Lezec - Zpravodaj

Výlet se kterým jsem dobrovolně souhlasil na první našlápnutí, mě staví zase do role začátečníka... A pak že člověka už nic nepřekvapí...

U ohně v Ádru po dostatku kvalitního Merlotu mám sice tendence odkývat kdecjakou ujetou akci, ale zaletět si do Améru, vynechat Yosemity i všechny populární skalky na západě a věnovat se sebemrskačství ve spárách, se nedá rozhodně svádět jen na nedostatek pozornosti. Nojo, ale zkuste odmítnout blondýnu (tak moje Kateřina říká Šatavisovi) a odolat svodům tohohle výletu po roce abstinenčních příznaků od poslední akce v Jordánsku. Rodinnej život s dvěma malejma kouskama doma je taky hezká věc, ale geny jsou geny a písek ze skal už je zadřenej hluboko pod kůží...

foto by © Pavel Jonák, Vašek Šatava

Takže se kolotoč jako tolikrát předtím znova roztáčí, letenky, půjčovna aut, myšlenky kolik toho ještě člověk stihne do odjezdu v tréningu... a jako už tolikrát poslední měsíc si na stěně ani neškrtnu, protože práce sice není zajíc, ale když je, tak se prostě nedá uhnout. Takže aspoň útěcha, jak nadprůměrně jsem letos v létě spároval v Ádru (to se přece nezapomíná) - kalendář se protočí v otáčkách závodního auta a už frčíme na letadlo do Mnichova. Tři boží týdny začínají!

foto by © Pavel Jonák, Vašek Šatava

Tlustá kára z půjčovny v Las Vegas a my nevyspalí s časovým posuvem za krkem krájíme nocí první míle směr Moab v Utahu. Protože na nás čeká Supercrack... TEN Supercrack!

Indian Creek Canyon – láska na druhej pohled

Nojo, co na začátek napsat o pramáti spárovýho lezení v Americe... Neználek na Měsíci je asi tak podobně v obraze jako my s představou z internetu o co tady při lezení vlastně půjde. Česká spárová škola je úplně jiná muzika, protože u nás má písek na rozdíl od místního tření a to je jak teď už vím hodně podstatná změna. Tady jsou bandasky jak konve a bolest nohou v lezečkách protékajících rovnoběžnou spárou neúprosná realita všech cest a klasifikace na tom nic nemění.

foto by © Pavel Jonák, Vašek Šatava

foto by © Pavel Jonák, Vašek Šatava

Lezení je bitka ať jde o 5.12 nebo 5.9, takže prvních pár dní je pro všechny pěkná soda. Ono se doma u průvodce pěkně říká, že si dáš jištění na pohodu, kde chceš, ale realita je tak nějak trochu jinde..) Trefit v prekérním místě správnou velikost friendu na první pokus vyžaduje taky trochu praxe, a co si budeme povídat, padat do tohohle udělátka je taky trochu jiná liga. Standardně si jako už tolikrát hned na začátku cuknu záda a jsem rád, že jsem rád. Ze skal se večer ploužíme, jako by nás pojezdil parní válec, ale stojí to za to. Secsakra to stojí za to!

foto by © Pavel Jonák, Vašek Šatava

foto by © Pavel Jonák, Vašek Šatava

K místnímu lezení je potřeba přistupovat zhruba jako ve vtipu o medvědovi -
Sedí vrabec na větvi a kouká s otevřeným zobákem na orla, jak letí střemhlav do soutěsky, dole nad zemí to vybere a letí dál jakoby nic... Poslouchej orle, jak ty to děláš? No normálka, odvětí orel, dole roztáhneš křídla, zabereš a je to... no... ale taky to musíš mít tak trochu v piči... Vrabec za chvíli letí dolů a frnk, dole to vybere, že medvěd co sedí na útesu kouká s otevřenou hubou.
Hele, voe, brabče, jak tohle dokážeš?? No, skočíš do toho, dole roztáhneš křídla, zabereš a je to...no, akorát to musíš mít tak trochu v piči. Za pár sekund už sviští medvěd po hlavě do soutěsky, vrabčák sedí na větvi, uznale přikyvuje a říká: No, medvěde, tak ty to teda musíš mít hodně v piči...

foto by © Pavel Jonák, Vašek Šatava

foto by © Pavel Jonák, Vašek Šatava

Zdomácnět v materiálu a stát se medvědem trvá první tři dny za který stíháme dát spoustu klasik s papírově legrační klasifikací kolem 5.10, pod kterýma se ale klepou kolena při pohledu vzhůru posvátnou hrůzou. Supercrack, Incredible Crack, Gorila , všechno doteky historie amerického lezení. Ono se v sedmdesátých letech když to tady začalo, ještě s klasifikací asi dost šetřilo...

