstupy a všechny výkony v horách na veřejnosti? Samozřejmě kromě individuální potřeby každého, vyžadují to třeba sponzoři. Lezení je lidská činnost srovnatelná s dalšími sportovními činnostmi, sportovci čerpají peníze ze společnosti a je třeba to nějak vracet.









HORÁCH...



V osmdesátém šestém roce jsme se s klukama z italské expedice (Rakoncajův druhý přelez K2, první v osmdesátém třetím roce) dohodnuli, že oni udělají v Itálii zázemí pro naše aktivity, a že se pokusíme, bylo nás asi pět, vylézt všechny osmitisícovky, protože tehdy to měl vylezené myslím jenom Kukuczka s Messnerem, takže to byla výzva. Navíc jsme se dohodnuli, že se pokusíme vylézt to všichni z expedice, aby nevznikla nějaká závist nebo dohady. Nakonec jsem na všechny osmitisícovky nevylezl, kromě zdravotních limitů přišli i pracovní. Nesu zodpovědnost za firmu, nedá se od toho na tak dlouhou dobu utéct.

V osmdesátém šestém se pokusilo o výstup na vrchol K2 extrémní množství lidí (také jich tam ten rok extrémně moc, třináct, zůstalo). Bylo relativně dobře předvídatelné počasí, tzv. okna dobrého počasí, vždy bylo čtyři dny dobře a pak přišel zlom, silný vítr, sníh, trvalo to až týden. Ty intervaly nebyly úplně pravidelné, ale daly se vyčíhat. Krátce před druhým výstupem na K2 jsem byl na Broad Peaku, ten mě totiž tehdy zajímal více než K2. Neměl jsem ho ještě vylezený. Parta, se kterou jsem v tom roce byl na expedici o něj  zájem neměla, protože ho už tři roky zpátky lezla a tak mezitím šla na Abruzziho žebro, dosáhli výšky asi 7 800 m n. m., ale přišlo špatné počasí a museli zpátky. Druhý pokus jsem lezl s nimi. Bylo to hlavně z důvodu, že Broad Peak už jsem tedy měl hotový a neměl jsem co dělat. Také mě k tomu trochu vyhecovalo prohlášení Míši Orolína, se kterým jsem krátce předtím mluvil, že není možné vylézt dvě osmitisícovky za jeden rok. Nakonec jsem je obě měl vylezené za dvanáct dní.
I tentokrát tam s námi byl Kurt Diemberger, ale já už nebyl členem filmařského týmu, jako v roce osmdesát tři, takže se naše cesty míjely. On ale tento rok dokázal ve věku 54 let vystoupit až na vrchol K2 a spolu s Rakušanem Willim Bauerem se vrátit do základního táboru. Jeho spolulezkyně Julie Tullis a čtyři další horolezci však při sestupu zahynuli.
Diemberger měl ten rok zaplacený permit na Abruzziho žebro a my původně na Magic line, ale pak jsme vyhodnotili, že je to moc těžký, zbytečné riziko a a dodatečně si vybavili permit také na Abruzziho žebro. Nahoru i dolu jsme nakonec vylezli za tři dny, to bylo dobré.
Bylo náš sedm, čtyři Italové, dva Švycaři a já. Počkali jsme, až přestal silnej vítr, tím pádem se svrchní krusta rovnala a my jsme se málo bořili. Přes celé rameno jsme tak šli docela rychle. Neměli jsme s sebou žádný trasírky, žádná fixní lana, svým způsobem jsme to šli celý bez jištění. Od druhýho spaní ve výšce 7 800 m n. m. už nikdo na nikoho nečekal. Každý šel jak mohl.Hlavní rozdíl mezi lezením v osmdesátých letech a nynějším je, že lidé se dnes nejsou schopni rozloučit s takovými věcmi, které je svým způsobem váhově zatěžují. Mám schovaný pikl, který jsem měl na Broad Peaku, z první K2 cepín i kladivocepín. Z druhé K2 nemám nic, protože jsem lezl bez cepínu. Měl jsem s sebou akorát ruský titanový hák. Ten jsem použil proto, že cepín vážil 800 g a můj hák asi 185g. K tomu jen 80 m kevlarového lana, průměr asi 5 mm a na jištění při slanění titanovou destičku o hmotnosti asi 25 g. Celý tenhle systém odlehčování byl z důvodu rychlého postupu, směrem k vymezenému období dobrého počasí.



