Samostatné - solitérní věže jsou ojedinělé přírodní úkazy. V Příhrazských skalách se nachází 178 skalních věží.

Většina skal je situována hlavně na okraje kaňonovitých údolí. Nejznámější skálou Příhrazských skal je asi Kobylí hlava, která svou obtížností nejdéle odolávala horolezcům - a to až do 30 let. dvacátého století.
Minulý týden se ve foto galerii objevila fotografie z lezení na tuto pískovcovou věž  Kobylí hlavu - Kobylu. Krásné fotky z přelezu Nové české cesty poslal Špicál. Když jsem pak v archivech lezce objevil článek českého nestora lezení Františka Kutty, řekl jsem si, že by se hodilo přepsat tento článek z historie lezení  na tuto věž i na Lezce. Přečtěte si tedy se mnou již 58 let starý článek a posuďte zda se změnilo horolezecké srdce.


Titulní strana Junáku 

Na Kobylí hlavě
Kobylí hlava. To vám je, chlapci, skála, jíž podobnou byste v celém velkém Českém Ráji i jinde marně hledali. Nejvyšší borovice sahají sotva k jejímu útlému předskalí, mohutná hlava trčí vysoko k nebi a zdá se, jako by ta obrovská nakloněná skála stála jen zázrakem, jakoby se měla každou chvíli zřítit na malého človíčka horolezce, který na ni přišel s bílým lanem, přehozeným kolem hrudi.

Kobyla  - Foto od Špicála

A na tu Kobylu jsme se jednoho dne vydali, můj přítel Ivo a já. Nebe bylo tehdá čisté jako studánka, skála svítila nejjasnější bělí a já šplhal nástupní spárou, uvázán na pevném laně a ověšen smyčkami a vším tím věrným nářadím, které chrání při výstupu horolezce před smrtelným pádem do hlubiny.  Nad spárou je polička s pevnou skobou a za ní těžké místo. Skalní věž je v těch místech nejužší a je nutno obejít její úzký krk doleva v hladké a převislé stěně. Jediným záchytem pro ruce jsou mělké díry, pro nohy není na celém traversu (vodorovný postup na skále nazývají horolezci traversem), jediná nerovnost, než čerstvě omítnutá zeď.  Ivo mě zajišťuje lanem, dávám se do práce. Ruce se zaklesnou do hladkých děr, nohy opírám o hladkou stěnu a rychle se pokouším místo přetraverzovat. První díra je za mnou, sahám do druhé  a věším se celou vahou těla na levou ruku…. A už vidím, že jsem chybil. Neměl jsem již záchyt pro pravici. Nazpět to nejde, jsem příliš vysílen a síla stále utíká z rukou jako voda z obrácené lahve, nohy marně hledají sebemenší opory. Vzpomínám na slova kamarádů horolezců-pískařů ( horolezci, kteří provozují svůj sport na pískovcových skalách s říkají pískaři), kteří říkají že s Kobylí hlavy musíš nejdřív alespoň jednou spadnout a pak teprve tě pustí na vrchol…. Pak volám  drž !! a už letím. Vzduch hvízdá kolem uší, napjaté lano hraje jako struna na base, pak prudký náraz a visím pod Ivem, který u skoby drží  v pevných obětavých rukou kamaráda můj život. Nic se nestalo, jen jsem se zhoupnul, trochu jsem si nárazem vyrazil dech, ale získal jsem cennou zkušenost. Nesmím zde spoléhat na nohy a hlavně pamatovat na chyty pro pravou ruku, sahat v děrách vždy ob jeden chyt. Několik hlubokých vzdechů vrací pravidelný dech a klid, protřepávám ruce, aby krev prstům vrátila pružnost a pevnost a znovu nastupuji travers. Je nutno zabrat, nešetřit silou a přeběhnout těžké místo co nejrychleji, než se ruce znovu unaví. Pověsil jsem se plnou silou na ruce a rozběhl jsem se, jako by za mnou hořelo… a to bylo dobré, přešel jsem nejhorší a dostal se na hranu. Skála zde již není tak převislá, ale přesto je to nejkritičtější místo, neboť travers vyssál sílu z rukou a cesta je stále velmi těžká. Musím přemoci únavu a přejít jemný úsek jen na špičkách prstů, zaťatých do maličkých dírek ve skále. Je tu třeba šetřit energií, hospodárně vyvažovat každičký gam své váhy… sláva, již jsem u druhé skoby a věším se na ni do jedné ze svých smyček.

