Letní počasí posledních týdnů je jako na zakázku! Kde že ty letošní sněhy jsou? Trochu inspirován několika články od Ivy a Máry s Pospeczem přikládám i já svou kapkou do mlýna. Žádné extrémy nyní ale nečekejte! Pro někoho to může být i tip na letní výlet do Alp. Se slovem „Silvretta se setkal každý skialpinista. Jejich některé modely se staly nezničitelnými legendami. Třítisícové zaledněné kopce na hranici zemí Tyrolsko, Vorarlberg a Graubünden nejsou o nic méně legendární a vyhlášené! Perfektní sněhové podmínky v kombinaci s dobrým profilem sjezdovek a volného terénu jsou hlavními taháky mondénních vesnic Ischgl v Rakousku a Samnaun ve Švýcarsku. Pryč z ulic luxusu do okolních kopečků! Skialpinista není ochuzen o nic méně. Ba naopak! Nekonečné množství příjemných skialpových túr, na jejichž závěru je povětšinou vždy potřeba odložit lyže a vyškrábat se na samotný vrchol. Zdejší ledovce jsou k nám přívětivé – relativně ploché a tak ochuzeny o množství rozšklebených trhlin a nebezpečné séráky. Ve švýcarské části je charakter túr trochu odlišný zejména pro větší členitost ledovců, ale o tom někdy příště. Osobní zkušenost mi chybí. Počasí jsme si koncem února předplatili. Aspoň tak na nás působila předpověď na Wetter.at. Azurit nonstop. Jako vítr jsme z Brna uháněli ve složení Standa, Petr, Milan a Šarik. Kromě „exotického výletu Standy v jeho červeném termoprádle po Moravském náměstí v Brně, kde to vypadalo, že odjedeme ve čtyřech, jsme úspěšně brzy ráno dorazili do Galtüru. Do toho Galtüru, v němž si mohutná lavina zimy roku 1999 vyžádala 38 obětí. Na okolních svazích je dnes množství lavinových zábran, domy v údolí chrání ohromné kamenné zdi. Vzpomínky místních jsou stále ještě velmi živé. Posilněn lokální výbornou buchtou, bylo hned to mrazivé ráno sladší. V infocentru u sympatické slečny jsme ověřili otevírací dobu chat. Na webech a v mailech se informace kupodivu dost lišily. Jamtalhütte a Wiesbadener Hütte byly již otevřené. Informace bokem pro velké šetřilky (a velké vychc…). Skialpová sezóna tady začíná poměrně brzy, pravidelně na konci února a s ní i otevření chat po zimní pauze. Trvá obyčejně do poloviny května. Pokud plánujete okupování zdejších winterraumů třeba už v lednu, je nutno počítat s prošlapáváním stopy ve velkém množství sněhu, s větším lavinovým nebezpečím, nevlídným počasím a ve výsledku to za moc nestojí, jak mi známí potvrdili. Budiž vám snad odměnou jen naprostý klid a příjemné prostředí winterraumů. Rakouského skialpinistu v tuto dobu nepotkáte. Cena ubytování na rakouských chatách je s AV průkazem příjemná (6 – 15 E bez jídla), ve Švýcarsku už ne tolik (okolo 20 CHF bez jídla). Chaty nabízejí vysokou kvalitu služeb, jak je u našich jižních sousedů a v zemi Helvetského kříže zvykem. S polopenzí se cena za noc pohybuje okolo 30 E. Pozornost jsme nejprve upřeli na údolí Jamtal. Údolí táhnoucí se z Galtüru jižním směrem. Táhnoucím se jako smrad. Vrcholky kopců po obou stranách jsou o tisíc metrů výše. Cesta na chatu byla projetá rolbou. Jen v tom horku jsem měl nohy ve skeletech zanedlouho uvařené a na ploskách jsem si vypěstoval pěkné puchýře. Tiše jsem záviděl běžkařům, kteří se kolem nás zlehka prohnali. Jamtalhütte 2.165 m nás uvítala početnými skupinkami skialpinistů nacvičujících vytažení z ledovcové trhliny. Po praxi jsme příliš neprahli. Chatař náš šoupl do pořádné zimry, o jejíž pohodlí a zázemí bychom si v Tatrách mohli jenom zdát. Někteří nejmenovaní (Petr a Standa) měli tendence vařit uvnitř, za což byli ihned umravněni starším (já). Další den vařič vpravdě nenápadně nastěhovali pod stůl u vstupních dveří, kde byli chataři na ráně. Ránu nedostal ani jeden. Raději jim nevěnoval pozornost. Standa rakouskou ženu v letech svým urputným výrazem v očích nepřesvědčil, a proto se stěhování do lepšího nekonalo. Konečně ráno a s ním i cesta na jeden z mnoha okolních parádních kopců. K seznámení jsme vybrali známý Dreilländerspitze 3.197 m. Dominantu nad ledovcem Jamtalferner. Tato skitúra je mimochodem otvírákem v knize „Nejkrásnější skitúry od Christiana Schneeweisse. V ranním mrazivém stínu jsme sklouzli od chaty na dno údolí Jamtal, kde nás po několika stovkách metrů čekal nenápadný nástup úzkým splazem na samotný ledovec Jamtalferner. Stopa krásně