PODPŮRNÝCH LÁTKÁCH...



Používání kyslíkových přístrojů je nejblbější věc jaká byla zavedená do výškového lezení. Co se týče různých podpůrných látek používaných při výškovém lezení, tak tam historie sahá až k Buhlovi. To víme. Ale pervitin byl vynalezený na oblbnutí německých pilotů ve II. sv. válce a tím pádem to měli Němci zmáknutý. Konkrétně na Nanga Parbatu ho měli jako normální věc.
Já osobně jsem se s tím setkal jen jednou, když lezl Wielický s Ruedim na Makalu a ten ho tam utavil. Když jsme se pak s Velickým o tom podrobněji bavili, tak vyšlo najevo, že si Ruedi nějakou takovou látku vzal a nebylo to dobré.
Dříve ale nebylo na osmitisícovkách tolik lidí a názory na použití podpůrných látek, nemluvíme jen o kyslíku, nebyly konečné. Říkalo se, že naturel člověka nepovoluje vylézt více jak osm tisíc metrů a bylo třeba to nějak upravit. Jenže právě tím kyslíkem každý výkon sundali o 2000 m dolů. Kyslík je snad horší než použití nějaké chemické podpůrné látky. My jsme v expedici nikdy nic takové nepoužili, ani preparáty ani kyslík. Nikdo. To by znehodnotilo celou expedici i výkon jedince. Vznikly názory, že i když kyslík nepoužiju, ale vedle mě jde někdo s ním, můžu přidýchnout, takže to nemohlo projít.
Co se dnes děje pod Mount Everestem, to je zdeklasování veškeré lezecké slávy, to už snad nemá ani nic společného s vysokohorskou turistikou, celé je to v prdeli. Kdo má peníze může na Everest klidně v osmdesáti.







FYZIČCE...



Fyzičku jsem si držel jízdou na kole, běhal jsem málo, když už, tak do kopce. Příprava na cesty byla dobrá v rámci lezení na Alpské kopce, jako třeba před prvním odjezdem na K2, to jsem v Alpách s Čechy vylezl dvě severní stěny.



EVERESTU...



Na K2 jsem byl dvakrát a Everest jsem nevylezl – myslím, že bych ho nakonec vylezl, ale my jsme považovali normální cestu z Nepálu nebo Číny za degradaci, o tu jsme nestáli. Jednou nám Gálfi řekl, tak proboha to vylezte, alespoň normální cestou. Poslal jsem ho s tím do háje.



EIGERU...



Na Eigeru jsem byl s Liborem Novákem v zimě v sedmdesátém devátém. Byli jsme tam jen jeden den, bivakovali jsme přímo ve štole. Vylezli jsme k  Hinterstoiseru a vrátili se zpátky, protože tam napadlo přes noc asi metr prašanu.



DENALI A ACONCAGUE...