Ivo nastoupil do traversu s mocnou silou, ale ani on neměl štěstí. Ulétl, vyhoupl se nad vrcholky stromů a v letu jistě blahořečil našemu pevnému, horolezeckému lanu na němž zůstal viset ve volném vzduchu, daleko od skály. Spustil jsem ho, znovu se pokusil a tentokrát přešel travers dobře. 
Visíme v pevné skobě nad hlubinou a kombinujeme další cestu. Asi tři metry nad námi je další kruh (horolezeckým skobám s kroužkem se říká kruhy. V horách se kruhy používají jen ke spouštění po laně  - slaňování, na pískovcových skalách i k zajištění horolezců) a nad ním nejnebezpečnější úsek cesty, který by mohl vyprávět o několika ošklivých pádech kamarádů horolezců. Pod tímto kruhem chvíli odpočívám a pak klidně, pomalu nastupuji. Prsty se zatínají do maličkých záchytů, špičky nohou se opírají o hladkou skálu, úzkostlivě šetřím fysickou energii, každý hmat bleskurychle ale důkladně promýšlím a jdu vzhůru centimetr za centimetrem, krok za krokem. Nesmím otálet, nesmím se zastavit, zde nerozhodnost znamená ztrátu síly a ztráta síly znamená dlouhý, nebezpečný pád.
Tam kde je skála nejvíce převislá míjím ošklivou, bílou skalní krajku, přilípnutou na stěnu. Část té krajky je utržena, památka to na kamaráda, který zde poslední spadl. Byl o nešťastný pád, neboť lano nevydrželo náraz a přetrhlo se. I já se musím chytit krajky. Přenáším největší váhu těla na nohy a snažím se zrádný, křehký záchyt zatěžovat co nejméně, neboť vím, že skála je nejen silný, ale i chytrý a lstivý soupeř. Skála nestaví horolezci v cestu jen hladké zdi a převisy, bojuje též úskokem, léčkou. Je často třeba bystrého postřehu a mnoho přemýšlení, aby horolezec mohl čelit lstivosti skály.
Ještě krok a jsem u čtvrtého kruhu. Ó to je blaho  překonat nebezpečí myšlenkou a silou probojovat se těžkým úsekem skály a odpočinout si u skoby, kterou zde zarazil odvážný předchůdce. Vzpomeneš na ty dobré, silné a nadšené chlapce, kteří tu před tebou prošli.
U posledního kruhu na Kobylí hlavně se dříve stavělo, lezec šel vzhůru přes ramena kamaráda. Dnes se tento úsek stěny slézá bez stavění, místo se obchází po maličkých záchytech v nebezpečném lámavém terénu. Vzpomínám na našeho velikého horolezce – pískaře, který zde první takto prošel. Mnoho nadšených, mladých kamarádů přivedl do skal a není snad v Českém Ráji skalní věže, která by ho nepoznala, odvážného nadšeného, žhavého bojovníka za krásu a čistotu, kamaráda chlapců a skal Josku Smítka. Joska nenáviděl zlo a zlo nenávidělo Josku. Po celou válku žil ve skalách jako psanec, skrýval se před německým zlem, které zachvátilo naší vlast, na vrcholech snil se svými kamarády o příchodu spravedlnosti …ale nedočkal se, zlo nad ním zvítězilo. V době, kdy již počalo svítat, dopadli Germáni Josku a zabili… Joska Smítko padl a na jeho místo nastoupili jiní a příroda, skály je připravují tvrdým čistým bojem k velkému zápolení se zlem.


Ukázka článku

Zdolali jsme s Ivanem poslední převislý úsek Kobylí hlavy a stanuli na vrcholu. Rozhlédli jsme se s vrcholu zdolané skály do širého kraje.  Čím těžší je v životě cesta vzhůru, tím větší je radost z vítězství a nejšťastnější je ten, kdo dovede vlastní dobrou silou jít k vytyčenému cíli, kdo se nevzdá a spravedlivě vždy dosáhne toho, co si předsevzal. Slunce již zapadá za modré vrchy, když se zapisujeme do vrcholové knížky a pak slaňujeme na dlouhém laně k zemi. A když si jako dva kamarádi na zemi tiskneme ruce, již se zase těšíme na nové skály, na krásný boj a na radost, kterou nám dává horolezectví v pískovcových skalách našeho Českého Ráje.

Pro Junák číslo 10 v roce 1946 napsal František Kutta