vedla a poměrně rychle jsme se nenavázáni pod východním úbočím Salzgrat a Ochsenkopf dostali do sedýlka Obere Ochsenscharte 2.970 m. Poslední metry ledovce byly příkřejší, ale jinak šlo o ledovcovou procházku. Příjemný skitúring. Možnost navázání na lano si musí probrat v hlavě každý sám. Horští vůdci s klienty, kteří mířili přímo přes zlomy ledovce na Jamspitze, je měli na laně. Podobně bych se zachoval i já v případě strmějších a členitějších ledovců pod Gamsspitze a Chalauspitze. Vždy to je o znalosti místních ledovců a aktuálnímu stavu sněhové pokrývky. V sedle Obere Ochsenscharte se nám dostalo prvních opravdových výhledů na Silvrettu. Rozeklané vrcholy obklopené ledovci. Dále následoval ještě příkřejší několikasetmetrový podvrcholový svah (do 35°), který nás přivedl na západní skalnatý hřeben. Dle podmínek nazujete železa a vytáhnete cepín nebo jej necháte na batohu, podobně i s lanem. My jsme se přiklonili k první možnosti. Závěrečné metry ostrého hřebene k vrcholovému kříži jsou velmi exponované a vyžadují jistý krok. Na vrcholu není prostor pro větší siesty. Dáte zápis do vrcholové knihy, pokocháte se rozhledy na Ötztalské Alpy na východě, Ortler na jihovýchodě, Berninu jižně, Albula Alpen na jihozápad, Rätikon na západě a Verwall na severu. Stejně Vás asi nejvíce přitáhne dominantní Piz Buin 3.312 m, nejvyšší hora Silvretty Piz Linard 3.411 m a samozřejmě Silvrettahorn 3.244 m. Sjezd podvrholového svahu pro ubitý starý rozježděný sníh byl průměrný. V sedle jsme hodinu nacvičovali skok z převěje. Přímo ze skalní ostruhy s rozcestníkem to nedal nikdo z nás. Minimálně 10 metrů s nepříliš ideálním dopadem už zavánělo vším, hlavně ne příjemným dopadem. Najednou Standa zavelel, že musíme ještě na tamten vrchol. A přitom ukazoval na Vordere Jamspitze 3.178 m. Po vydatném zahřátí našich stehen se dále odhodlala pokračovat jen trojice z nás. Opět ve stopě pod severní stěnou Dreiländerspitze jsem se dostali pod nenápadné skalnaté sedlo v jeho východním hřebeni. Svah přímo pod ním byl stržený starou lavinou, byl bez sněhu a velmi strmý. Lyže jsem tak odložili o něco dříve, vystoupali na hřeben a po něm zhruba po 200 metrech došli do holého sedla. Z něj to byl už kousek do široké ledovcového sedla Jamjoch 3.078 m. Výstup na Vordere Jamspitze odsud strmým vysněženým žlabem vypadal značně jednodušeji a vrchol sám působí nicotně oproti pohledu ze severu, kde se tváří jako nedostupný skalní zub. Žlab je krátký, ale o to více strmější. V závěru 45°. S mohutnou vrstvou mokrého sněhu natátého v poledním ostrém slunci tak nepůsobil nikterak důvěryhodně. Po jednom jsme jej vylezli a jaké bylo naše překvapení, když nás od vrcholu dělil hřebínek ostrý jako břitva s velmi slušnou expozicí. O dost větší jak na Dreiländerspitze. Následoval chutný traverz ve skeletech (bez lana) a seděli jsme se na špičatém bombónu, který jsme hypnotizovali, aby se s námi nesesypal dolů na ledovec. Po bezpečném návratu do sedla Jamjoch Standa opět ukázal prstem a následovala další dnešní třítisícovka. Hintere Jamspitze 3.156 m. V zapadajícím slunci se na ni ostře lesknul kovový vrcholový kříž. Výstup byl velmi jednoduchý. Dnešní nejlehčí, a proto vřele doporučitelný všem začátečníkům. Oáza klidu. Dreiländerspitze již bez lidu. Únorové dny jsou krátké. Byl čas návratu a zaslouženého sjezdu. Tady jsme udělali chybu, že jsme si nechali lyže pod sedlem. Sjezd ledovce Jamtalferner okolo Vordere Jamspitze (máte po levici) odsud je zcela určitě pěknější. Ledovec je strmější, více to pojede. Ale po boji je každý generál. Sjezd naši výstupové cesty byl nenáročný. Několik zlomů střídaly táhle rovinky. Nahoře se prášilo, dole jsme si už o něco méně vychutnali odpornou krustu. Prostě hnus nebo také skialp se vším všudy!? Na chatu za námi dorazila nadupaná dvojice Káča se Zbyňou. Jo, dva měsíce na sněhu jsou dva měsíce. Zítra to budou provazy potu! Pivo stálo 3.70 E a chutnalo zaslouženě. Chata po vaření těch dvou překvapivě nevyhořela. A nezapomeňte na přezůvky s sebou. Na shledanou v dolině Ochsental. Informace:Zdroje: Několik zajímavých odkazů Wetter.at Glatur Jamtalhuette.at Lawine.at Ischgl.com Text: Tomáš Obtulovič ml., www.horomedicina.cz Foto: Standa Bulka, Petr Kasal, Tomáš Obtulovič ml., Tomáš Šarapatka Foto:
|