Spisovatel a průkopník alpinismu v Julských Alpách Julius Kugy patří k osobnostem, které není třeba mnoho představovat.
Do dnešních dnů promlouvá k horolezeckým a alpinistickým generacím prostřednictvím myšlenek obsažených ve svých knihách.
U nás známe zejména knihu "Ze života horolezce", která ač vyšla ještě v průběhu druhé světové války, dodnes patří k základní publikaci v každé horolezecké knihovničce.
Kugyho příznivce jistě potěší, že tato kniha dodnes, např. v němčině či italštině, vychází.
Julius Kugy se narodil v Gorici tehdejší součásti rakousko-uherské monarchie (Gorizia, Görz je dnes součástí Itálie), do multikulturního prostředí, ve kterém byla samozřejmá aktivní znalost několika jazyků. Přestože oba rodiče byli Slovinci, zcela samozřejmě hovořili rovněž německy, italsky a furlanštinou, románským jazykem přežívajícím dodnes v severovýchodní Itálii. Kugyho rodiče pocházeli z typicky středostavovských intelektuálních rodin, a to se pochopitelně odrazilo i ve výchově a dalším vývoji mladého Julia.
dr. Julius Kugy (19. 7. 1858 v Gorici – 5. 2. 1944 v Terstu)
První horské výstupy podnikal Kugy v otcově rodném kraji, v Korutanech, a později zejména samostatně v Julských Alpách. Po smrti otce se především věnoval zabezpečení rodiny a řízení rodinných podniků, za které již v útlém mládí převzal veškerou zodpovědnost. Po absolutoriu gymnázia vystudoval práva ve Vídni, a zároveň se i dokázal věnovat svým koníčkům, ke kterým patřila především hudba a botanika. Právě botanika pak přivedla mladého Kugyho do hor, kde se záhy stává nejvýznamnějším znalcem Julských Alp.
Společně s místními vůdci vytyčil na padesát nových cest na většinou dosud nezlezené vrcholy, ale zejména se věnoval soustavnému mapování a poznávání horského prostředí. Výsledky, zejména botanické objevy a přehledy soustavně publikoval, a podílel se i na zřízení alpinária a botanické zahrady u slovinského Bovce.
Kugy byl i výborným hudebníkem, byl členem, či dokonce založil několik amatérských hudebních těles v okolí, ale také sám komponoval. Ve vrcholném období svého života se rovněž, snad vlivem rodinných genů (jeho dědeček byl známým básníkem) začal věnovat literatuře, ale i další publikační a vydavatelské činnosti. Soustavné literární a publikační činnosti se pak věnoval zejména období mezi světovými válkami.
Julius Kugy, pionýr horolezectví a nadšený propagátor krásy hor, považovaný dnes za otce moderního horolezectví v Julských Alpách, byl především spisovatelem a humanistou, ovlivněný rovněž účastí v bojích v první světové válce, kterou strávil v horských jednotkách. Hory vnímal jako prostředek pozitivního působení na člověka, a hory i horolezectví jako celek - jako spojení sportovního výkonu a silného estetického zážitku v souznění s přírodou. Jeho ideály a láska k přírodě jsou vyjádřeny v řadě knih, jejichž prostřednictvím oslovuje stále nové generace horolezců.
Pozoruhodně se jeho vliv projevil ve slovinské, ale i italské a německé literatuře. V meziválečném období tak byl díky své publikační i přednáškové činnosti velice populární nejenom ve Slovinsku a přilehlých italských oblastech, ale i v německy mluvících zemích.
Právě tato popularita a vliv Kugymu na sklonku života, v průběhu druhé světové války, umožnily zachránit z koncentračního tábora Dachau několik slovinských alpinistů, kteří by zde v opačném případě pravděpodobně nalezli smrt. Konce válečného běsnění se však Julius Kugy nedočkal, zemřel v srpnu 1944 v Terstu.
V oblasti Julských Alp bez ohledu na to, zda se nacházíme v jejich slovinské nebo italské části bývá Kugyho jméno dodnes často připomínáno. Kromě pojmenování řady horských cest jeho osobnost připomínají i pomníky, z nichž se ten nejslavnější nachází v Triglavském národním parku na slovinské straně hor. Kugy, který však byl i německy píšícím spisovatelem je často připomínám v sousedním Rakousku, z jehož území pocházel jeho otec.
Jako ilustrační obrázek v záhlaví článku byla použita reprodukce části knižní obálky jednoho z Kugyho dodnes vydávaných knih; repro: horolezeckaabeceda.cz
U nás nejznámější Kugyho kniha; Ze života horolezce, přeložená českým horolezcem a horolezeckým publicistou, metodikem i autorem průvodců Františkem Kroutilem. V tomto případě jde vázané vydání Kugyho knihy z r. 1943. V ilustračním obrázku doplněné dobovými, resp. sotva o třicet let staršími průvodci po Slovinsku, z produkce „Českého odboru Slovinského alpského družstva“
V Julských Alpách byli aktivní tou dobou také čeští horolezci – „alpisté“ (Jiří Čermák, Viktor Dvorský, Karel Hlava, Vladimír Růžička, Dr. Chodounský), kteří v roce 1897 založili „Český odbor Slovinského planinského družstva“.
