Letos jsem se zaměřil především na krásné a velkolepé sjezdy, které mi ještě v Tatrách zbývají. Pravda, po dalším úmrtí v horách našeho přítele Simona, jsem už neměl chuť opět posouvat laťku rizika výše a rozhodl se jezdit především pro svůj krásný zážitek.
Velmi ceněná i náročná linka Východního Mengusovského štítu na severovýchod do Polska se tak přímo nabízela, ačkoli komplikovanost linie klade velké nároky na sněhové podmínky. Linie se zatáčí na výšce jednoho kilometru snad do všech světových stran, než se zastaví přímo na hladině Mořského oka.
Se Slovákem Jožem Capcarou (Karel Svoboda se po odchodu Simona do nebe rozhodl dále lyžařské extrémy nepokoušet) jsme týdny sledovali počasí a nakonec na poslední chvíli trefili přesně den, kdy v těžkých pasážích byl skvělý firn na slunci a ve vzdušných a nebezpečných ve stínu stabilní prašan. Z vrcholu, vysokého 2408 m, jsme startovali už před osmou ráno východní skalnatou stěnou se sklonem kolem 50°.
Tady čekaly nejtěžší přeskoky přes několik malých, zato velmi strmých a úzkých skalních prahů asi stometrového „headwallu“. Poté následovaly lehčí, různě orientované pasáže až do severovýchodní stěny Kazalnice, kde je druhé těžké místo opět se sklonem kolem 50°: Jeden strmý práh a dlouhý traverz těsně nad skalní stěnou na západ. Spodní třetina už je pouze lyžování za odměnu.
Sjezd sice nepatří mezi nejtěžší linky v Tatrách, není to žádná Zadná Bašta, Grónského lávka anebo Kežmarský Direkt, zato komplikovaností a délkou sjezdu určitě patří mezi velmi hodnotné tatranské extrémy.
Osobně tento sjezd řadím mezi pět největších tatranských perel mezi extrémy. Ty další čtyři jsou: Hincovo sedlo, rovněž na sever do Polska, Teriánská veža, Predná Bednarzowa lávka a právě ten Kežmarský, Tatarka direkt.
Rosťa na konci vrcholové stěny
Jožo uprostřed headwallu
Jožo v traverzu nad skalami ve stěně Kazalnice
S Jožem Capcarou na hřebenu Kazalnice-s
Mengusovský - linka (klikni zde pro větší obrázek)