V devadesátém prvním roce jsem byl na jihu i severu Ameriky. Denali jsem vylezl solo Messnerovým kuloárem. Jestli jsem měl štěstí na počasí, to nevím. Vylezl jsem to asi za sedm hodin, je to přes 1800 m převýšení. Takže se změnit ani moc nestihlo. Ráno bylo pěkně ... Spali jsme ve čtyřech tisících, ale moc jsme aklimatizovaní asi nebyli.
Hlavní cíl akce Denali bylo samozřejmě vylézt na vršek. Byl jsem tam s Mirkem Šmídem, ten lezl, protože nebyl ještě na severním vrcholu, vrchol, který byl slezen poprvé v roce 1910 čtyřmi místními hoteliéry („expedice Sourdough“), oni si mysleli, že vylezli na vršek, ale ten je asi o 30 m níže než je hlavní vrchol vlevo, tak Míra, že když už na tom Mount Mc Kinley byl a lezl tím samým stylem jako později já, tak si vymyslel, že to vezme, kde je Orange express cesta. Nějak ji kopíroval skalním pilířem vlevo, vylezl na Severní pilíř a vrátil se zpátky. Ale hlavní čundr byl vylézt do sedla Denali a pak na Watson lake. To nám trvalo asi týden, počasí nám připadalo perfektní, měl jsem už své oblečení, zima mi nebyla.
Krizový bod jsme tam měli jeden, když do  Denali pasu vynesený benzin do vařiče, použil nějakej debil a nezatáhl víčko. Já jsem ho pak hodil do kletru a veškeré jídlo se nacucalo. Když jsme to zjistili, část jsme vyházeli s tím, že se uskromníme. Do základního tábora na Denali jsme přiletěli cesnou. Měli jsme s sebou satelitní telefon. Později jsme ze severu zavolali a oni pro nás přiletěli.
Tím, že je Denali nejvyšší horou Severní Ameriky, je atraktivní pro lovce Seven summits a ti tam potom překáží těm, co chtějí normálně lézt.

Na Aconcaguu jsem chtěl  normálkou vylézt s oslem. Majitel, když se dozvěděl, že ho tam chci táhnout, tak mi to nedovolil, ani když jsem ho chtěl koupit.



PRŮSERY A TALISMANY...



Když to beru zpětně, nikdy jsem nebyl u vyloženě průseru, když by se zabil kámoš. V osmdesátém osmém jednou na naší expedici – v Hornbeinovu kuloáru, byl lavinou stržený ten, kdo nás předtím označil za sraby, co se raději vrátili zpátky. Myslím, že tehdy použil nějaký medikamenty, co ho zblbly...  po týdnu ho našli Španělé, co lezli západní hřeben a viděli tělo spadlé dole.
V osmdesátém třetím jsme pomáhali jednomu kámošovi, co ho vzala výšková nemoc, edém mozku, nemohl zůstat nahoře do rána, tak jsme udělali záchranku, zespoda kluci vynesli kyslíkový přístroj, já pro něj v noci scházel a ještě tu noc s ním vylezl nahoru.
Nahoře se každý pere, každýmu je blbě.  Kdo říká, že ne tak kecá.
Kdo mi kdy v horách nejvíce pomohl? Snad v základním táboře šerpa, když mi podal horký čaj. Nahoře jsem pomoc nikdy nepotřeboval. Jo, vlastně,  když si zavazujete boty, jste rád, že vám někdo drží křížky:-)

Talismany si nenosím. Tam ani zpátky. Jednou jsme na moréně s Mírou Šmídem nasbírali šutry s tím, že je prohlásíme za tu yellow vrstvu vápence, co tam je a dali jsme to Joskovi Sekerovi, který už zemřel. Joska byl jedním z našich největších nadšenců kartografie, první na Jižním pólu. Zaúkoloval nás tehdy tím, že musíme ty šutry nasbírat... Jeho pověstná sbírka šutrů z pouští a Jižního pólu je úžasná. Má tam krásný věci. Bylo by fajn najít nějaké prostory a ukázat to lidem.
Omrzlý jsem nikdy nebyl. Kámoš říká, že omrznutí je otázka inteligence. A já si myslím, že to je hluboká pravda.



POZDĚJI...



Už jsem byl expedicema asi přejedenej. Prakticky vše, co jsem si chtěl vylézt, jsem si vylezl. Snad jen se synem vylézt normálkou na Dhaulagiri se nám nepodařilo.
A uvědomil jsem si, že nejsou jenom vysoký kopce, ale jsou i jiný hezký kopce, třeba dvoutisícový.

Hotový, nedouzavřený? Chtít vlastnit všechny výstupy, které kolem sebe jako možné vidíte, nejde. Skončí to jednak fyzickým fondem, a když přestanete něco dělat tři roky kondice jde do háje.

Skončit včas je umění.




použité fotografie archiv Josefa Rakoncaje a Petry Michvocíkové