Julius Kugy který udělal mnoho prvovýstupů (mimo jiné na Škarlatici,Montaš, Cima de lis Codis a mnoho dalších kopců), který udělal také několik zimních prvovýstupů (Triglav, Jalovec, Montaš), který byl asi 40 krát na Triglavu, 35 krát na Montaši, 15 krát na Škarlatici a 15 krát na Jalovci byl zdatný „alpista“. Svých českých horolezeckých kolegů si velice vážil. Ve své knize „Ze života horolezce“ konkrétně a jmenovitě píše:
„Pražští horolezci, pánové dr. Čermák, dr. V. Dvorský a řada jejich zdatných společníků, zčásti bez vedoucího, zčásti s trentským Jožem Komacem, vykonali v tomto nádherném horském zakoutí opravdu systematickou objevitelskou práci….....
...což je, ovšem, téma na jiné povídání :) Český odbor Slovinského planinského družstva jsem sesnažil výše, alespoň nepřmo připomenout v ilustračním obrázku, kde právě průvodci z produkce této poměrně, odborně i materiálně silné, alpinistické organizace tvoří "stylové" doplnění obrázku.
Přiznávám, že sice mám nasbíraný materiál k samostanému článku na téma první, výhradně české horolezecké (nebo, chcete-li alpinistické) organizace, a zčásti mám připravený i materiál na "profil osobnosti" Prof. Chodounského, ale ještě jsem se k tomu nedostal.
Tématu jsem se ve svém kalendáriu už dotknul v článku o dodnes fungující České chatě (Češka koča) ve Slovinsku:
http://www.hor olezeckaabeceda.cz/ak tualita.php?id=49
(odstraň dvě mezery)
Ono s fotkama je to k podobným článkům těžké... Asi by jich šlo na internetu ukrást dost, ale tam bychom se přečasto dostali do střetu s autorským právem.
A i fotky, které jsou (nejenom na internetu) volné, podléhaj často různým povolovacím procesům atd. A ty úplně a bezvýhradně volné fotky z internetu bývají většinou malé a nekvalitní.
Lze to pochopitelně řešit "ilustračními" obrázky. Tedy že nafotím Kugyho knížky v nějaké kompozici, reprodukuju část obálky nějakéknihy, nebo prostě dodám své fotky z uvedené oblasti (tedy slovinské i italské stryny Julských Alp) - ty ovšem většinou nemám zdigitalizované. Na skenování negativů nemám zařízení, pozitivy často nemám. Navíc nevím, jestli by takové ilustračky k tématu něco mohly dodat :)
Zkusím do článku ještě nějakou ilustračku dát. Ale nevím, zda se to tím zlepší. Něco ilustraček, reprodukcí i použitých volných fotek z nternetu je u toho původního článku na HA. Nechtěl jsem je sem dávat zejména pro nízkou kvalitu.
Vidím, že tvorivú bádateľko-popularizačnú prácu Ti značne komplikuje autorský zákon. Ale myslím, že majetkové právo trvá 70 rokov od smrti autora, z toho by vyplývalo, že Kugyho texty a fotografie sú odvčera voľne šíriteľné. Pozor, nevzťahuje sa na obálku, Kroutilov preklad...
"Poznej ducha hory", jak pravil. Dnešní doba tohle trochu posunula, ale myslím,že základní pocit většiny členů lezecké komunity se tím stále dají vyjádřit.
Když je řeč o Českém odboru, tak mi to nedá a musím všem, kteří trpí historickou úchylkou, doporučit spisek od Dr. Viktora Dvorského "V Julských Alpách (lezecké skizzy ze skupiny Razoru)". Vydáno asi někdy kolem 1910. O hodně tenčí, ale zato dobrodružnější než Kugy a k tomu dobová mluva. Jedna z mých nejoblíbenějších. Měly by jí mít v pražské městské knihovně. A se štěstím se dá nějakej kousek vyhrabat v antíku.
A díky za článek.
Tu knihu "Ze zivota horolezce" jsem jednou koupil nekde v antikvariatu. Celou jsem ji necetl, v Julskych Alpach jsem nikdy nebyl, tak k nim nemam vztah.
Ale pamatuji si vetu "nejeden kamzik presel pres toto sedlo do sousedni doliny na plecich mistniho pytlaka".
A pak jeste kdyz psal o ledovcovych alpach, jak si s sebou museli nosit drevo, aby si vubec mohli vecer uvarit.