Propracováváme se v klase pracně na 5.12ky stylem Onsight nebo bum, protože vzhledem k množství pecek okolo by byl další pokus ve stejné cestě plýtvání časem. V dalších dnech zjišťujeme že Creek není jen masiv Supercracku a že je toho tady všude na několik životů a my máme jeden tejden...
Večerní západy slunce v Super Bowl (zdejší free kemp) jsou touhle podzimní dobou už kolem půl sedmé, vaření večeře většinou už za tmy, pak chvíle u ohně s kalifornským červeným který na chvíli uvolní ztuhlost, ale většinou do spacáku o dost dřív, než se na dovče sluší. Ranní námraza a okamžitě pichlavý slunko při vaření kafe, pohoda u snídaně a fronta plná známých ksichtů na jedinej věčně obsazenej suchej hajzl a zase znova do skal. Je to jak z pohádky od Wericha – lom, hospoda, lom, hospoda...

foto by © Pavel Jonák, Vašek Šatava

foto by © Pavel Jonák, Vašek Šatava

Když už se člověk orosí už jen při představě cpaní věčně omačkaných nohou do lezeček a podívá se s leknutím na svoje ruce, je potřeba vyhlásit pauzu. Z údolí je to do nejbližší civilizace dobrých 50 mil, takže každá záminka je vhodná na doplnění vody, zásob jídla a wifiny v Moabu. Kousek vedle je národní park Archees , takže naleštit objektivy do Canonu, a hurá na výlet. Kombinace super přírody a davů amíků okolo. Parádní skalní mosty všude kolem nás dostávají, jak od pohledu tak fyzicky, procházíme za dvě hodiny kousíček z mapy a dál už jezdíme jen autem. Dojíždíme na úplně prázdné parkoviště, pěkně po americku koukáme oknem na panorama (pěkně hotoví z toho dnešního odpočinku) a Tomáš mi velí couvnout dva metry, protože mu křoví leze do záběru. Šoupu do automatu zpátečku a křáp ho, už jsem v džípu co mi mezitím zaparkoval za prdelí... Doprkna, úplně prázdnej parkáč a on se za mnou táhne jak smrad. Omlouvám se týpkovi a okukujem rozsah škod – naštěstí jen promáčklej zadní nárazník. Psychicky i fyzicky dokonale odpočatí se vracíme do klidu Super Bowlu.

Se splasklýma prstama i nohama je lezení s tím co víme už jiná liga, takže se dostáváme konečně do pohody a začíná to vypadat tak jak má. Z frendu je konečně kruh, kterej si dáš kam ty chceš a cesty si vybíráme od pohledu a ne jen podle klasy. Na dřinu jak při skládání vagónů si tělo zvyká rychle, psycho jde o krok nazpátek, sice pomalu, ale jistě. Ne že by se výkony zvedly skokově jinam, ale lezeme už v domácí oblasti a to je znát. Vychutnáváme si další pecky teď už s pocity místňáků a to je víc než boj o čísla, co tu stejně nemá smysl. Závěr v Creeku užíváme v dalším sektoru z desítek, co ještě neznáme a z lezení se stává extáze. Po poslední cestě dne mi Šatavis drze do ksichtu říká, že nebejt toho, že byla dole ta kočka z průvodce, co sázela 5.12ky jednu za druhou, nikdy bych to v onsajtu nedal (měl pravdu) a já jdu ze skal jak zmlácenej, přesto s hubou od ucha k uchu. Třetina výletu je v kýblu a je načase vymáznout dál ... Nikdy bych nevěřil, že mě tyhle blbý trhliny tak dostanou.

Zdroj:

Zde najdete celý článek s více fotografiemi Paveljonak.com

Go West, young boy!

Díl první

Indian Creek Canyon – láska na druhej pohled

Komentáře